„Už mě z tebe jednou přejde!“ — málem vykřikla jsem na manželovu sestru. Ale zadržela se. A ona na to — znovu přišla s kufrem na víkend…
Jmenuji se Alžběta, je mi devětatřicet let. S manželem Jaroslavem jsme už dvanáct let svoji. Máme slušnou, pevnou rodinu, roste nám syn, zdánlivě je vše v pořádku. Ale je tu jedno „ale“, které mi už roky kazí život. To „ale“ je jeho sestra — Vlasta.
Vlasta je o osm let starší než Jaroslav. Nikdy nebyla vdaná, děti nemá. Bydlí sama v domě naproti a… de facto bydlí i u nás. Nepřeháním. Objevuje se v našem bytě jako stín — tiše, neodbytně a den co den. Někdy se mi zdá, že Vlastě klíče od našeho domu rostou přímo z kabelky.
Zpočátku jsem se snažila být zdvořilá, dokonce vlídná. Vždyť přece manželova sestra, rodina. Říkala jsem si — přijde, poklábosí, dá si čaj a odejde. Ale chodila každý večer. A o víkendech. A na dovolenou. A na návštěvy, když jsme zvali jiné lidi. Dokonce i když jsem byla nemocná — přišla.
Vlasta je člověk bez zábran. Věčně něco komentuje: jak vařím, jak vychovávám syna, jak se oblékám. Někdy jsem moc tichá, jindy se zase směju příliš nahlas, jednou je buchta suchá, podruhé byt „ne dokonale uklizený“. A hlavně — neprosí, ale poroučí. A já to všechno polykám. Protože nemám ráda hádky. Protože Jaroslav říká: „Alžběto, no tak vydrž, vždyť je sama, kromě nás nemá nikoho.“
Vydržela jsem. Ale trpělivost jednou dojde.
Vlasta pracuje jako účetní v soukromé firmě. Z práce se vrací dřív než já a… jde k nám. Přijdu domů — ona už sedí na pohovce, televize hučí, kočka se schovala pod postel. Syn je zabraný do telefonu. A ona — jako by byla domácí paní. Polévka čeká. Nebo ještě častěji — já čekám, až uvolní koupelnu. Večeří s námi, pak hodiny vypráví své „dobrodružství“ na finančním úřadě, které nikdo neposlouchá. A pak odejde. Někdy — zůstane přes noc, protože se jí „bála sama v bouřce“ nebo „v domě špatně topí“.
Když jsme chtěli někam vyrazit — Vlasta jela s námi. A nezáleželo na tom, že jsem snila o víkendu jen s manželem. Že mi slíbil, že mě na narozeniny vezme k moři. Vlasta tam byla. V našem pokoji. Spala na vedlejší posteli. A to všechno — na Jarkův účet. Přitom vydělává slušně, šetří, jak sama říká, „na horší časy“. Zřejmě si myslí, že ty horší časy — jsem já.
A Jarkova matka — ta dokonce tvrdí, že jsem nevděčná. Prý Vlasta přece není cizí, jen je osamělá a potřebuje nás. Chápu, že nemá rodinu ani děti. Ale proč bych za to měla platit svým pohodlím?
Jednou jsem Jaroslavovi řekla otevřeně:
„Už mě to nebaví. Porušuje naše hranice. Je všude. Je to nesnesitelné!“
Jen pokrčil rameny:
„No a co s tím mám dělat? Vždyť je to moje sestra…“
Nedávno to vrcholilo. Šli jsme s manželem do divadla — jen my dva. Vymohla jsem si ten večer. Domluvila jsem se s kamarádkou, aby pohlídala syna. Sotva jsme se usadili v sedadlech — zazvonil telefon. Vlasta.
„Kde jste? Proč jste mě nepozvali? Chcete mě snad vyloučit?“ — křikla do sluchátka.
A za dva dny — znovu přišla. S taškou. S noční košilí. S oblíbeným seriálem. Prohlásila: „Mám volný víkend, rozhodla jsem se, že ho strávím s vámi.“
Stála jsem v kuchyni, držíc se okraje stolu. Málem jsem vykřikla. Ale mlčela jsem. A uvnitř něco prasklo.
Nevím, jak Jaroslavovi říct, že to už nedokážu. Že potřebuji domov bez třetího dospělého. Bez nekonečných rad. Bez hádek. Bez Vlasty.
A bojím se, že pokud se nic nezmění — jednou budu muset odejít. Abych zase mohla dýchnout plnou hrudí. Protože ani láska nevydrží, když mezi vámi a mužem — je ještě jeden život. Příliš hlučný. Příliš dotěrný. Příliš cizí.