Jak nám tchyně odvedla našeho syna z rodiny.

Dobré zprávy

Poté, co se náš syn oženil, přestal nás navštěvovat. Teď je neustále u své tchyně. Ta má pořád nějaký velký problém, který vyžaduje okamžitou pomoc. Ani si nedokážu představit, jak mohla žít, dokud její dcera nevstoupila do manželství s naším synem.

Náš syn je ženatý už více než dva roky. Hned po svatbě začali mladí bydlet sami v bytě, který jsme koupili synovi, když nastoupil na vysokou školu v Brně. Už od dětství měl syn u nás vždy podporu a pochopení. Ještě před svatbou začal bydlet sám, protože jeho byt byl blízko jeho zaměstnání.

Nemohu říct, že bych neměla ráda jeho ženu, jen mi připadalo, že Eliška byla tehdy prostě ještě málo zralá na manželský život, i když náš syn byl o pouhé dva roky starší. Eliška často působila jako malé dítě a někdy byla hodně rozmazlená. Syn byl vždy laskavý a často jsem si lámala hlavu, jak spolu zvládnou život.

Když jsem poznala Elišku i její matku, bylo mi jasné, odkud se všechno bere. I když tchyně našeho syna byla stejně stará jako já, chovala se jako dítě. Možná jste někdy potkali lidi, kteří jsou i ve vyšším věku dětinští a zcela bezradní. Právě taková byla ona opravdu nezkušená a neustále v nesnázích. V době svatby své dcery byla už šestkrát rozvedená.

Neměli jsme si s ní moc co říct, žila si ve svém světě, a do našeho se nevměšovala. Naše komunikace byla omezena jen na zdvořilostní gratulace ke svatbě a tím to skončilo.

První varovné signály se objevily už před svatbou, protože Eliška často brala syna k mamince: jednou jí kapala voda z kohoutku, jindy bylo potřeba opravit zásuvku, nebo spadl polička. Zpočátku jsem to přehlížela v její domácnosti prostě není mužská ruka, takže pomoc přijde vhod.

Jenže postupem času se počet technických problémů u tchyně nezmenšoval. Syn nás začal ignorovat a vždy to omlouval tím, že musí jet s Eliškou za její maminkou. Pak dokonce začali slavit všechny svátky u tchyně, zatímco u nás zůstával jen já, můj muž a švagrová.

Bylo mi líto, když přestal chodit na rodinné oslavy, ale ještě víc mě mrzelo, když ignoroval naše prosby o pomoc.

V té době jsme si pořídili ledničku a požádali syna, aby nám pomohl ji donést. Nejprve souhlasil, ale pak zavolal, že nemůže že musí jet s Eliškou k její mamince, protože jí protéká pračka.

Když žena volala synovi, slyšela Elišku říkat: “Vaši rodiče si nemohli najmout stěhovací firmu?” Syn pak přišel, ale byl naštvaný.

“Tati, proč jste si nezavolali firmu? Teď to musím tahat já!”

Ztratila jsem odvahu a přemýšlela, proč si jeho tchyně sama nepozvala odborníka možná žije v nějakém jiném světě, kde opraváři vůbec nejsou? Syn říkal, že potřebuje pomoc, protože prý všichni podvádějí, vezmou peníze a nic neopraví.

Můj manžel na to nevydržel a řekl, že možná Eliščina maminka nerozumí domácím spotřebičům, ale zato je “pastýřka”, protože dokáže vést “ovci” a tím myslel našeho syna. Ten to vzal osobně, rychle se urazil a odešel. Tehdy jsem raději nezasahovala, protože muž měl vlastně pravdu nová příbuzná pořád spoléhá na syna, vše se točí kolem její domácnosti, zatímco my jsme pro něj na vedlejší koleji.

Po této hádce spolu syn s otcem nemluvili více než dva týdny. Táta odmítá být tím, kdo udělá první krok k usmíření. A já jsem mezi nimi, rozpolcená srdcem chápu muže, ale myslím, že synovi to mohl říct citlivěji. Teď je syn dotčený a nechce ho vidět, a já rozhodně nechci kvůli tomu přijít o svého syna.

Muž stále odmítá synovi zavolat, a syn je stejně tvrdohlavý nebude kontaktovat otce, dokud se mu neomluví. V této situaci se nejlépe daří jen tchyni.

Postupem času jsem si uvědomila, že každý člověk musí jednou dospět a převzít zodpovědnost za své vztahy. Neměli bychom od dětí očekávat, že budou vždy plnit naše představy, ani bychom neměli dopustit, aby naše neshody zničily rodinné pouto. Je důležité najít v sobě laskavost a pochopení a naučit se znovu začít protože rodina je základem, který nás drží i ve chvílích, kdy máme pocit, že jsme ztraceni.

Rate article
Add a comment