– Jak dlouho ještě plánuješ rodit? – zeptala se mě moje tchyně sarkasticky.

Dobré zprávy

Ty jsi snad nějaká továrna na děti? Kolik jich ještě plánuješ mít? vyptávala se na mě se škodolibým úsměvem manželova matka.
Dobrý den i vám, paní Libuše! Nemusíte být tak ironická, prosím odpověděla jsem slušně. Marek vám říkal, že čekáme dítě, a to vás rozrušilo?
No samozřejmě! I po tom třetím vnukovi jsem ti říkala, ať už přestaneš rodit! Ale neposloucháš zkušenou ženu! Dala jsem ti přece na Silvestra balíček kondomů, abys začala být rozumná rypla si tchyně.

Dodnes si vzpomínám, jak mi na Nový rok paní Libuše předala k veliké narážce obrovský balíček prezervativů. Právě slavili narozeniny našeho nejstaršího syna, takže byl vzkaz jasný už by to prý mohlo stačit.
Slyšeli jsme vás, ale proti přírodě je těžké bojovat, odpověděla jsem tehdy klidně.
To si děláš srandu? Tak si pak svoje děti vychovávej sama, já už ti pomáhat nebudu
Ale vždyť stejně Zvonek v telefonu mě uprostřed věty přerušil.

Odložila jsem telefon na postel, usmála se a pohladila jsem si břicho, které zatím bylo úplně ploché. Čekali jsme už čtvrté miminko, a právě to paní Libuši tak rozčilovalo. Nikdy jsem nepochopila, proč jí příchod dalšího vnoučete tolik trápí.

Moje tchyně se nikdy moc o vnoučata nestarala, finančně nám nepomáhala vůbec. K dětem přišla maximálně jednou za měsíc, dárky přinesla většinou jen o svátcích. Mrzelo mě to, ale nikdy jsem nic neřekla. Přitom peněz měla dost, mohla jim občas koupit aspoň čokoládu, ale nechtěla. Svůj klid i nespokojenost jsem si tehdy nechávala pro sebe, ani Markovi jsem nic nenaznačila. Děti byly nakrmené a v teple, to bylo pro mě nejdůležitější.

Marek vydělával slušně a já si doma ještě přivydělávala. Když se mi malý obchůdek začal rozjíždět a nosit nějaké koruny navíc, dokonce jsme si mohli dovolit na pár hodin paní na hlídání, aby děti nezdržovaly mou práci. Pomáhala jim s úkoly a chodila s nimi ven, zatímco já pracovala.

Naše rodina byla šťastná, jen paní Libuše kazila celou tuhle idylku. Od samého začátku mě moc nemusela. Jakmile jsem začala rodit jedno dítě za druhým, její nevraživost zesílila.

U třetí holčičky dokonce trvala na potratu. Časem však k malé celkem přilnula. Když už vzduch prořídl, zjistila jsem, že čekáme čtvrté. Neplánovali jsme to, ale stalo se dítě přišlo jako dar od osudu a já věřila, že ho společně vychováme.

Tahle radostná zpráva ale tchyni znovu silně rozladila. Jsem přesvědčená, že jí šlo hlavně o peníze. Marek matce pravidelně posílal nějaké ty peníze, a čím více dětí jsme měli, tím víc ji dráždilo, že její příděl by mohl klesnout. Když se narodí čtvrté, naše výdaje samozřejmě porostou a ona přišla o pocit jistoty.

Nevadilo mi, že Marek matku podporuje, pokud to nezatěžuje naše děti. Zatím nám peníze nechyběly, tak jsem Marka ráda v jeho štědrosti podporovala. Zaplatil mamince zuby, vzal ji k moři a renovoval jí byt.

Pokud má paní Libuše opravdu strach o své finance, bude to jen horší její napomínání a výčitky mohou těhotné snaše jedině ublížit.

Nic z toho by ale nikdy nezměnilo naše rozhodnutí čtvrté dítě prostě mít budeme. A tak mi dodnes zůstává v mysli jediná otázka: má vůbec tchyně právo určovat, kolik dětí by měl kdo mít?

Rate article
Add a comment