Poté co se náš syn oženil, přestal nás navštěvovat. Teď tráví většinu času u své tchyně, která má neustále nějaké “naléhavé” požadavky na pomoc. Nedokážu si ani představit, jak mohla žít sama, než se její dcera provdala za našeho syna.
Syn je ženatý už přes dva roky. Po svatbě se odstěhoval s manželkou do bytu, který jsme mu koupili, když nastoupil na univerzitu v Brně. Od dětství měl náš syn v naší rodině vždy podporu a porozumění. Ještě před svatbou začal bydlet sám, protože jeho byt byl blízko jeho práce.
Nemohu říct, že bych neměl svou snachu rád, ale už tehdy mi připadala nezralá pro partnerský život. Syn byl sice jen o dva roky starší, ale snacha se v mnoha situacích chovala jako dítě a byla často rozmazlená. Syn byl vždy laskavý, a já si říkal, jak si s takovým “dětským” chováním poradí.
Po čase jsem poznal ji i její matku, tedy synovu tchyni. Přestože jsme byli stejného věku, působila na mě velmi infantilně a bezmocně. Je typ lidí, kteří se chovají jako děti i ve vyšším věku prostě neumí řešit samostatně běžné věci. V době svatby své dcery byla už šestým rokem rozvedená.
Neměli jsme mnoho společných témat, protože žije ve svém světě, ale nijak se nám nevnucovala. Naše komunikace se omezila jen na slušné gratulace u příležitosti svatby našich dětí.
První varovné signály přišly ještě před svatbou snacha neustále “táhla” syna ke své mamince: jednou kvůli protékajícímu kohoutku, příště kvůli rozbité zásuvce, jindy kvůli police v kuchyni, která spadla. Zpočátku jsem přimhouřil oko v domácnosti bez muže je přece každá pomoc dobrá.
Jenže postupem času těch poruch u tchyně neubývalo. Syn nás stále ignoroval, vždy to zdůvodňoval tím, že musí se ženou pomoci její mamince. Nakonec začali slavit všechny svátky u tchyně v Olomouci, zatímco u nás seděl jen můj táta a má manželka.
Přestalo mě mrzet, že syn nechodí na rodinné oslavy, horší ale bylo, že začal ignorovat naše prosby o pomoc. V té době jsme koupili nový ledničku a požádali syna, aby nám ji pomohl přinést. Nejprve souhlasil, pak volal, že nemůže, protože jedou k jeho tchyni ta potřebovala opravit pračku, která tekla.
Když mu manželka volala, slyšela snachu, jak říká: “Nemohli vaši rodiče objednat stěhováky?” Syn nakonec přišel, ale celý naštvaný.
Tati, proč jste si nenajali stěhováky? Teď to musím tahat já!”
V tu chvíli jsem si posteskl, proč si tchyně sama nezavolala řemeslníka? Snad žije v nějakém jiném světě, kde takoví lidé nejsou? Syn tvrdil, že v Olomouci už podvodníci řádí, berou peníze a nic neopraví.
Tehdy můj otec nevydržel a utrousil poznámku, že tchyně asi nerozumí domácím spotřebičům, ale ovce by pásla nejlíp je totiž mistr v jejich vedení. Syn se na něj okamžitě urazil a odcházel. Nezasahoval jsem do hádky, přišlo mi, že otec má pravdu nová rodina sedí synovi doslova na krku a my pro něj už neexistujeme. Je pro ně instalatér, opravář i stěhovák, a pro nás už nemá čas.
Po téhle hádce se syn se svým otcem nebavil přes dva týdny. Táta odmítal udělat první krok ke smíření, a já jsem mezi nimi zůstal rozpolcený. Chápu, že měl pravdu, ale mohl to synovi říct mileji. Syn je teď uražený a nechce otce ani vidět, a já vím, že kvůli takové hlouposti ho nechci ztratit.
Manžel odmítá kontakt se synem, syn zase tvrdí, že nepromluví s otcem, dokud se mu neomluví. V téhle situaci je zpokojená jen tchyně, která si umí postavit do služby mladého zetě.
Moje osobní poučení z tohoto všeho je jednoduché: pokud chceme udržet rodinu pohromadě, musíme najít společný jazyk, být tolerantní a své názory říkat s ohledem na city druhých. Jinak skončíme sami, zatímco ostatní si budou užívat společnost.