Jsi všechno ztratil, Romane: jak žena opuštěná s dětmi ovládla cizí budoucnost
Jitka poprvé po dlouhé době cítila, jaké to je být volná. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu svého rodného města, upravila si tašku na rameni a vydala se na hřbitov. Děti nechala u tety Dany – sestry své zemřelé matky. Byly právě na prázdninách, a tak si Jitka konečně mohla na chvíli oddychnout. Přijela jen na pár dní: navštívit rodičovské hroby a setkat se s ženou, která jí v dětství byla druhou matkou.
Ale když se vrátila domů, všechno se během chvíle rozpadlo.
„Dej mi klíče, Jitko,“ řekl chladně Roman, její manžel, stojící ve dveřích. „Je konec. Lída je těhotná. Začínám nový život a ty jsi volná.“
„Co…?“ Jitka málem upustila tašku. „Romane, jak to můžeš…?“
Ani nemrk.
„Vždyť jsi věděla, že to nebylo navždy. Ale neboj, stejně nemáš nic. Dům je pronajatý, firma je strýčkova, účty byly na mámu. Takže prosím, nedělej scény. A jestli budeš dělat problémy, vezmu si děti.“
Kdysi byla Jitka hvězdou školy. Přírodní blondýnka se zelenýma očima, štíhlá, vychovaná, skromná. Měla budoucnost, plány, její otec – Jaroslav Novák – byl vážený muž. Snila o tom, že jednou spolu rozjedou vlastní podnik.
Ale během jednoho roku přišla o všechno. Nejprve zemřel otec, pak téměř hned nato matka. S očima černýma od bolesti dodělala diplomku, aniž by vnímalo, jak drží v ruce tužku. Tehdy k ní poprvé přišel Roman a nabídl:
„Vezmi si mě. Stejně ti tady bude jen líto. Začneme od znova.“
Nerozmýšlela se – prostě řekla ano. Měli pokoj na koleji, který koupil její otec. Přestěhovali se, začali pracovat, pak spolu rozjeli přepravní firmu. Jitka dokonce prodala rodičovský byt, aby do toho mohli investovat.
Firma šla dobře a nejprve bylo všechno napsáno napůl. Pak přišel mateřák, děti, a postupně se vše „přepsalo“ na Romana. Nevnímala to – doma byl dostatek, klid, děti zdravé. Až po narození dcerky Jitka pochopila – ztratila nejen majetek, ale i sebe.
Zvenku se změnila. Tělo vyčerpané od nočního kojení, nekonečného praní, každodenních starostí. A Roman? Ten naopak začal „kvést“ – posilovna, dlouhé vlasy, opálená kůže, ženská pozornost.
„Úplně ses zanedbala,“ řekl jí jednou s ošklivostí. „Se mnou tě je hanba vzít ven. Zajdi si aspoň na masku.“
A tchyně nevynechala příležitost přidat jed:
„Kdy ses naposledy dívala do zrcadla? Můj syn je krasavec, a ty…? Vypadáš jako jeho matka! Nezasloužíš si ho!“
Jitka se snažila. Léčila se. Držela diety. Ale únava, zrada a lhostejnost ji ničily rychleji než kila navíc.
A teď ji prostě vyhodil za dveře. Bez křiku, bez lítosti. V tašce jen oblečení a dětské knížky. Žádný domov, žádné peníze, žádný podíl ve firmě, ani stabilita. Jen dvě děti, které už jí chtěl vzít.
Odjela k tetě Daně a ta navrhla:
„Nech děti u mě. Dýchej. Pomůžu ti.“
A pomohla. Nabídla jí dokonce podnikání – stěhovací služba. Teta vložila své úspory, Jitka přidala peníze z prodeje starého pokojíku na koleji. Začali malí – dva auta, pár siláků. A pak to začalo růst…
Za pět let měla Jitka vlastní síť po celém kraji, dispečink, vlastní garáže. A Roman? Roman přišel o všechno. Lída porodila, ale rychle se s ní rozvedl a přišel o byt. Firma „strýce“ nebyla tak výnosná, jak tvrdil, a brzy nechal synovce na dlažbě.
„Nejsi nikde zapsaný. Jen hlídač,“ řekl mu strýc. „Už ti nevěřím.“
„Mami, řekni něco!“ zakřičel Roman.
„A co mám říct?“ pokrčila rameny tchyně. „Měl jsi všechno před nosem. Sám jsi to zničil.“
Zbytek „pohádkového života“ vystřídala postel v ubytovně a výdělek na kamionu. Pak ale přišly zdravotní potíže, a tak se Roman rozhodl najít si práci jako řidič… v největší logistické firmě ve městě.
Přišel na pohovor a uviděl… Jitku.
Štíhlou, upravenou, sebevědomou ženu v elegantním obleku. Dívala se na něj klidně, téměř s úsměvem.
„Ahoj, Romane. Hledáš práci?“
„Vypadáš skvěle…“ zamumlal. „Vezmeš mě na stará kolena? Znám město, mám zkušenosti…“
„Neb”Nebereme dlužníky,” odvětila Jitka klidně, zatímco za oknem začalo tiše pršet.
