Když jsem si vzal Janu, myslel jsem si, že s tchyní jsem měl obrovské štěstí. Nepletla se nám do života, nedávala nekonečné rady, jak to často dělají „ženské mámy“. Navíc vařila božsky, vždy byla slušná a dokonce i trochu zábavná se svým staromódním pohledem na svět. Vypadalo to jako ideální tchyně. Ale jak se říká, každá mince má dvě strany…
Zpočátku bylo všechno skvělé. Bydleli jsme odděleně, navštěvovali ji o víkendech, pili čaj s koláči a poslouchali její historky z minulosti. A všechno šlo jako po másle, dokud se nám s Janou nenarodil syn — Jakub. Tehdy to začalo. Nejdřív babička jezdila jednou týdně. Pak obden. A nakonec zůstala u nás.
Samozřejmě, z ohleduplnosti jsme nic neříkali. Koneckonců, pomoc v domácnosti se hodí, zvlášť když máte malé dítě. Jana se vrátila do práce, a máma byla hned po ruce — polívka na plotně, podlaha jako zrcadlo, prádlo pověšené, dítě spokojené. Vypadalo to jako sen. Jenže ten sen se rychle změnil v noční můru. Protože tchyně, aniž by se ptala, zůstávala u nás týden, pak dva. Pak odjela „jen si vzít věci“ — a zase byla zpátky.
Žila s námi jako domácí paní: přestavovala nábytek, schovávala moje oblíbené hrnky, pěkla buchty, když jsem chtěl jen míchaná vajíčka. Přestali jsme se cítit ve svém vlastním bytě. Zkoušel jsem na Janu nenápadně narážet, třeba že by si máma odpočinula u sebe, ale Jana jen mávla rukou: „No tak, copak jí to můžeš říct? Je sama, nemáš trochu trpělivosti?“
A tak jsem trpěl. Až dokud náhoda nepřišla s geniálním řešením.
Jakubovi byly tehdy dva roky. Jednou před spaním ke mně přišel a řekl, že se bojí tmy. „Tati, ve tmě bydlí Bubák…“ zašeptal vystrašeně. Snažil jsem se ho uklidnit, jak to šlo. „Synku, když se bojíš, tak se směj. Smích všechny Bubáky vystraší. Zasměješ se a oni utečou!“ plácl jsem to bez většího přemýšlení. Jakub přikývl a šel spát.
A pak, pár nocí nato, ve tři ráno slyším, jak můj syn jde chodbou… a řehtá se. Hlasitě. Děsivě. Upřímně. Ten smích se rozléhal celým bytem. Málem jsem spadl z postele, ale došlo mi — jde na záchod, „odhání“ Bubáka. Další ráno to samé. A tak to šlo noc co noc. Nám dospělým to přišlo i trochu legrační. Ale tchyni ne.
Po pár dnech ke mně přistoupila celá rozrušená a prohlásila:
„Já už v tomhle domě nemůžu spát! Je tu nějaká temnota, nějaké entity! Dítě se v noci směje, jako by skrz něj mluvilo něco jiného! Mně z toho není dobře! Jedu domů. A když přijedu, tak jen přes den. A jedině když ten dům vyčistíte.“
Slovo „exorcista“ samozřejmě nepadlo, ale pointa byla jasná. Souhlasně jsem pokývl. Jana pokrčila rameny — „máma je máma“. A já, snaže se navenek zachovat důstojnost, jen šel uvařit kávu. Sám. Ve své kuchyni. Ve svém oblíbeném hrnku.
Od té doby uběhly skoro dva roky. Tchyně jezdí výhradně přes den — přivézt buchty, pohladit si Jakuba, probrat s Janou novinky. Ale k večeru odjíždí. Přesně. Bez náznaku, že by chtěla zůstat. Občas si sice posteskne, že je sama. Ale já si hned vzpomenu na „Bubáka“ — a všechno je zase, jak má být.
Ponaučení? I ti nejmilejší lidI někdy stačí jen maličkost, aby člověk znovu našel klid ve vlastním domově.