Ztracené zavazadlo
Kufr měl jinou váhu, než by měl mít.
Tereza to poznala už u pásu. Zvykla si na svých známých dvanáct kilo, ale tentokrát byl kufr těžší, hutnější, s jiným těžištěm. Přesto korpus vypadal naprosto stejně: šedý plast, čtyři kolečka, škrábanec na levém rohu. Tereza uchopila madlo a zamířila k východu.
Letiště v Brně vonělo kávou a mokrými dlaždičkami. Za sklem poprchával březnový déšť, úplně ne-jarní, a Tereza si pomyslela, že konference o městské zeleni je samozřejmě dobrý důvod letět z Prahy do Brna. Ale ne až tak dobrý, aby z toho měla radost.
Bylo jí třicet jedna let. Asistentka ve Výzkumném ústavu urbanismu, pronajatá garsonka o dvaceti osmi metrech čtverečních, knihy v hromadách podél zdi. Máma v Havlíčkově Brodě jí volala každou neděli a pokaždé položí stejnou otázku: Tak co? Pořád sama? A Tereza zase odpoví: Mami, já mám práci. Jako by to všechno vysvětlovalo.
Taxík k hotelu trval dvacet minut. Řidič se zeptal, jestli jede na dovolenou. Tereza odvětila: Služebně. Přikývl, zřejmě nic jiného nečekal.
Pokoj byl malý, ale čistý, s výhledem na šedý pruh Svratky. Na parapetu plastová květina muškát, který nikdy nebyl muškátem. Tereza položila kufr na postel, cvakla zámky a otevřela víko.
A zůstala stát.
Uvnitř byly mužské věci.
Hrubě pletený svetr tmavě zelený, vonící trávou, ne kolínskou. Velikost očividně ne její: ramena o půlku širší. Džíny. Sportovní boty v igelitce, velikost čtyřicet tři. Nabíječka, co nikdy neměla. Sáček se semínky nápis v cizím jazyce, botanické mínění. A zápisník. Tlustý, kožený, převázaný gumičkou.
Tohle nebyl její kufr. Tereza se usadila na kraj postele, oči upřené na cizí věci. Šedý korpus, čtyři kolečka, škrábanec na stejném rohu. Ale kufr cizí. Někdo na letišti vzal její věci knihy, šaty na přednášku, notebook s prezentací, fotku mamky v rámečku. A ona vzala jeho.
Prvních pět minut jen seděla a nevěděla, co dělat. Pak volala na letiště. Automat říkal, ať vydrží na lince. Čekala jedenáct minut, nakonec ji spojili. Dívka na druhém konci zapsala číslo letu, údaje z lístečku a požádala, ať počká. Ozvou se. Určitě.
Tereza položila mobil a znovu pohledem sklouzla k otevřenému kufru. Zápisník ležel navrchu, jako by ho někdo položil poslední. Kožený potah ošoupaný na okrajích, gumička vytahaná.
Věděla, že by neměla. Cizí věci, cizí život, cizí zápisky. Jako když posloucháte cizí rozhovor nebo ve večerním šeru nakouknete do oken. Není to správné. Tereza se zvedla, prošla pokoj, nalila si sklenici vody. Vypila. Znovu pohledem na zápisník.
Levé rameno, zvyklé být o dva centimetry níž kvůli těžké tašce s notebookem, se automaticky vysunulo vpřed. Hroty prstů, zvyklé klapat do touchpadu, pohladily obal. Kůže byla měkká, hřejivá.
Otevřela zápisník.
***
Písmo bylo neobvyklé. Písmena nakloněná vlevo, kulatá, dlouhé ocásky u r a z. Nikam nechvátalo bylo promyšlené. Člověk, co tak píše, patrně mluví pomalu.
První zápis začínal bez data.
Olomouc. Ráno jsem šel pěšky na Svatý Kopeček. Město dole jako obrovská zahrada, kterou někdo zapomněl posekat. Stromy rostou mezi domy, keře šplhají na balkóny. Nakreslil jsem platan u vstupu do lanovky. Kmen jak mapa neznámé země: světlé skvrny, tmavé ostrovy. Seděl jsem tam tři hodiny, než mi začala být zima.
