Dnes ráno, když jsem přijel do kanceláře v Praze, čekalo mě překvapení. Kolegové slavili něco výjimečného. Chvíli jsem přemýšlel, jestli není nějaký svátek, o kterém jsem nevěděl. Až ke mně přišel kolega Lukáš a s úsměvem řekl: No jasně, slavíme! Moje žena Jana je konečně těhotná! Atmosféra byla plná radosti, všichni Lukášovi blahopřáli a popíjeli kofolu.
Najednou se ke mně naklonil další kolega, pan Dvořák, a povídá: Lukáš je první chlap v naší firmě, který slaví těhotenství své ženy. Tady se většinou slaví až narození miminka. Jsi fakt dobrý! Jen si připrav, že teď ti každý začne radit a vyprávět děsivé příběhy o otcovství. Byl jsem tím docela překvapený.
Pan Dvořák pokračoval a vědoucně pokýval hlavou: Celých devět měsíců budeš plnit každé přání své ženy. Ta moje mě po narození našeho prvního dítěte nepustila ani chvilku si odpočinout! Žena tě bude zásobovat požadavky a domácími úkoly, pak už nebudeš mít tolik důvodů k úsměvu. Do řeči se vmísil další kolega: Kolik máš dětí a kolik jim je? Dvořák na chvíli zapřemýšlel: Dva, ale nemůžu si vzpomenout, kolik jim je. Dcerka má asi sedm, nebo možná šest let. Neměl jsem co dodat, zůstal jsem zticha.
Když jsem se vrátil domů na Žižkov, obejmul jsem svou ženu Květu. Povídám jí: Ještě že ti v práci neřekli, že budeš rodit za pár dní. Všichni si pořád myslí, že máme devět měsíců. Ty to stejně nevydržíš a povíš jim to. Květa se usmála: Zkusím to neříct, ale moc tomu nevěřím.
Za pár dní Květa porodila zdravého chlapečka, dali jsme mu jméno Matyáš. Vzal jsem si volno a pomáhal doma s malým Matyášem i Květou. Každý den jsem spěchal z práce domů, i když kolegové mě nechápali. Pro mě je rodina vždycky na prvním místě. Dnes vím, že nic není důležitější než čas strávený s těmi, které mám nejradši.