„Ty jsi přece ideální manžel, Honzo“: Jak jedna věta zničila manželství postavené na lhostejnosti
Tereza se vracela domů s dvěma těžkými taškami v rukou. Sotva vešla, z pokoje se ozval hlas manžela:
„Už jsi tu? Kolik je vlastně hodin?“
„Sedm,“ unaveně odpověděla a zamířila do kuchyně.
Na stole stály tři šálky. To znamenalo, že je navštívila tchyně a s největší pravděpodobností i její sestra Věra. Tereza se ani nepodivila. Začalo to být zvykem: návštěvy bez varování, řeči o jejích „nenormálních“ návycích, káravé pohledy a stopy cizí přítomnosti roztroušené po kuchyni.
„Kde jsi tak dlouho byla? Mám hlad,“ hodil do prostoru Honza, aniž by odtrhl oči od notebooku.
„Zaskočila jsem do obchodu. Aby měl Vaše Veličenstvo co jíst,“ řekla Tereza s kousavým úsměvem. „Ale vlastně s tebou potřebuju mluvit.“
On mlčel. Tak se přiblížila, otočila jeho židli čelem k sobě a klidně prohlásila:
„Musíme se rozvést.“
Honza zvedl oči s nechápavým výrazem:
„Co? Proč?“
„Protože už to takhle dál nejde.“
„Terezo, nemohla bys nejdřív něco uvařit a pak si promluvit? Strašně mě bolí žaludek.“
„Ne. Promluvíme si teď.“
„No, vždyť víš, já nechlastám, neběhám po ženských, pořád jen sedím doma a makám. Na své si vydělám. Nic po tobě nechci. Co ti vlastně schází?“
Tereza se pousmála:
„Bydlíš v mém bytě, neplatíš nájem, účty za vodu a elektřinu platím já. Nakupování, úklid, vaření – taky já. Otázka: na co přesně ti ty peníze stačí?“
„No… koupil jsem si svetr. Stáhl jsem si nový balíček do hry. Občas pomůžu mámě a tetě Věře – pošlu jim peníze. To je přece normální.“
„Jasně. Normální. Jenže dnes ráno jsem spustila pračku a požádala tě, abys pověsil prádlo – a pořád tam je.“
„Ale já měl přestávku…“
„Víš, změna činnosti je taky odpočinek.“
„Ale já na tohle nejsem zvyklý. Mamka a teta Věra mě nikdy k plotně nebo k vysavači nepustily.“
„Vím. Ty přece ‚neumíš nic‘. Velice pohodlné, že? Tak poslouchej. Od dneška – když máš hlad, jdi si něco uvařit. Já už vařit nebudu. Kamarádky mě zvaly do kávy – nejdřív jsem odmítla, ale teď jsem si to rozmyslela. Hodně štěstí.“
Tereza vstala, pověsila prádlo, ukázala na kuchyň a odešla. V kavárně, nad skleničkou vína, jí zazvonil telefon – tchyně. Ztlumila hlasitost a položila ho displejem dolů.
Když se vrátila domů, v bytě už čekala Božena.
„Terezo! Co to provádíš?! Zbláznila ses?! Rozvod?! Copak, nevidíš, jakého máš muže?! Takové dneska jen tak nenajdeš! Nepije, nepodvádí, nenechává ponožky po bytě! Ženy ti musí závidět!“
Tereza na ni klidně pohlédla:
„Mluvíte, jako byste chválila vycvičeného psa. Neudělal nic špatného – to jste vyjmenovala. Ale dokážete říct, co dělá dobrého? Pro mě?“
„Má práci!“
„Já taky. Akorát k tomu ještě uklízím, peru, žehlím, vařím, tahám z obchodu tašky, platím účty – za nás oba. A co dělá on?“
„Dává ti dárky! Vím to! Pomáhám mu je vybírat!“
„Díky. Teď mi to dochází – proto jsem na Vánoce dostala vaničku na nohy a k narozeninám vlněný šátek.“
„Tak co, chtěla bys snad zlato?“ utrhla se tchyně.
„Nebránila bych se poukazu do lázní nebo výletu k moři. Ale ne. Mám šátek. A neúctu. A věčné ‚já na to nejsem zvyklý‘. Už nechci být jeho náhradní matka.“
„No, on na to prostě není zvyklý. U nás v rodině se muži o takové věci nestarají.“
„Přesně. Vychovávaly jste z něj někoho, kdo čeká, až za něj všechno udělá někdo jiný. A jemu to vyhovuje. Mně ne.“
„Nemohla bys ho raději naučit…“
„Promiňte. Už se nehodlám snažit naučit dospělého muže, jak být mužem. Zkoušela jsem to. Rok a půl. Dost. Teď spolu sbalíme jeho věci – a vy dva půjdete tam, kde vám bude líp. Nejsem zlá. Jen unavená.“
Za půl hodiny stálo před domem taxi. Dvě tašky, kufr. Honza kráčel vzadu, s notebookem pod paží.
Tereza za nimi zavřela dveře. Sedla si na gauč. Zhluboka se nadechla. Zapsala si do diáře: „Rozvod. Konečně volná.“
A poprvé po dlouhé době usnula s klidem.