Tereza otočila stránku.
Budapešť. Kreslil jsem baobab v botanické. Jasně že ne pravý baobab bonsaj. Ale ty kořeny vypadají, jako kdyby chtěl uprchnout z květináče. Vážněj strom v nevážném měřítku. Možná jsem taky takový.
Usmála se. Poprvé za celý den.
Pak otočila stránku. A další. Ještě jednu.
Zápisky plynuly za sebou: Krakov, Marseille, Vídeň, Ostrava. Každý o místě a o rostlinách. Ten člověk cestoval, kreslil stromy a nahlas přemýšlel na papíře. Ani slovo o hotelech, restauracích, turistických atrakcích. Jen zelené. Keře, kmeny, koruny, kořeny. Mezi řádky skici rychlé, přesné, živé. Větvička se třemi listy. Kořen, co se vyvlékl ze země a objal kámen.
Marseille. Na trhu jsem zahlédl pomerančovník přímo mezi stánky. Prodavači zavěsili pytlíky i cenovky přímo na větve. A strom si stojí. Musí mít aspoň dvě stě let. Přežil všechny trhy, všechny prodavače. Nakreslil jsem ho, jak to šlo. Ruce se mi třásly horkem.
Krakov. Wisterie u řeky visí tak nízko, že se otírá kolemjdoucím o hlavy. Poláci uhýbají. Turisté fotí. Stál jsem a napadlo mě: tohle je strom, kterému jsou hranice fuk. Roste, kam chce. Taky bych chtěl.
Tereza si uvědomila, že čte už čtyřicet minut. Venku se setmělo. Déšť drobně vyťukával okno.
Otočila další stránku.
Ostrava. Vešel jsem do opuštěného parku na okraji. Lípy objímal bych těžko tři obvody. Kořeny roztrhly asfalt. Někdy tu chodili lidé. Teď jen stromy. A já. Nakreslil jsem jednu lípu. Stála jako strážce rovně, pevně, ani lístek se nehnul. Přemýšlel jsem: takto asi vypadá věrnost. Stojíš a čekáš, kdo se vrátí.
Tereze přišlo, že autor mluví se stromy tak, jako jiní mluví s přáteli. Bez ostychu, bez filtru. Stromy byly jeho společníky. A chtěla vědět proč.
Pak přišel zápis, při kterém zápisník odložila a dlouho zírala do zdi.
Vídeň. Dva roky po rozvodu. S Alenou jsme spolu byli čtrnáct let od vysoké až do posledního dne. Řekla mi: ‘Máš radši stromy než lidi.’ Možná měla pravdu. Možná prostě neumím mít lidi rád tak, aby to cítili. Už nevěřím, že najdu. Ne strom člověka. Ten co pochopí, proč kreslím kořeny.
Tereza zápisník zaklapla. Odložila ho na stolek. Vstala a přešla k oknu.
Déšť neustával. Řeka v dálce vypadala temně a plochá, ani světýlko. Někde dole bouchly dveře, rozesmál se pár mladé hlasy, cizí, veselé.
Třicet jedna let. Garsonka. Knihy podél zdi. Pořád sama? Poslední vztah skončil před rokem a půl, a ani si nevšimla, kdy už dál nehledá. Jednoho dne přišla z práce, sedla si v kuchyni a zjistila, že o samotě jí je dobře. Nebo spíš zvykla si. A zvyk někdy nahradí štěstí, pokud se nad tím nezamýšlíte.
Vrátila se ke kufru a začala pomalu skládat cizí věci zpátky. Teprve pak si uvědomila.
Dopis.
Ten, co začala psát v letadle nudou. Let měl dvě hodiny zpoždění, vytáhla papír a propisku jen aby zaměstnala ruce. Ne deník, ne článek. Hloupůstka, co dospělý psát nemá: Milý neznámý, chtěla bych potkat… Nedopsala to. Strčila do kapsy kufru před přistáním a zapomněla.
A ten papír je teď v tom kufru. V kufru, který má někdo jiný. Muž, jehož cestovní deník leží na nočním stolku.
