Fazolky
Ty jsi ale fazolka, Jirko! Dala bych ti na zadek, jako hajnýmu kozlu, kdyby bylo komu, ale už to není doba. Tolik let už máš a rozum jsi nenasbíral!
Bába Šimona si odplivla sousedovi pod nohy a s námahou se vydala zpět ke svému domku. Udělala, co musela, a dál ať už Jirkova svědomí ukáže, jak má žít. Lidi rozum nedali, třeba osud napoví.
Tohle se tedy nevymyslí dát vlastní mámu do ústavu! To kde je vidět? Jo, Marie je teď už jen ležící, ale je mu synem, nebo nějakým cizím strýcem? Škoda mluvit. Kdyby ještě měla silu, ani by nemyslela. Vzala by si kamarádku k sobě. Teď je ale ráda, že zvládá sebe.
Je jí líto Terezky. Holka je hodná, ale taky není kůň, aby všechno tahala sama. Zůstala v vesnici, nešla studovat, když máma onemocněla. Tedy nejdřív odešla, ale pak se vrátila. Nedokázala nechat mámu a babičku samotné. Pomáhala, věděla, že Šimona sotva stačí obstarat sebe. Po dvou letech s poraněnou nohou už bylo ještě hůř.
Mladší dcera chtěla vzít Šimonu do města, ale ta odmítla. Byt sotva pro všechny, zeť sice dobrák, ale nevyrazí díru do světa. Dvě děti mají a živí se těžko. Teď už Šimona stejně není k užitku. Dřív držela hospodářství, pomáhala, ale teď už jen stín Terezka se zlobí, když se takhle babička ponižuje, ale co naplat? Zdraví jí nebylo dáno a síly ubývají. Z rána se sotva zvedne z postele. Otevře oči, poleží, přemýšlí, a pak se dohromady sbírá jak uhlíky na lopatu. Do kopičky! Vstala! Jde!
Aspoň že Terezka, vnučka, je všetečná jako laňka. Než se Šimona rozkouká, už má v domě pořádek, postará se o mámu a ještě běží do práce. Odmalinka taková byla.
Šimona měla svou starší dceru, matku Terezky, pozdě. Už ani nečekala, že se stane matkou.
První muž jí neplodnost neodpustil, odešel. Šimona truchlila, ale ne moc. Tušila, že ji nikdy moc nemiloval. Ona hořela, on stínil.
Za mlada byla Šimona krasavice. Nejhezčí děvče široko daleko. Kluci za ní běhali už ze školy. Ona se však držela přísně; čekala na lásku. Doufala, že přijde ten pravý. A on stále nepřicházel. Čas plynul, Šimona už ani nehleděla kolem, tvář skláněla pod výčitkami matky.
Nepřehazuj, zůstaneš na ocet!
Ale co dělat, když k někomu srdce netáhne?
Pak přišel z vojny kluk z vedlejší vesnice. Šimona ho neznala. Vrátil se ne domů, ale k babičce s dědou. Proč, to nikdo nevěděl a jí neříkal.
A ona byla ztracená! Stačilo jedno setkání s Alešem a nemohla spát.
Ani on neotálel. Jak ji zahlédl, hned poslal rodiče žádat o ruku. Šimonina maminka šťastná, děvče už dobu přesluhovalo!
Svatby slavili široké, veselé. Šimona nevěděla kam s očima. Nejdřív si nevšimla, jak šepot šel mezi svatebními stoly. Až když k ní přišla tchyně, vzala ji za ruku, došlo jí, že je něco v nepořádku.
Ženu v tmavém šátku zpozorovala už na dvoře. Když ji tchyně postrčila ke kočárku vedle ženy, zastavilo se jí srdce. Bylo jasno.
Později jí Aleš řekl, že před odchodem na vojnu měl snoubenku, ale nevěřil, že by mohla porodit jeho syna. Po návratu zjistili, že dítě je jeho, ale už byla zasnoubena jinému. S tou dívkou nic nebylo, odmítla žít s Alešem po takovém zklamání. Ani netušila, že její matka jela na svatbu bývalému ženichovi i s vnukem.
Proč? zeptala se Šimona ženy se smutnýma ústy.
Abys věděla, za koho se vdáváš.
Šimona tomu moc nerozuměla. Milovala svého muže, a co bylo předtím kdo je bez chyb? Nikdy mu nezakazovala stýkat se se synem. Ale on zájem neprojevil. Šimona rychle poznala, že Aleš umí milovat hlavně sebe. Ostatní pro něj byli rám pro obraz potřební, ale jenom na oko.
