Dnes jsem si vzpomněl na to, jak jsem “vyhnal” tchýni z domu, aniž bych řekl jediné slovo proti.
Když jsem si vzal Janu, myslel jsem, že jsem s tchýní měl neuvěřitelné štěstí. Nepletla se do našich věcí, nepoučovala nás o životě, nerozdávala nekonečné rady, jak to dělá tolik „ženiných maminek“. Navíc vařila božsky, vždy byla zdvořilá a občas i docela zábavná se svým staromódním pohledem na svět. Vypadalo to jako ideální tchýně. Ale jak se říká, všechno má svůj rub…
Zpočátku bylo všechno skvělé. Bydleli jsme odděleně, navštěvovali ji o víkendech, pili čaj s koláči a poslouchali její vyprávění o minulosti. Všechno šlo jako po másle, dokud jsme s Janou neměli syna – Jakuba. A tehdy to začalo. Nejprve začala babička jezdit jednou týdně. Pak každý druhý den. Nakonec u nás zůstala natrvalo.
Samozřejmě, z slušnosti jsme nic neřekli. Koneckonců, pomoc v domácnosti není k zahození, zvlášť když máte malé dítě. Jana se vrátila do práce a maminka byla hned po ruce – guláš na plotně, podlahy lesknoucí se čistotou, prádlo pověšené, dítě syté a spokojené. Zdálo by se – sen. Jenže ten sen se rychle změnil v noční můru. Protože tchýně, aniž by se ptala, zůstávala u nás týden, pak dva. Pak odjela „jen si pro věci“ – a zase byla zpět.
Žila s námi, jako by to byl její dům: přestavovala nábytek, schovávala moje oblíbené hrnky, pekla buchty, když jsem si chtěl dát jen míchaná vejce. Přestali jsme se cítit jako ve vlastním bytě. Zkoušel jsem nenápadně naznačit Janě, jestli by si maminka nechtěla odpočinout u sebe, ale Jana jen mávla rukou: „No jak to můžeš říct, je jí sama smutno, vážně ti chybí trocha tolerance?“
A tak jsem trpěl. Dokud mi náhoda nepředložila geniální řešení.
Jakubovi byly tehdy dva roky. Jednou ke mně přišel před spaním a řekl, že se bojí tmy. „Tati, ve tmě bydlí Bubák…“ zašeptal vyděšeně. Snažil jsem se ho uklidnit, jak to šlo. „Synku, když se bojíš, tak se jenom směj. Smích všechno Bubáky vyplaší. Zasměješ se, a oni utečou!“ pronesl jsem bez většího přemýšlení. Jakub přikývl a šel spát.
A pak, o pár nocí později, ve tři ráno, slyším, jak můj syn jde chodbou… a hlasitě se chechtá. Děsivě. Upřímně. Smích se rozléhal celým bytem. Málem jsem spadl z postu— ale pak jsem si uvědomil, že jde na záchod a “plaší” Bubáka.