Tereza se posadila na postel. Tváře hořely.
***
Ráno znovu zavolala na letiště.
Oddělení ztrát a nálezů, Veronika, hlas zněl unaveně a v dálce někdo chroupal rohlík.
Včera jsem zadávala ztrátu. Let Praha Brno, štítek číslo…
Počkejte chvíli. Chroupání ustalo. Tak. Vaše žádost je v řešení. Brzy se vám ozveme.
Kdy?
Podle pořadí. Mezi třemi a deseti pracovními dny.
Deseti?
Pracovními. Ale třeba to bude rychleji. Držte si telefon.
Tereza zavěsila a podívala se na cizí kufr. Potřebovala oblečení. Konference začínala pozítří. Jediné slušné šaty, notebook s prezentací, lodičky to všechno měl někdo cizí někde úplně jinde.
Vyšla ven. Obchodní centrum bylo patnáct minut pěšky. Koupila kalhoty, halenku, prádlo, nabíječku. Na pokladně prodavačka povídá:
Ztracené zavazadlo?
Zaměnila jsem.
Na brněnském letišti je to běžné. Všechny kufry tady jsou šedé.
Tereza pokrčila rameny. Není sama. To ji podivně uklidnilo.
Zastavila se v lékárně pro kartáček a pastu, pak na kávu v rohové kavárně vypila kapučíno vstoje, všechny stolky obsadili páry. Cestou zpět zavolala mamce.
Dorazilas dobře? Jaké tam je počasí?
Prší.
Vzala sis deštník?
Mami, přišla jsem o kufr.
Proboha. Ukradli?
Zaměnili na letišti. Někdo vzal můj a nechal svůj.
Máma ztichla. Pak řekla:
Tak někdo teď chodí s tvými věcmi. Co asi říká tvým knihám.
Mami…
Vážně, vždycky s sebou vozíš malou knihovnu.
Tereza se o deníku se stromy nezmínila. Ani o písmu nakloněném vlevo. Ani o zápisu z Vídně. Jen: Bude to v pořádku, mami. A zavěsila.
Zase v pokoji otevřela kufr.
Ne kvůli zápisníku. Hledala jméno, kontakt, cokoliv. Prohlédla všechny kapsy. V postranní na zipu vizitka.
Jan Šubrt, zahradní architekt. Projekce, revitalizace, poradenství.
A telefonní číslo.
Tereza napsala SMS na WhatsApp:
Dobrý den, zřejmě jsme si na brněnském letišti vyměnili kufry. Mám ten váš. Šedý, se škrábancem. Uvnitř notes a vizitka. Našla jsem kontakt na vás.
Odpověď přišla za devět minut.
Dobrý den. Dnes jsem otevřel váš kufr. Určitě není můj. Knihy, diář, šaty. Je mi to velmi trapné. Jsem také v Brně. Můžeme se sejít a vyměnit?
Tereza četla zprávu. Knihy. Diář. Šaty. Věděl přesně, co má její kufr.
Ano, určitě. Kde a kdy?
Kavárna Maják na nábřeží. Zítra v deset? Budu tam s vaším kufrem.
Platí, přijdu.
Odložila mobil. Pak ho vzala znovu do ruky, pročítala si: Knihy, diář, šaty. Prohledal její kufr. Viděl její věci. Možná si prohlížel její zápisník s nápady na články. Možná spatřil fotku mamky v rámečku, kterou s sebou vozí pokaždé.
Možná našel ten dopis.
Tereza zavřela oči. Představila si, jak sedí ve svém pokoji nebo někde na terase, možná v kavárně a drží její list. Linkovaný papír s ohnutým rohem, její rychlé tahy. Čte slova, která nikdy neměla spatřit cizí oko.
Otevřela oči. Vzala notes ze stolku, znovu si přečetla zápis z Vídně.
Už nevěřím, že někoho najdu.
A ona napsala milý neznámý, chtěla bych potkat. A ten list leží teď v rukou muže, který kreslí stromy a hledá někoho, kdo pochopí.