Nemohla mu vyčítat ani hospodaření, ani dům. Ale štěstí v domě nebylo.
Za těch patnáct let, co s ním žila, nezažila od něj vřelost. Fyzicky tam byl, ale jako by nebyl.
Dokud doufala v děti, chlácholila se, že je to dočasné. Ale když jí jednou řekl, že “není ani žena, když nedovede porodit”, pochopila, že její cesta je marná.
Rozvedli se rychle a nenápadně. Aleš krátce po rozvodu odjel, nechal jí dům.
Nezlob se. Oba jsme vinni, ale já musím nést následky.
Neodpustila mu úplně, ale na srdci bylo lehčeji. Osud jí krásu dopřál, štěstí ne.
Dva roky žila sama. Hrdě chodila po vesnici, nevšímala si drbů. Stejně už nebylo, co ztratit kdo koho opustil, to je už jiná věc.
Srdce jí však bolelo. Toužila vrátit se domů, kde vládne živý hlas.
S Karlem, dalším mužem, trvalo dlouho, než se sblížili. Přistěhovalec, tichý, poctivý, staral se o svůj dům, muže nikdy nežádal o pomoc. Byl klidný, slušný, občas něco donesl a vždy pomohl.
Šimona už nevěřila, že ji něco v životě překvapí. Nečekala už nic. Ale osud ji znovu překvapil.
Pravda, dlouho nepoznala, že je těhotná. Nebylo to pravidelné, žádné nevolnosti. Zpozorovala si toho spíš sousedka Marie.
Simone, ty jsi těhotná! zvolala jednou, když Šimona zakolísala.
To sotva! Vždyť jsem prázdná.
Někdy je vina i na muži, nebo na obou. Nikdy nevíš, zda to nemělo být s tím Alešem Zajdi do Prahy a nech se vyšetřit, třeba ti osud připravil radost.
Šimona se vrátila z Prahy zářící sluncem. Následovala první dcera, pak druhá a Šimona konečně chodila vzpřímeně. Už se nestyděla stala se matkou.
Holky vychovávala s nesmírnou láskou. I v obyčejný den je česala, oblékala čistě. Děvčata lezla na stromy, byla v kalužích, v řece, ale nikdy Šimona nehubovala, jen učila prát ponožky, přišít díru. To, co neuměla, to naučila.
O Karla přišla, když se mladší dcera vdala. Jel ji navštívit do Brna, ale domů se už kvůli nehodě nevrátil.
Šimona skoro zčernala. Kdyby nebylo dětí, ztratila by chuť do života. Po roce se jí ale narodila první vnučka Terezka a s ní se vrátilo i slunce.
Žila vnučkami. Od mladší dcery byly ve městě, jezdily na prázdniny a svátky. Terezka byla ta pravá krev, po Šimoně i povahou. Nejhezčí děvčica v okolí, tvrdohlavá, když si něco umanula, provedla to.
Dokud šlo o školu, Šimona byla ráda. Ale jak se vnučka zamilovala, bylo zle.
A to do souseda. Jirka o pět let starší, už skoro muž, zatímco Tereze bylo sotva šestnáct. On ji přehlížel, byl už dospělý. Měl oči jen pro Lenku z vedlejší vsi, která uměla svádět, oblékala se jako z módního časopisu.
Lenka však nebyla lehce poležitelná. Nakonec Lena zažila v noci cestu domů, potlučená a s roztrhanou sukní. Jen Šimona toho byla svědkem, když v ranním šeru viděla děvče proplížit se ke dveřím.
Za týden slavili rodiče Lenky svatbu rychle a narychlo. Jirka byl šťastný, ale jeho maminka Marie se bála.
Šimono, tohle mi smrdí. Ale syn neposlechne, je to jeho život. Jeho Lenku miluje, nocemi nespí, úplně ztratil sám sebe.
Šimona ji vyslechla, ale mlčela. Doma sama řešila daleko větší trápení. Terezka byla jako jiný člověk. Dny proseděla u okna, pak skoro jako by truchlila bez slz. Šimona ji přemlouvala, ať jede za tetou do města, nechá vše za sebou, vyučí se a provdá, nikdy se nevrací. Ale Terezka neposlouchala.
Vyčkala až na svatbu Jirky a Lenky, kde se objevila nečekaně klidná, odešla brzy domů. Její matka to poznala, spěchala za ní, bála se nejhoršího.
