S tchýní našeho syna už s ním skoro nevidíme.
Od té doby, co se náš syn oženil, vůbec za námi nechodí. Všechen čas tráví u tchyně. Ona má pořád nějaký akutní problém a vyžaduje jeho pomoc. Ani si neumím představit, jak mohla žít do té doby, než si její dcera vzala našeho syna.
Náš syn je ženatý už přes dva roky. Po svatbě začali s manželkou bydlet zvlášť, v bytě, který jsme mu pořídili ještě když nastoupil na vysokou školu. Od dětství jsme mu byli velkou oporou a vždy jsme se snažili mu porozumět. Ještě před svatbou bydlel sám, protože jeho byt byl blízko práce.
Nemůžu říct, že bych měla svou snachu někdy vyloženě v nelibosti, ale už tehdy jsem měl dojem, že ta dívka prostě není dostatečně vyzrálá na manželství, i když mezi nimi byl věkový rozdíl jen dva roky. Moje snacha se často chovala opravdu dětinsky a byla dost rozmazlená. Syn byl vždycky tak hodný a přátelský, až jsem si říkal, jak to s tím dítětem vlastně zvládne.
Po seznámení s ní a s její matkou jsem pochopil, v čem to vězí. Tchyně ačkoliv je stejně stará jako já se chová také jako dítě. Možná znáte ten typ lidí, kteří nikdy pořádně nedospějí, byť je jim přes padesát. Takových je opravdu těžké brát vážně: zvlášť když jsou naprosto bezradní. Když se její dcera vdávala, byla tchyně už pošesté rozvedená.
S tchyní jsme neměli nikdy žádné společné téma. Jen jsme si navzájem pogratulovali ke svatbě dětí a to bylo všechno. Byla ve svém světě, ale nevnucovala se.
První varovné signály přišly už před svatbou, protože snacha neustále tahala syna ke své mamince: pokaždé potřebovala něco opravit jednou kapající kohoutek, jindy rozbitou zásuvku nebo spadlou polici v kuchyni. Poprvé jsem to přešel přece jen v domě chybí chlapská ruka, a trochu pomoci je vždycky potřeba.
Časem ovšem těch poruch v tchynině bytě neubývalo. Syn nám přestal telefonovat a na společné návštěvy odpovídal, že musí s manželkou k její mamince. Postupně začali slavit všechny svátky a narozeniny výhradně tam, a u nás se scházel už jen já, můj otec a tchyně.
Bylo mi smutno, že syn už nechodí ani na rodinné oslavy, jenže nejhorší bylo, když ignoroval naše prosby o pomoc. Když jsme si například pořídili novou ledničku a poprosili jej o pomoc s odvozem, nejdřív souhlasil pak ale volal, že nemůže, protože musí zase pomáhat tchyni tentokrát s protékající pračkou.
Manželka synovi volala a v telefonu slyšela snachu, jak nevraživě říká: Oni si nemohou zavolat stěhováky? Syn nakonec přišel, ale byl nevrlý. Tati, opravdu jste nemohli zavolat firmu? Zase to musím dělat já!
Přemýšlel jsem, proč si tchyně sama nezavolá opraváře? Možná žije v jiné realitě, kde tady takoví odborníci nejsou? Syn tvrdil, že jí často někdo napálí, vezme peníze, ale nic nespraví proto jezdí radši on.
Nakonec už to manžela přestalo bavit a vmetl synovi do očí, že tchyně tomu sice s elektronickými věcmi nerozumí, ale je prý mistryně v ovládání ovce a syn se naštval, sbalil se a odešel. Tehdy jsem nezasahoval, protože jsem měl pocit, že má manžel pravdu. Nová rodina visí synovi na krku: u tchyně je elektrikář, instalatér i stěhovák, ale na nás nemá už vůbec čas.
Kvůli té hádce se syn s otcem nebaví už přes dva týdny. Ani jeden nechce ustoupit ani o krok manžel říká, že se nikdy první omlouvat nebude, syn zase, že se nebude bavit s tátou, dokud mu sám neřekne promiň. Já jsem z toho úplně rozpolcený samozřejmě chápu manžela, ale myslím, že měl volit trochu mírnější slova. Nechci přijít o syna kvůli takové hlouposti.
Manžel pořád odmítá udělat první krok, a syn je stejný. Jediná, kdo je v téhle situaci spokojená, je tchyně.
Ponaučení mám jednoduché: Člověk by si měl dát pozor, aby ho rodinné rozmíšky neodcizily od nejbližších. I když mám pocit křivdy, nemá smysl tvrdě stát na svém. Chci být ten, kdo udělá krok k usmíření protože rodina je to nejcennější, co máme, a nemá cenu si ji nechat rozbít kvůli pár slovům.