Náhoda. Zvláštní, komická náhoda se stejnými šedými kufry.
Nebo ne?
Tereza se posadila ke stolu, otevřela zápisník na posledním zápisu. Po Vídni bylo ještě pár stran.
Plzeň. Jaro. Balkon zarostlý tak, že si sousedi stěžují. Sto čtrnáct květináčů počítal jsem to. Alena by řekla: ‘Jsi blázen.’ Ale Alena už tu není. Ani stěžovat si nemá kdo. Jen fíkovníkovi. Ten mlčí. Skvělý posluchač.
A potom, poslední zápis:
Letím do Brna. Botanická zahrada. Chci uvidět tulipánovník, prý má přes sto let. Dovolená. První za dva roky, kdy nejedu pracovně, ale jen tak. Divné jet jen tak. Jako bych si to musel ospravedlnit.
Tereza zápisník zavřela. Uložila do kufru. Zapnula zip.
On letěl do Brna kvůli stromu. Ona na konferenci o zeleni ve městech. On kreslil rostliny po cizích městech. Ona psala články o tom, jak zelené dostat zpátky k nám. A někde mezi tím si vyměnily kufry dva šedé, na oko stejné.
Tereza si lehla, ale ne a ne usnout. Přemýšlela, jak zvláštně se někdy život zamotá. Člověk žije, pracuje, jezdí na konference, balí si věci, zamyká kufr. A pak malá náhoda směšná, nepatrná odkryje v cizím člověku víc než rok známosti.
***
Kavárna Maják stála přímo na nábřeží, mezi platanem a starou lucernou. Skleněné stěny, dřevěné stoly, vůně čerstvého chleba a skořice. Servírka s kotvičkami na zástěře sklízela šálky.
Tereza dorazila dvacet minut předem. Ne že by spěchala ale nemohla vydržet čekat v pokoji. Vybrala stůl u okna, kufr postavila vedle a objednala čaj. Ruce se jí lehce třásly při listování menu. Hloupé. Přesto jen vrací věci. Obyčejná výměna zavazadel. Nic víc.
Ale uvnitř to nebylo nic víc. Tam byl přečtený zápisník a cizí život, který se jí najednou zdál bližší než mnoho známých.
Poznala ho hned.
Muž přišel přesně v deset, s šedým kufrem na kolečkách. Vysoký, v tmavozelené bundě jako ten svetr z kufru. Na nose a lícních kostech pás opálení od brýlí na sluníčko. Zastavil se u vchodu, rozhlédl a uviděl její kufr. Přistoupil blíž.
Jste Tereza? Tichý hlas s pauzou před slovem, jako by ho nejdřív promyslel.
Ano. Jan?
Přikývl a sedl si naproti. Položil její kufr vedle svého. Dva šedé dvojčata.
Je to zvláštní, poznamenal. Kontroloval jsem štítek.
Já taky.
Asi se pomíchaly i štítky. Nebo oba nedáváme pozor.
Anebo se domluvily kufry.
Usmál se. Jen koutkem. Tereza pomyslela, že se směje přesně jako píše zdrženlivě, ale vřele.
Měl bych se omluvit, řekl Jan.
Za co?
Otevřel jsem váš kufr. Myslel jsem, že je můj. Pak knihy, zápisník došlo mi to.
Já jsem si taky prohlédla váš. Taky mi to došlo až pak.
Chvíli bylo ticho. Otáčel v rukou lžičku. Prsty velké, krátké nehty, pod nimi hlína ne špína, zvyk.
Četl jsem váš zápisník, řekl potichu. Poznámky k článkům, o veřejném prostoru, o zeleni na sídlištích. Zajímalo mě to. Neměl jsem, ale…
Já jsem četla váš deník, řekla Tereza.
Zvedl hlavu.
Celý?
Celý.
Ticho. Venku řeka narážela do břehu a hned se vracela. Nějaký kluk krmil racky rohlíkem.
Tak už víte o Olomouci, řekl Jan.
I o Budapešti. O tom baobabu-bonsaji.
I o Ostravě.
O lípě, co vypadá jako věrnost.
Sklonil oči.
