Když jsem si vzala Jakuba, myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou – svatba, stěhování, zvykání na nový život. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že naší manželské idylce bude stát v cestě jeho matka – Božena Františkovna. Žena, která považovala za svou povinnost nám denně připomínat, že je ve synově životě ta nejdůležitější osoba.
Zpočátku to vypadalo nevinně: chodila k nám do bytu v Brně „jen na chvilku“ – přinést polívku, předat domácí buchty nebo povídat, jak jí zase nebylo dobře. Jenže z té „chvilky“ se staly hodiny a z návštěv dvakrát týdně každodenní povinnost. Když zazvonil zvonek, věděla jsem: klidu je konec, Božena Františkovna přišla kontrolovat, jak dýchám.
Neurážela mě přímo. Naopak – chrlila komplimenty, ale tak urputně, že to začínalo vypadat jako výsměch. „Jé, Alenka vaří tak dobře! To je snacha snů!“ říkávala při každé příležitosti, hlavně před hosty. A hned dodala: „I když moje svíčková byla vždycky lepší… no nic, naučí se.“
Nejvíc mě šílelo, že chodila bez pozvání. Prostě vstala, naskočila na tramvaj, projela půl města – a byla u našich dveří. Často, mimochodem, když jsme měli návštěvu. A pak začalo divadlo: náhle se chytala za srdce a naříkala, že jí nenabízím kávu. Nebo rozebírala, proč máme „špatnou“ barvu utěrek v koupelně. Vše před mými kamarádkami nebo rodiči.
Ale vrchol přišel, když jsem jednou přišla z práce a ona vytáhla z šatníku veškeré mé spodní prádlo, aby mi s klidem vysvětlila, jak se „správně pere“. Cítila jsem se trapněji než v pubertě. Chtělo se mi propadnout do země. Ale mlčela jsem – Jakub zakazoval matce odporovat, tvrdil, že to dělá „z lásky“.
„Ona se jen stará!“ opakoval. „Máma o tobě mluví jen v dobrém. Jak se na ni můžeš zlobit?“
„V dobrém?! Slyšíš jen půlku. Nevidíš, jak se chová, když tu nejsi.“
S Jakubem jsme spolu žili jen rok, ale cítila jsem se jako bych zestárla o deset let. Hádky, podráždění, únava. Milovala jsem ho, takže ani nápad na rozvod nepřipadal v úvahu. Ale dál mlčet jsem nemohla.
A pak se stalo něco neuvěřitelného: Božena Františkovna se zamilovala. V šedesáti potkala vdovce, začali se vídat a v našem bytě se po ní slehla zem. Bylo mi trapné si to přiznat, ale tu chvíli klidu jsem si užívala. Netrvalo to dlouho.
Brzy oznámila, že se vdává. Cítila jsem se rozpolceně: úleva, že bude mít svůj život, ale i hořkost, že si ho klidně zařídí, zatímco já se doma pořád musím krčit. A pak mě napadlo – když tak milovala neohlášené návštěvy, oplatím jí to stejné.
A přišel den, kdy u ní byl její vyvolený. Zazvonila jsem, Božena otevřela a dřív než stačila cokoli říct, jsem už byla uvnitř, jako by to byl můj druhý domov.
„Dobrý den, Boženo Františkovno, to máte tu ale útulno! Ty záclony jsou nádherné, takové bych chtěla taky. A kde kupujete ten úžasný čisticí prostředek? Tady se leskne všechno, až se bojím šlápnout,“ žvatlala jsem s přehnanou sladkostí a procházela pokoji.
Chovala jsem se přesně jako ona: bez zaklepání jsem vešla do ložnice, čichala k hrncům na plotně, rovnala polštáře na gauči. A samozřejmě – před jejím snoubencem jsem pronesla:
„Musím chodit častěji, vždyť mě skoro nezýváte! A já vás tak ráda!“
Viděla jsem, jak se jí třese víčko a v hrudí narůstá vztek. Snoubenec na mě koukal udiveně, ale já v představení pokračovala. Vydržela jsem až do večera a odešla jako královna, zanechávajíc za sebou jemný chaos.
Od té doby Božena Františkovna nikdy nepřišla bez zavolání. Jakub nechápal, proč matka najednou odmítá i jeho pozvání. Já jen pokrčila rameny:
„No, možná je unavená. Nebo pochopila, že máme svůj život.“
Někdy stačí dát člověku ochutnat jeho vlastní medicínu – a možná pak zjistí, jak hořká chutná z druhé strany.