„Jak jsi mohla dopustit, aby bývalá tchyně viděla vnučku?“: Nemáš ani špetku hrdosti?
Minulý týden mé dceři Aničce byly dva roky. Malá oslava v úzkém rodinném kruhu. Její otec, můj bývalý manžel, na narozeniny ani nevzpomněl. Ani zavolat, ani napsat, prostě nic. Ale jeho matka, bývalá tchyně, zavolala předem. Řekla, že by ráda přišla popřát. Řekla jsem si – co by na tom bylo špatného? Přišla, přinesla dárek – plyšového medvídka, pár sladkostí a obálku s penězi. Šly jsme do parku, prošly se. Pak jsme se vrátily domů… a tehdy začalo peklo, vypráví s hořkým úsměvem třicetiletá Jana.
„Co se stalo?“
„Moje máma, když uviděla mě s Věrou Pavlovnou, málem explodovala. Začala řvát, že jsem zneuctila rodinu, že nemám ani stud, ani hrdost. Prý jak jsem mohla dopustit, aby bývalá tchyně přišla a mazlila se s mým dítětem. Že jsem jí měla ten ‚ubohý dárek‘ hodit do ksichtu a vyhodit ji.“
„Vážně jí vadilo, co přinesla?“
„Ano! Říkala, že ta hračka je podřadná, čokolády nezdravé a peněz mohla dát víc. Bzučela to celou noc! Vyčítala mi, že jsem se té ženské málem vrhla kolem krku. Že je to ‚špatná bába‘, a já ji skoro pustila do baráku. Jako by zapomněla, jak mě tahle paní před rokem vyhodila na ulici bez halíře.“
Jana se rozvedla před rokem. Muž prostě nebyl stvořený pro rodinný život. Jakmile přišly těžké chvíle – bezesné noci, dětský pláč, nedostatek peněz – vystoupil z toho. Usoudil, že bude levnější a pohodlnější žít bez ženy a dítěte. Potichu sbalil kufry a odešel. Byt byl zapsaný na jeho matku, a Janu prostě poslali pryč.
„Tenkrát jsem ani nechápala, co se děje. Jako by někdo zhasnul světlo. Kam jít? Co dělat? Byla jsem v šoku.“
Rozvod zařizoval právník tchyně. Ale dělit se nebylo o co – byt i auto patřily rodičům manžela, on sám oficiálně nic neměl. Ani alimenty neplatí pořádné. Jana neměla sílu tahat se po soudech. Byla vyčerpaná a zlomená.
„Prosila jsem jen o jediné – aby mi dovolili v tom bytě zůstat do konce mateřské. Nechtěla jsem se vracet k mámě – je to těžká ženská, s náladama. Ale Věra Pavlovna odmítla. Prý nejsem první snacha a ne poslední. Že u nich není hotel.“
Před odchodem jí ale trochu pomohla – zaplatila stěhováky, zabalila věci, dokonce je nechala odvézt k Janině matce. Dovolila jí vzít si, co potřebuje, ale Jana si vzala jen své. Nechtěla, aby ji pak někdo obviňoval.
Už osm měsíců žije s malou Aničkou v garsonce u své matky. Alimenty sotva stačí na plenky. Otec ani jeho rodina o dítě nejeví zájem. Nikdo nezavolá, nenapíše. Jen Věra Pavlovna, bývalá tchyně, se občas ptá, jak se holčička má.
„Nechtěla jsem hádky. Proto jsem souhlasila, že se sejdeme na neutrální půdě – v parku,“ povzdechne si Jana. „Věděla jsem, že máma bude proti, ale doufala jsem, že to pochopí. Marně.“
„Nejenže se urazila. Málem mě vyhodila z bytu. Řekla, že jsem zrádkyně. Že když jsem tak hodná, ať jdu bydlet k bývalé tchyni. Prý když nedokážu vychovat dceru pořádně, je to tím, že sama nemám páteř. A oni prý se nade mnou povyšovali, a já jim ještě držím dveře dokořán.“
„Jano, ale Věra Pavlovna nemusela volat. Udělala přece krok dopředu, ne?“
„To si myslím i já. Ale máma je neoblomná. U ní je všechno černé nebo bílé. Jsou-li nepřátelé, pak žádné návštěvy. Žádné dárky. Žádné procházky. A pro mě bylo důležité, aby Anička měla kontakt s lidmi, kteří ji mají rádi, i kdyby to byla ta druhá strana.“
Teď se Jana bojí další scény. Babička, která jí kdysi trochu pomohla, je najednou úhlavní nepřítel. Matka žádá úplné přetnutí všech vazeb. A Jana se zmítá mezi tím, co je správné, a tím, co je nutné.
„Co mám dělat? Odříznout dítě od druhé babičky – je to správné? Ale hádat se s mámou taky není řešení. Už tak jsem sama, s malou, bez opory. Je mi z toho úzko. Ale unavuje mě žít mezi dvěma mlýnskými kameny. Prostě chci, aby moje dcera vyrostla v klidu, ne v nekonečných válkách dospělých žen.“