Smutně se dívám na starou fotku, na které se s Annou smějeme a držíme se za ruce…
Dole napsala: “Na světě není síla, která by nás mohla rozdělit. Vždycky tvoje, Anno.”
Byly jsme kamarádky už od školy. Byly jsme nerozlučné. Sdílely jsme všechno. Nedokázala jsem si představit, že bychom se někdy rozešly. Ale stalo se to…
Anna se dala na nějakou podivnou sektu, která ji vzdálila od skutečného života i ode mě. Strašně trpím tím, že se tak změnila – stala se smutnou a zmatenou.
Chci jí pomoct, ale nedokážu se k ní dostat. Láska ji opravdu zaslepila…
Všechno to začalo, když jsme oba potkali Davida. Anna se do něj zamilovala na první pohled.
“Na něj se dá ve všem spolehnout, není nezodpovědný jako ostatní muži,” chválila ho na začátku jejich vztahu.
Jenže v mých očích stály věci jinak – byl to člověk zcela zbavený humoru, příšerný, odpudivý parchant.
Samozřejmě jsem jí neřekla, co si myslím, protože jsem jí nechtěla ublížit.
Jednou jsme šli všichni čtyři na večeři – Anna , já a naši kamarádi. David za celou dobu neřekl ani slovo.
Když jsem navrhl, že bychom mohli jít také na diskotéku nebo do baru, najednou vybuchl vzteky – Anna a já jsme přece neměli takové satanské úmysly!
Změny v její povaze mi začaly dělat čím dál větší starosti. Nejnápadněji začala odmítat veškerá pozvání ven, a to nejen mně, ale i dalším našim známým.
Změnil se i její způsob oblékání – začala se nosit spíše ležérně. Stýkala se už jen s Davidovými známými a na vlastní přátele úplně zapomněla.
Zeptala jsem se jí, co se děje.
A z toho, co mi řekla, mě zamrazilo. Mluvila o zbytečných radovánkách, které by jí ublížily, o jakémsi osvícení, které ji náhle osvítilo. Také mi řekla, že David je její zachránce, který jí ukázal správnou cestu.
Byla jsem ohromená. Moje veselá a do života zamilovaná Anna , která si vždy věřila, chtěla být závislá na svém příteli a jeho přesvědčení, ochotná obětovat své potřeby.
Zmocnil se mě strach z vlivu, který nad ní získal. A důvodů k obavám o ni přibývalo. Začal jí zakazovat věci, které jinak považovala za zcela normální.
Nedovolil jí líčit se, nedovolil jí stýkat se s rodiči, s bývalými přáteli. Nakonec jí zakázal vycházet z domu bez něj. To všechno bezvýhradně přijímala.
Měla jsem o ni velký strach, chtěla jsem ji z Davidova vlivu vytrhnout. Jako Annina nejlepší kamarádka jsem se za ni cítila zodpovědná!
Proto jsem jí jednou odpoledne zavolala.
“Pojďme se projít jen my dvě,” navrhla jsem jí, ale odmítla. Zeptala jsem se jí, čeho se bojí. Z její odpovědi mi tuhla krev v žilách.
Zmínila se o nějakých satanských pokušeních, o zhoubných hříších, o nebezpečí sejít z přímé cesty. Přišel jsem o rozum a ztratil jsem slovo. “Jen bych si přála, abychom spolu mohly jít nakupovat!” řekla jsem jí.
A pak na mě křičela, ať ji nechám na pokoji, že jsem jako všichni ostatní a nechci nic jiného než ji připravit o světlo a zatáhnout ji do pokušení a přestupků.
Pak mi zavěsila telefon, když mi předtím řekla, abych ji už nezatěžoval svými hříšnými myšlenkami.
Oči mi zalily slzy. Byla ta bláznivá žena moje Anna ? Hořce jsem se rozplakal. Ne, to, co se dělo, jsem nemohl dopustit! Rozhodla jsem se jít k Anně .
Zazvonil jsem u dveří. Ale neotevřela a mně nezbylo než odejít. Od té doby jsem ji neviděl ani jsme spolu nemluvili.
Můžu svou přítelkyni donutit, aby mě poslouchala! A je mi jí tak líto. Slova pod obrázkem “Žádná moc na světě nás nerozdělí” se ukázala jako lež…
