Dnes, když mi je třicet, se mi podařilo koupit si vlastní dvoupokojový byt v Brně. Bydlím v něm sama. Zatím jsem nenašla muže, se kterým bych si dovedla představit budoucnost. Stále víc mám pocit, že za mé těžkosti v osobním životě může právě to, že mám svůj byt. V dnešní době je pro ženu těžké být zároveň soběstačná a uchovat si ženskost. Všechny potenciální partnery bych rozčlenila do dvou skupin:
1. Máš svůj byt? No to je skvělé, hned bych se nastěhoval, nemusím nic řešit. Takový muž nechce nic budovat, rád by žil v pohodlí, které už je hotové. To, že mám kde bydlet, považuje za velké plus a je ochotný si se mnou založit rodinu a mít děti, pokud se v jeho životě nic zásadního nezmění. Budovat si kariéru nebo vydělávat víc peněz ho neláká bydlení je vyřešené, auto máme jedno, na co další? Vyloženě mám z takového vztahu pocit, jako bych si pořizovala syna místo partnera. Takový muž čeká, že ho budu živit, rozmazlovat a starat se o něj, a ještě se bát, aby mi neutekl. Přiznávám, že bych raději měla kočku a volný čas věnovala svým koníčkům než tomuhle typu štěstí.
2. Máš byt? Tak to radši ne, nejdu nikam na návštěvu, žiju pořád s rodiči, anebo pojďme na chalupu. A nejlepší nápad prý je ten, že můj byt prodáme a společně pořídíme jiný. Nejvíc mě fascinuje, kolik jsem si na byt musela našetřit a let šetřit, a on by to během chvíle prodal. Sáhnul by po novém úvěru, na který bych zase musela platit hlavně já, protože mám slušný plat, a on přidá “jak bude moct”. A když půjdu na mateřskou? To se prý nepočítá, hlavně je důležité, aby jeho život nebyl moc obtěžovaný. S narozením dítěte počítá nejlíp až po doplacení všech hypoték, tedy až mi bude přes čtyřicet. Hlavní je, abych mu nekomplikovala život a on mohl být dál v klidu.
Čím dál častěji mě napadá, že adoptovat tříleté dítě z dětského domova by možná bylo jednodušší než najít chlapa, který by se nebál rodiny. Mám pocit, že i ve svazku bych stejně všechno musela snášet já: starat se o peníze, řešit problémy sama a naučit se mít se ráda, protože nikdo jiný to zřejmě neudělá. Tak si kladu otázku k čemu mi vlastně muž je?
Teď jsem paní svého bytu i života. Mám skvěle zrekonstruováno, místo pro sebe i své zájmy. Občas si přeju mít rodinu, milovaného člověka, ale realita mé iluze rychle rozbíjí. Ráda připomenu příhodu, která se mi stala nedávno.
Zalíbila se mi jeden muž, kterého už jsem nějakou dobu znala, a on o mě zřejmě také jevil zájem. Koukali jsme se spolu u mě doma na film a chtěli jsme pizzu. Říkala jsem si, že by mohl aspoň tohle zařídit on. Udělal to sešel k výtahu pro doručovatele a pizzu zaplatil, ovšem mými penězi, které si před chvílí vzal. Od té chvíle mezi námi všechno rychle ochladlo jak zájem, tak komunikace.
Možná jsem to pokazila já. Kamarádky mi tvrdí, že jsem neměla vůbec nabízet, že zaplatím pizzu já. Zajímalo mě, jestli mou nabídku odmítne, nebo ne. Pro mě to nebyla žádná velká částka. Ale tady nejde ani tak o peníze…
Někdy se musím zamyslet, jestli vlastně vůbec po muži toužím, nebo jsem nejšťastnější sama ve svém bytě s knihou, koníčky a klidem.