I o Vídni.
Tereza přikývla. Nepřidala nic. Pochopil.
Víte o mně, co běžně nikomu neříkám, řekl tiše.
A vy o mně?
Zaváhal. Pak z kapsy vytáhl složený papír. Tereza ho poznala okamžitě. Linkovaný, ohnutý růžek. Ten její.
Našel jsem to v kufru, pověděl Jan. Přečetl jsem si to. Neměl jsem, ale přečetl.
Tereza pohlédla na papír. Lícní kosti jí planuly.
Je to hloupost, špitla. Psala jsem to nudou v letadle.
Milý neznámý, začal číst Jan zpaměti, chtěla bych potkat někoho, s kým jde mlčet. Ne proto, že není co říct, ale proto, že se i beze slov rozumíme. Už nechci vysvětlovat, kdo jsem. Už nechci hledat vhodná slova. Chci, aby někdo viděl můj regál s knihami a všechno pochopil. Chci, aby někdo…
Dost, hlesla Tereza.
Tam je ten dopis useklý, řekl Jan. Chci, aby někdo… a konec. Nedopsala jste to.
Nevěděla jsem, co dál.
Já vím, řekl Jan. Protože bych napsal totéž. Jen místo knih stromy.
Tereza na něj pohlédla. Na opálený pruh přes nos, ruce s hlínou pod nehty. Oči klidné, pomalé.
Víte o mé mámě v Havlíčkově Brodě, řekla.
Fotka v rámečku. Jste jí podobná. Víte o mé práci.
Poznámky ke zeleni u sídlišť. Já jsem krajinář. Zajímalo mě to profesně, pak už nejenom.
Víte, že jsem sama.
Vím, že letíte na konferenci jen v jednom slušném šatech. Že si vezete pět knih na čtyři dny. Že fotku mámy máte u sebe, ne v mobilu, protože chcete, aby byla skutečná, ne digitální. Že píšete rukou, ač pracujete s počítačem. A že jste napsala dopis neznámému, který neexistuje.
Tereza mlčela.
Já pokračoval Jan kreslím stromy do zápisníku, před dvěma lety jsem se rozvedl a pěstuju sto čtrnáct květináčů na balkóně, protože neumím tak dobře mluvit s lidmi. To už víte.
Vím.
Tak jsme si četli cizí životy a teď sedíme tady, oba se známe. Jako bychom přeskočili první rande a rovnou šli na třetí.
Tereza se zasmála krátce, nečekaně. Jan se usmál taky víc než předtím.
Vím o vás víc, než bych chtěl, řekl. Vy o mně taky. Není to fér. Nebo naopak to je nejférovější seznámení v mém životě.
Protože jsme nevybírali, co ukázat?
Přesně tak. Kufr je otisk života. Nepřipravujete se na efekt. Jen balíte potřebné. Z toho vidíte, kdo jste skutečně.
Tereza pohlédla na dvojici kufrů. Šedé, stejné, se škrábancem nalevo.
Nepůjdeme se projít? navrhl Jan. Hned vedle je botanická. Jedlý tulipánovník.
Vím, řekla Tereza. Poslední zápis v deníku.
Jan přikývl. Dopil kafe. Vstal.
Necháme kufry tady? ukázala na židle.
Ať si povyprávějí.
Vyšli ven. Déšť skončil už ráno, nábřeží se třpytilo jako právě umyté. Platany stály vzpřímeně, ani lístek. Tereza si vzpomněla na lípu z ostravské zápisky. Věrnost. Čekání.
Povíte mi něco, co v deníku není? požádala.
Bojím se holubů, řekl.
Holubů?
Jeden mi jako dítěti vlétl do pokoje a sedl na hlavu. Od té doby se jim vyhýbám.
Tereza vyprskla. Jan se koutkem usmál.
A vy? Něco, co v kufru není?
Mluvím s knihami. Hádám se s autory.
A kdo vyhrává?
Většinou autor. Ale nevzdávám to.
Šli nábřežím, Tereza měla zvláštní pocit vedle někdo, koho zná podle písma, podle zápisů, podle skic stromů, ale vidí ho vlastně poprvé. Jako když čtete knihu a potkáte autora.
