Dneska bych se ráda vrátila k jedné vzpomínce z počátků našeho manželství, kdy jsme se s mým mužem, Petrem, teprve zabydlovali do společného života. První zvláštnosti jsem nevnímala hned vztah s Petrem je dodnes pro mě příkladem toho, jak by měl vypadat respekt i láska. Jenže jeho maminka, moje tchyně, paní Ludmila Nováková, byla už od začátku jako záhada.
Začalo to už na svatbě v Brně. Ludmila se tvářila celou dobu tak zamračeně, až bych pomalu čekala ortel místo blahopřání. Po svatebním veselí, když jasně padlo rozhodnutí, že budeme bydlet u ní, protože jsme ještě neměli na vlastní byt, jsem ji chtěla vnímat jako milou druhou maminku snad se na svatbě jen necítila dobře, třeba ji pobolívalo koleno, navíc byla po virové infekci.
Jenže už po pár dnech pod jejím střechou jsem cítila, že pod tím jejím polovičním úsměvem a předstíranou laskavostí se skrývá jakási zvláštní protivnost. Ona nikdy nekřičela, nevyčítala přímo; spíš mne popichovala a narážela, jako by mě testovala. A dělala to s nepředstíranou zručností například jsem večer umyla nádobí, všude byla čistota, jenže ona si nastavila budík na půlnoc, vstala a znovu vše umývala. Když jsem se jednou v noci šla napít vody a přistihla ji, jen nevinně řekla: Ty sklenice byly šmouhaté, víš… Tehdy ve mně něco zůstalo navždy podezřívavě.
Dlouho jsem její šťouchání považovala za mateřské rady. S důvěrou Ludmile vyprávěla o hádce s Petrem, o malých trápeních naivně jsem věřila, že mně přeje.
Jednou se ke mně doneslo od mé blízké kamarádky Kláry, která pracovala jako řidička ve stejné firmě jako Ludmila, že po chodbách se rozléhají drby, které Ludmila šíří přes kancelářské kolegyně. Podle všeho jsem byla v těch jejích řečech líná, Petr ubohý zlatíčko a celkově jsme prý paraziti, co jen čekají, až jim Ludmila daruje svůj byt nebo dědictví. Byl to pro mě šok a uvědomila jsem si, že mám doma tajného nepřítele.
Její posedlost čistotou byla legendární byt v Brně jsme měli jako ze žurnálu, podlaha voněla Savem, ručníky poskládané podle barev. Přála si, abych byla stejná. Oba jsme se snažili, ale nikdy jsme nedosáhli její laťky. Pokaždé, když odjela na pracovní cestu (většinou za obchodem do Prahy), svěřila nám byt se slovy, že očekává stejný sterilní pořádek i po návratu. Popel na koberci, vlas v koupelně, zapomenutá lžička u dřezu všechno bylo pohromou. Když tam byla, s Petrem jsme byli jako dva úzkostliví skauti. Ale když se chystala odjet na dva týdny, rozhodli jsme se konečně si trochu odpočinout.
Jenže Ludmila tušila, že jsme zmírnili tempo a schválně nám oznámila špatné datum návratu. Vyšla jí finta chtěla nás překvapit, zároveň přivést všechny své přítelkyně z dámského spolku a ukázat jim, jak nepořádná jsem a jak Petr chudák trpí.
Naštěstí Klára se o plánu doslechla a vše mi sdělila. V ten moment jsem měla vztek a bylo mi jasné, že nesmím prohrát. Začala jsem gruntovat jako nikdy před tím, vyleštila podlahu, vyměnila záclony, utřela prach i za lednicí a poskládala ručníky na pyramidu. Pak jsem jen čekala.
Tchyně dorazila s partou přítelkyň a s Klárou jako řidičkou, všechny se culily a šuškaly, jak vystresovaně tahají klíče z kabelky. Odemkly a vešli. Byt byl čistý, až se Lesná mohla jít učit. Přítelkyně Ludmily jen ohromeně zíraly, v šoku stáli ve dveřích, Ludmilu nevěřícně pozorovaly. Já, zpocená od úklidu, si ledabyle ukládala vysavač do skříně a s úsměvem povídám:
Ludmilo, copak jste čekaly nepořádek v takovém pěkném bytě?
Tchyně zbledla, tvářila se jako když polyká citron a začala pořád dokola prohlížet kouty a rohy, ale nic nenašla. Já v duchu jásala: Nic tu není, nenajdeš, nemáš šanci!
Nakonec se Ludmila stala terčem posměchu, drby už nikoho nezajímaly a dokonce mi v naší sporům mnozí fandili. Pro Ludmilu to byla velká rána pro její sebevědomí, a ač dnes uplynulo sedmnáct let, myslím, že tu potupu nikdy nezapomněla.
Takhle jsem já Eva Procházková udělala ve své deníkové historii ostudu vlastní tchyni… a trochu se teď v duchu směji.