Ale Terezka opět překvapila. Sbalila si kufr, objala mámu a babičku a odjela do Brna. Oplakaly ji, zůstaly čekat.
Čas všechno léčí, ale štěstí Terezu minul. Stihla se sotva usadit ve městě, když mámu odvezli do nemocnice a už ji domů v pořádku nikdy nedostali.
Tereza se opět vrátila domů, babka Šimona už byla sama, zdraví špatné, a tak nebylo vyhnutí. Nejvíc se bála, že Jirka se ženou zůstanou bydlet vedle. Ale osud byl shovívavý po svatbě hned odjeli.
Tereza si domov upravila po svém, mámu položila do nejlepší možné péče a šla pracovat na statek. Nic jiného nezbývalo, v ruce žádný diplom. Všude práce málo, na statku vždy něco bylo.
Nebyla nikdy rozmazlená, práce jí nevadila a zvířata měla ráda. Aby vyšly s penězi, zavedla si drobné hospodářství. Život šel dál. Tereza často pomáhala i Marii, matce Jirky. Ta po smrti manžela upadala do smutku. Syn byl daleko, psal jen zřídka, peníze posílal, ale o rodině nepsal. Jen tolik, že Lenka porodila dvě děti, synka a dceru, ale babička je nikdy neviděla. Lenka nechtěla domů, Jirka často na cestách, vydělal co mohl jako řidič kamionu. Z jeho dopisů šla cítit únava. Matka poznala, že mu není lehko.
Možná starost o syna srazila Marii na lůžko. Tereza vše zařídila, do okresní nemocnice ji odvezla, starala se a potají plakala lékaři nedávali naději.
Šimona všelijak Jirkovi psala. Snad se dopisy ztratily, ale neukázal se. Ani odpověď neposlal. Šimona napsala ještě jeden dopis, pak pravila Terezce:
Zřekl se mámy, ten fazolka! A já jsem si ho za člověka považovala!
Babi, počkej! Vždyť ty sama mě učila, že člověka nesmíš špinit, když není vše jasné. Nech, ať si to vyřeší v sobě.
Nevím, milá zlatá, nic už nevím. To bych nikdy nečekala od něj. Mámu miloval nade vše, kam to zmizelo?
Proč mu říkáš fazolka?
To je stará historka. Proto jsem nikdy nevěřila, že by mohl takhle matku zradit.
Vyprávěj!
Co bych povídala. Bylo mu tak šest sedm let. Všichni sbírali obaly od bonbonů, tehdy to byl poklad. Cukrovinky nebyly, peněz málo, obaly vzácné. Kdo sbíral, střežil je jako oko v hlavě. Pořádal výměny, ale jen za něco cenného. No a Marie tehdy měla slepice, ne ledajaké, ale zdobené, bílé jako sníh, hřebínek z peří, paráda.
Jirkův kamarád měl psa, nevychova. Otec ho přivezl z města, prý lovecký, ale spíš neposeda. Psi nesměli běhat po vsi, protože útočili na slepice. Jednoho dne Jirka pozval kamaráda s psem na návštěvu a po dvoře to samo letělo bílá pírka všude.
Babi, neříkej
Ano, obě slepice to odnesly. Marie plakala, neříkala nic, ale dny s nikým nepromluvila. A Jirka? Odevzdal všechny své fazolky obaly dalšímu klukovi, jehož táta jezdil do města. Ten ho vzal s sebou, Jirka vysypal kasičku, co měl na kolo, a přivezl mamince novou slepici.
To je pěkné!
Hlavní je, že Marie byla šťastná ne proto, že měla další slepici, ale že syn se zachoval jako člověk. A dnes? Kam ty dobré věci mizí v člověku, Terezko?
A ještě týden po tom, co Marii přivezli z nemocnice domů, ztratila Šimona slova. Tereza se dohodla s doktorem, sehnala auto a přivezla ji zase zpátky. Musela, Marie to jinak nepřežila.
Jirka dorazil nečekaně. Tereza už byla zvyklá vše zvládat sama. Umyla, převlékla. Šimona bručela, že Tereza se udře, ale koho by nechala? Vždyť Marie, ač není krev, je jí blízká.
Tereza drhla podlahu u Marie, když vcházka zapraskala a dovnitř vběhl malý kluk.
Jsi moje maminka?
Otázka byla najednou tak prostá, že Tereza zůstala stát s hadrem v ruce.