Psal jste, že už nevěříte, že najdete, řekla. Ve vídeňském zápisku.
Pamatuju si.
Našel jste můj kufr.
A vy můj.
Chvíli mlčeli. Ale bylo to tiché, pohodlné mlčení, přesně to, o kterém kdysi psala do dopisu. Mlčení, při němž je řečeno vše.
Botanická začínala za zatáčkou Tereza poznala kované oplocení a koruny stromů trčící nad střechy.
Tulipánovník je tam, ukázal Jan. Vidíte? Kmen jak sloup. Je mu sto dvacet let. Přežil tři války, dvě revoluce.
A pořád stojí.
Pořád kvete. Každý květen.
Vytáhl zápisník malý, do kapsy, ne ten z kufru. Tužku. Začal kreslit.
Tereza sledovala pohyb jeho ruky. Čáry, jisté a rychlé. Kmen, větve, obrys listu. Na nose opálený pruh, oči přimhouřené.
Můžu se zeptat? řekla nakonec.
Jasně.
Když jste četl můj dopis, co vás napadlo?
Nehleděl od papíru.
Napadlo mě, že bych chtěl znát, jak končí.
Říkala jsem, že jsem nevěděla, jak dál.
Třeba už víte?
Tereza neodpověděla. Ale ani neuhnula pohledem. Slunce vykouklo skrze korunu, na tvář ji zasáhly světlejší skvrnky drobné, živé, jako pihy.
V zahradě byli celé tři hodiny. Šli cestami, zastavovali u významných stromů. Jan povídal ne jako průvodce, ale jako někdo, kdo s těmi bytostmi dlouho žije a teď je představuje své návštěvnici. Kreslil, a Tereza povídala o své práci o sídlištích, která chce změnit z betonu na zelenější místa, o potížích s úřady, o dědečkovi, který sám vysázel u cesty třicet tři jabloní a kvůli tomu se hádal se správou.
Třicet tři stromů? pozvedl Jan obočí.
Každou pojmenoval ženským jménem. Prý jsou mu milejší než sousedé.
Chci mu rozumět, usmál se Jan. Můj fíkus na balkoně se jmenuje Viktor. Pět let. Jediný, co přežil rozvod.
Viktor?
Vypadá na Viktora. Důstojný, trochu šikmý, ale drží se.
Tereza se smála. Uvědomila si, že za celý rok v Praze si s nikým nepopovídala tak volně. Bez potřeby vypadat chytřejší, zajímavější, lepší. Dva lidé a baví se o stromech, co mají jména.
Seděli na lavičce pod tulipánovníkem. Mezi nimi půl metru volného prostoru. Ani jeden se nepřiblížil.
Zítra máte konferenci, připomněl Jan.
V poledne mám příspěvek.
Téma?
Jak zelené zóny ovlivňují psychiku obyvatel. Nuda.
Pro někoho ano. Pro mě ne.
Tereza se na něj podívala.
Chcete přijít?
Na odbornou konferenci?
Na nudnou konferenci o stromech.
Já chodím na nenápadné akce kvůli stromům celý život. Je to práce.
Smáli se oba najednou. A v tu chvíli to bylo jako zápis v notesu. Přesné. Pravdivé. Bez úsilí o efekt.
Zpátky šli pomalu. Jan vyprávěl o Plzni jak se mu balkon změnil v džungli, jak spodní sousedka chodí jednou týdně zalít a pak pije čaj. Jak po rozvodu dva měsíce nevycházel a pak si spontánně koupil jízdenku do Olomouce našel levný spoj.
A začal jste kreslit?
Kreslím pořád. Ale v Olomouci začal jsem k tomu psát. Deník. Do té doby jen linky. Tam byla potřeba dávat do toho slova.
Tereza přikývla. I jí bylo někdy málo písmen. Potřebovala se vypsat i když pro sebe.
U Majáku se zastavili. Kufry stály na svém místě. Dvě šedé dvojičky. Jan vzal svůj, Tereza svůj. Konečně správné.
