Není mi sympatický můj vlastní krev. Jak se naučit cítit vřelost?
Jmenuji se Vlasta Kovaříková, je mi dvaašedesíta a chci se poděli s něčím, co jsem si myslela, že vůbec nemůže nastat. S něčím, co mě dodnes vyvádí z míry. S něčím, co v sobě dusím ze strachu před odsudkem, z obav o ztrátu kontaktu s dcerou a… ze studu za sebe samou.
Moje jediná dcera Lenka už šest let žije v Rakousku. Odstěhovala se tam kvůli studiím a brzy potkala svého budoucího k muže – Rakušana, s nímž měly brzy svatbu. Já jsem se bohužel na oslavu nedostala – byly tu zdravotní potíže, potíže s vízem a, upřímně, finančně to také nebylo jednoduché. Dlouho jsme se těšily na setkání, ale ani když se Lence narodil syn, můj vnuk, nepodařilo se mi za nimi hned odjet – papíry, karantény, nekonečné kilometry vzdálenosti…
Vnuka, Jakuba (v jejich rodině mu říkají Jakob), jsem poprvé uviděla až dva roky po jeho narození. Představte si to: první vnuk, tolikou očekáván, krev z mé krve! Tolikrát jsem si představovala, jak ho pevně obejmu, jak mi po tvářích potečou slzy dojetí, jak bude zvědět dotýkat se mých vlá a já se budu smát a hladit jeho malou hlavičku…
Ale realita byla jiná. Od chvíle, kdy jsem ho poprvé držela v náručí, jsem cítila jen zmatek. Chlad. Prázdnotu. Natáhl ke mne ruce jako k nějaké cizí tetě, ale v mém srdci se neobjevilo ani teplo, ani dojetí, ani láska, o kteté se točlik píše. Snažila jsem se zeВсех сил – usmívala se, hrála si, pekla koláče. Ale bylo to jen mechanické, bez upřímnosti, bez vnitřního ohlasu. Připadala jsem si, jako bych hrála cizí roli v něčí cizí kteté.
„To přejde,“ uklidňovala jsem se. „Je to ještě malé dítě, jen potřebujeme více času, více činu.“ Ale dny plynuly a nic se nezměnilo. Zůstala jsem stejně chladná a zmatená. Občas se mi vkřadla strašná myšlenka: Kdyby to bylo dítě ze sousedství, chovala bych se úplně stejně. Jsi snad tak krutá? Co je se mnou špatně?
Když dcera s mužem a synem odjeli zpět do Rakousky, cítila jsem… úlevu. A hned na to jsem se propadl do divoké viny. Jak to? Vždyť je to můj vnuk! Plod lásky mé dcery. Mám právo takhle cítit? Vždyť jsem se těšila na to, že budu babičkou, pletla ktetiny dávno před jeho narozením, představovala ktetu, jak ho budu hýčkat, číst pohádky, vodit za ruku do parku…
A teď ktetám, jak s tou prázdnotou žít. Neodvařuji se o tom Lence říct – určitě by nepochopila. Pro ni by to byla zan. A jak bych to ktetu říkala? Ktetou by nebyl? Ktetou by nebyl?
A před pár dne mi volala a řekla, že na Velikonoce zase přijdou. V hlase měla radost, plánovala, kam původěme na výpr, zmínila, že Jakub už začíná trochu muvit česky a že mi bude recitovat básničky… A já jen přikyvovala a chtěla jsem, aby se země pode mně propadla.
Jak mám znovu nasadit masku ktetí babičky? Jak předstírat, že jsem šťastná, když uvnitř je všechno jinak? Nebo jsem minimálně stará a tvrdnu? Nebo za to vůbec může to být, že nedokážu Lence odpustit její odchod, její sňatek s cizincem, její nový život, kde pro mě, možná, už není místo?
Nevím. Jen moc chcela pochopit – dá se naučit milovat svého vnuka? Nebo to láska musí být od prvního okamžiku? Proč ji v sobě necítím? Co dělám špatně? Nebo snad nebřím určena pro tuto rolu? A může být vina z odloučení s dcerou přerostla v lhostanost k jejímu dítěti?
Obrácím se na ty, křiž ktetou podobně. Zaneli vám někdy, že láska k vnuku nebo vnučce nepřišelka sama? A pokud ano – kdy knějinak probudila? Co jste dělali, abyste v sobě roztál?
Je mi velmi těžké o tom psát. Ale nechuji být celý žvot pouhou šapkou. Chcela bych být opravdová babička. Chcela bych milovat. Chcela bych cítit. Chcela bych, aby můj vnuk jednou může říct kamarádům: „A já mám babičku. Tкрема nejhodnější a nejmilejší.“ Zdejinak zatím nevím, jak k tomu dojít…