Sousedka, Jirka na ni kývl a posadil dceru. Promiň, že jsem přijel pozdě, byl jsem s Maxem v nemocnici, a malou jsem neměl komu dát.
A Lenka? Tereza se neudržela a litovala.
Už není. Odejítá za jiným. Jsme sami.
Ale ne docela. Máš děti. Tereza se najednou přestala ostýchat před tím silným mužem, který držel za ruku malou holčičku, úplně do Jirky podobnou.
Pravda, co to melu Taníčko spí? poklekl k lůžku a zout malé boty.
Spí. Unavená, potřebuje klid. Lékaři říkali, že je to tak lepší. Ale mělo by běhat, tvoje máma nikdy v klidu neseděla.
Všechny boky už má otlačené! ozvala se Marie a Tereza pospíchala domů.
Nezbyla jí síla na rozloučení.
Myslela, že se mezitím vyléčila, ale nebylo tomu tak. A měla strach. Tohle už není ten mladík za plotem, co ji tahal za copánky, ani ona už se nezardívá, když se na ni podívá. Oba zestárli. Změnili se. Chytřejší, nebo jen jiní?
A hned druhý den Marie řekla Šimoně, jež ji přišla navštívit, že chce, aby ji syn odvezl do domova důchodců.
Šimona tak zuřila, že zázrak, že jí nesevřelo srdce. Vyšla ven, zavolala si Jirku, plivla mu pod nohy a odešla nadávat domů. Tereze nedala ani slovo vyslovit.
Není co vymlouvat. Co je to za chlapa, co dá matku pryč rozplakala se.
A Tereza, jak byla, v domácím županu, v galuskách, vyběhla na dvůr k sousedům.
Jirko! Kde jsi? vrazila dovnitř, rozčepýřená, naštvaná i překrásná. Cos to vymyslel? Nedám paní Marii do ústavu! Ještě jsi ji nepochopil? Zůstaneš tu, učíš se, co je rodina! Já zvládnu dvě i tři! Přistavím postel, a je to! Ty a já
Najednou se zarazila, když Marie se smála a stírala slzy, Jirka se usmíval.
Vybojovala sis to! Uklidni se, Terezko, řekla Marie. On mě do ústavu nedával. To já chtěla. Nechtěla jsem synovi být na obtíž. Šimona to nepochopila.
Zůstávám tu, Terez. Kde bych nechal mámu?
Opravdu? Tereza se zastavila, podívala po místnosti, zahlédla sbalenou tašku, zamračila se. A co to je?
Musím si doma vyřídit věci, odhlásit práci, vyzvednout výplatu, přivézt všechny věci. Děti jsem chtěl vzít s sebou, už jsem se domluvil, že lékař na mámu dohlédne.
A tehdy Tereza ukázala svou pravou povahu.
Přišla k Jirkovi, postavila se před něj a řekla pevně:
Děti tu necháš. Postarám se. A budu na tebe čekat. Rozuměl jsi?
Rozuměl Jirka na ni zíral, jako by ji viděl poprvé To jsem tě dobředu neviděl? Jak jsem tě přehlédl?
Kup si brýle! Abys už nikdy nepřehlédl. Tereza vzala dcerku, která se jí objala kolem nohou. Půjdeme za bábou Šimonou, ta právě zadělává těsto na koláče. Máš ráda koláčky? No to je paráda!
Za pár let vynese Jirka nejdřív Marii, pak i svou tchýni na zápraží.
Tak, maminky, pojďte, pomalu podívejte, jaká křesla jsem vám koupil v Praze! Chcete sedět, nebo ležet? Čerstvý vzduch! To je krása!
Opatrně pomůže Marii posadit se, pak naslouchá.
Už jsou vzhůru nejmladší! A Terezka není doma. Jdu zjistit, proč křičí.
Přijede brzy?
Má poslední zkoušku, říkala, že se dostane mezi prvních pět, tak hned přijede. To už bude brzy doma.
Auto zabrzdí u vrátek, děti, které z vily trhají třešně do kyblíků pro babiččino povidlo, seskočí dolů a běží:
Máma! Máma je doma!
A Tereza, úplně jiná než ta plachá holka kdysi, roztáhne náruč, chytí svoji rozcuchanou radost a zamrká na Jirku:
Za pět!
Ani jsem nepochyboval, Jirka kývne a jde do domu.
Dvojčata jsou moc hodná, ale dlouho čekat nevydrží. To mají po Jirkovi.
To jsou naši fazolky.