***
Večer seděla Tereza v pokoji s hrnkem studeného čaje. Kufr stál u zdi její, konečně její, s knihami, zápisníkem a šaty na konferenci. Otevřela, zkontrolovala: všechno na svém místě. Notebook, nabíječka, fotka mamky. Pět knih. Zápisník s poznámkami. Chyběl jen jeden list.
Na židli ležel obrázek.
Jan jí ho dal před odchodem vytrhl list z notesu, pečlivě. Strom. Ne tulipánovník, ne baobab. Něco neznámého, koruna široká, silné kořeny rozbíhající se do stran jak slunce.
Co to je? zeptala se Tereza.
Strom pro město bez zeleně, řekl Jan. Vymyslel jsem ho. Neexistuje. Ale vy jste urbanistka. Můžete ho zasadit.
A odešel. Neohlédl se. Ale Tereza si všimla, že u rohu zpomalil, jako by chtěl, ale nerozhodl se.
Zůstala tam s kresbou a přemýšlela, že člověk, s nímž může mlčet, je možná ten, s nímž mlčení znamená víc než slova. A že ten právě teď za rohem drží její dopis.
Vzala telefon.
Děkuji za strom. Opravdu ho zasadím.
Odpověď přišla za minutu.
Myslím to vážně. Pokud navrhnu zeleň pro nějaké sídliště, podíváte se na to odborně?
Ano.
Pak vás potřebuju v Praze. Kvůli výkresům. Posílám je poštou vždycky papírově.
Tereza se usmála. Napsala adresu. Poslala. Pak dopsala:
Počítejte s tím, že schránka je malá. Větší výkres doneste osobně.
Odpověď okamžitě:
Budu s tím počítat.
Odložila telefon. Někdo za zdí pustil televizi, tlumené hlasy kypěly stěnou. Obyčejný večer. Obyčejný hotel. Ale přesto něco bylo jinak Tereza najednou zjistila, že se usmívá. Bez důvodu. Nebo spíš proto, co by se jen těžko vysvětlovalo mámě: Spletli mi kufr a poznala jsem člověka. Zní to jako začátek špatného filmu.
Pak otevřela svůj kufr, z postranní kapsy vytáhla čistý list a propisku. Stejná kapsa, kde ležel nedopsaný dopis. Ten, co teď má Jan. Nevrátil ho. Nevzpomněla si požádat.
Tereza si sedla ke stolu, položila papír. Napsala:
Milý neznámý, chtěla bych potkat někoho, s kým jde mlčet. Ne proto, že není co říci, ale protože všechno se chápe i beze slov. Už nechci pořád vysvětlovat, kdo jsem. Už nechci hledat fráze. Chci, aby někdo pohlédl na mou knihovnu a pochopil. Chci, aby někdo…
Zastavila se. Podívala na skicu stromu přichycenou na zeď.
A dopsala jediné slovo.
Jan.
Papír složila. Vložila zpátky do kufru, do onoho malého bočního sáčku. Jako by se kruh uzavřel.
Za oknem šuměla Svratka. Březnový Brno voněl mokrou zemí a jarem, které ještě nezačalo, ale už slibovalo. Déšť přestal odpoledne, nad řekou úzký růžový pruh mezi šedí a vodou.
Tereza zhasla. Zítra má prezentaci. Bude stát před sálem v šatech, co strávily dva dny v cizím kufru, a povídat o zeleni. A ve třetí řadě možná bude sedět muž, který kreslí stromy pro města, která je nemají.
Pozítří procházka. Slíbil jí ukázat borovicovou alej na druhé straně města. Prý tam borovice rostou tak blízko, že koruny splývají a tvoří zelený tunel. Jako odbornici se vám bude líbit, napsal. A jen tak taky.
A potom zase Praha. A Plzeň. Jiná města, jiné životy. Teď mezi nimi papírový výkres, co přijede poštou. A adresa v chatu. A dopis, který je konečně dopsán.
Kufr stál u zdi. Šedý, se škrábancem na levém rohu. Stejný jako včera. Ale všechno kolem něj už ne stejné.
Zavazadlo se našlo.
