Už čtyři roky bydlíme s manželem a naší dvouletou dcerkou pod jednou střechou s jeho matkou – Zdenou Pavlovnou. Ve starém třípokojovém bytě na okraji Brna. Bydlíme tu, protože si nemůžeme dovolit nic jiného. Můj manžel je obyčejný automechanik, já pracuju jako knihovnice v místní škole. Platy stačí tak na pleny, chleba a nájem. I kdybych si našla druhé místo, stejně by nám to nestačilo na pronájem vlastního bytu. Takže vydržujeme. Každý den.
Snažila jsem se být vděčná. Zdena Pavlovna přece není cizí člověk. A i když má těžkou povahu, je to babička naší holčičky. Občas pomůže – pohlídá, když potřebuju do lékárny nebo k lékaři. Čím víc času ale ubíhá, tím je to těžší. Jako bychom chodili po minovém poli. Jen šlápneš vedle – a bum. Začínalo to maličkostmi: nádobí hned neumyté, sporák s mastnými skvrnami. Pak přišly výčitky: „Tvoje těstoviny zase zkysly!“, „Proč jsi snědla můj jogurt?“ – i když jsem se ho ani nedotkla.
Trpěla jsem. Vážně. Ale jednou, když mě znovu obvinila, že její kuřecí polévka „se vypařila“, už mi došla trpělivost. Navrhla jsem, abychom si rozdělili lednici. Upřímně a bez hádek: horní polička pro ni, prostřední pro nás. Ona si vaří pro sebe, my pro sebe. Žádné vzájemné výtky. Každý bude mít svoje.
Zdena Pavlovna ztuhla a pak vybuchla:
„Co to meleš?! Když jsem já jako mladá bydlela na koleji se šesti holkama v pokoji, nikdo si lednici nedělil! Všechno bylo společné. A vy jste rodina, nebo spolubydlící?! Takže já uvařím svíčkovou a vy řeknete: ‚Děkujeme, ne, my máme svoje‘? Jak chceš vysvětlit dvouletému dítěti, že banán na spodní poličce je babiččin a nesmí si ho vzít?! To je nějaký nesmysl?! V mém domě tohle ne!“
A má pravdu – je to její byt. Nezapomene nám to připomenout ani na den. Pokud si něco dovolíme – třeba pověsit nový ručník nebo přemístit hrnek – hned slyšíme: „Tohle je můj byt. A bude se dělat to, co řeknu já.“ Není v tom žádná záhada. Mluví napřímo.
Na druhou stranu – ví, kde koupit nejlevnější maso, ve které večerce je tvaroh ve slevě a u kterého stánku dávají zeleninu za pár korun. Lítá po tržnicích s rozvrh v hlavě a vždycky přinese domů tašky plné jídla za pakatel. Někdy jí trochu závidím – já na takové honičky nemám čas ani energii. Kupuju, co je nejblíž. A ano, dráž. Ona je jako lovec: vyčíhá, počká – a pak udeří. Jenže pak z toho vždycky jsou výčitky. „Já se snažím, šetřím, a vy jen kritizujete!“
Zkoušela jsem to probrat s manželem. Navrhla jsem: pojďme si pronajmout třeba garsonku, klidně na druhém konci města. Hlavně abychom byli sami. Ale nechce. „To neutáhneme. Mamka to sama nezvládne. Byla by uražená…“ – a pokaždé to samé. Bojí se, že ji urazí, ale nikdo nevidí, jak každý den uražená jsem já. A nikomu to nevadí.
Tchýně tvrdí, že společné večeře stmelují rodinu. Ale u nás končí křikem, zabouchnutými dveřmi a tichou domácností na týden. Někdy si jen přeju, abychom si v klidu sedli k jídlu. Bez strachu, že někdo vyjede: „Na co jste to snědli? To jsem schovávala na zítra!“ Nebo: „Zase jsi neumyla stůl!“
Jsem unavená. Ale nemáme kam jít. Uvízli jsme mezi generacemi, mezi chudobou a nutností trpět. Chci odejít. Chci žít, ne přežívat. Ale zatím zbývá jen jediné – čekat. Až dcera povyroste, až manžel najde odvahu, až si našetříme aspoň na pronájem…
A pokaždé, když otevřu lednici, neslyším jen vrzání dvířek. Slyším její křik: „V tomhle bytě se bude dělat po mém!“