Jablíčko
– Jsi úplně stejná jako tvoje matka!
Jaká, babi? Kristýnka se mimoděk narovnala a ztuhla, ale hned se zarazila. Proč se vlastně brání?
– Příliš chytrá na to, abys poslouchala druhé! Tvoje máma nikoho nikdy neposlouchala! A ty jsi stejná!
– A koho mám poslouchat?
– Mě! Musíš poslouchat mě! A mít ke mně úctu! Já jsem starší a život znám líp než ty! Rozumíš?
Kristýnka nechápavě zírala na lehce rozcuchanou, rozčilenou babičku, která na ni šermovala prstem těsně pod nosem.
Pěkně zajímavé! A proč by ji jako měla poslouchat? Přivalila se sem a hned má rozhodovat.
Kristýnka pohybovala prsty, jako by v nich držela uhlík. Kdyby tak mohla upravit dnešní den! Vzít trochu stínu tady a rozjasnit támhle Ta temnota se jí nelíbí. Nemá ráda hádky, přehnané emoce, zvýšené hlasy Maminka s ní nikdy nemluvila tímto tónem. Pořád jí opakovala, že slušní lidé umí naslouchat i slyšet.
– Otevři ouška, Kristýnko, a poslouchej jak zajíček! Víš, proč zajíček tak dobře poslouchá? Protože liška chodí potichučku. Když zajíček nedává pozor, liška ho ham! a už ho není.
– Ne! malá Kristýnka trnula strachem a koukala na maminku.
– No právě. Proto je zajíček chytrý. Poslouchá pozorně a běhá rychle. Žádná liška ho nechytí!
To bylo už dávno. Kristýnka byla teď skoro dospělá, ale všechny ty maminčiny pohádky a rady si pamatovala.
Zvláštní Když byla mladší, myslela si, že máma přehání nebo plete. Ale teď měla pravdu!
Vezměte třeba tuhle babičku. Do loňska ji Kristýna ani neznala. Žila s maminkou v malém městě u Lipenské přehrady, chodila do školky, prala se s Haničkou a Lenkou, pak se zas usmířily a běhaly pro zmrzlinu na nábřeží. Pak přišla škola, Míša, první polibky u vody při západu slunce.
A máma byla
Kristýnka stiskla v prstech velkou korálkovou tyrkysovou z náramku, který ji maminka sama upletla.
– No a co, že je to falešné? Podívej, jak to sluší! Víš, Kristýnko, často věci nejsou to, co by měly být. Pravé bývá někdy těžké, složité, a ne vždy potěší. Někdy je náhražka lepší.
– Jak to?
– Vzpomínáš, proč jste se pohádaly s Haničkou před pár týdny?
– Řekla, že jsme chudí, a proto mi nekoupíš pravé značkové boty, ale nějakou náhražku. Prý pozná, jak mají vypadat pravé.
– V tom měla Hanička pravdu. Ty boty šil strýc Jirka. Ale řekly jsme snad někdy, že jsou značkové?
– Ne!
– Ale jsou z pravé kůže, jsou hezké, a udělané s láskou. Strýc Jirka by to jinak ani neuměl. Líbí se ti?
– Moc!
– Tak, co na tom záleží? Lidé si vymýšlí cedulky, aby si připadali lepší. Mám šáteček, jaký ty ne, tak jsem lepší! Ale není to správné, co myslíš?
– Není.
– Hlavně, aby člověk byl pravý uvnitř. Ostatní jsou jen obrázky na povrchu.
Tenkrát Kristýnka dlouho přemýšlela. I podlahu stihla vytřít u sebe i v maminčině pokoji. Pak šla za mamkou, která zrovna vařila její oblíbenou meruňkovou marmeládu.
– Mami, znamená to, že Hanička není moje nejlepší kamarádka? Když mi říká hezké věci, a pak najednou rýpne? Vím, že se jí moje boty líbí. Ale nechce to přiznat.
– Odkud to víš?
– Lenka to říkala. Prý Hanička vyváděla doma, že chce boty lepší než mám já.
– Jejda, Kristýno! Maminka odložila dřevěnou vařečku a objala ji. Neházej přítele hned přes palubu. Hanička je pořád ještě dítě
– Já nejsem dítě!
Kristýnka se vymotala z maminčina objetí a zvedla bradu. V očích jí blýskalo, ale mamka věděla, že se zlobí hlavně na sebe.
– Pro mě jsi pořád malá, opravila ji měkce. I ty, i Hanička, i ty vaše sousedovic děti. Pro mámu jsme vždycky mimina. A kdo ví, jestli je to špatně? Moji mámu už dlouho nemám a dala bych cokoli, abych zas mohla být malá aby mě někdo pohladil a politoval
Trochu se zamračila, políbila ji do vlasů.
– Ale povídejme raději o tobě a o Haničce. Dej jí čas. Vzpomínáš, jak tě donesla domů, když ses zranila na houpačce? Byla vyděšenější než ty. Sama si rozbila koleno, když tě následovala. Pamatuješ, jak v nemocnici řvala, že jí paní doktorka nabízela, že jí dá injekci, aby se uklidnila?
– Pamatuju
– A když ti přinesla ty nové fixy, co jí dovezl táta, jen aby sis mohla malovat, když jsi byla nemocná, a ona k tobě nesměla? Chtěla, abys jí namalovala obrázek na zeď.
– To taky vím
– Vidíš. A boty jsou jen krám. To pochopíte, čím budete starší. Hlavně neztrať, co teď máš.
– Už za mnou byla.
– Proč?
– Chtěla se usmířit. Omlouvala se.
– A ty?
– Řekla jsem, že ji nechci vidět a že nejsme chudí.
– Byla jsi naštvaná?
– Hodně.
– A teď?
– Pořád, ale už méně
– Počkej, až zlost úplně odejde, pak se usmiřte. Když půjdeš teď, pořád budeš naštvaná. A to by byla škoda.
Jak teď Kristýnce maminka chyběla Určitě by věděla, co říct a co dělat. Zvlášť teď, když je s Kristýnou babička
Babička se objevila nečekaně.
Do té doby Kristýnka netušila, že je máma nemocná, ani že kontaktovala bývalou tchyni a poprosila ji, aby přijela.
– Tak ahoj, Ireno! To jsem nečekala, že se zas potkáme! přihrnula se do dvorku statná, červenolící žena, ztěžka si oddychla, otřela si čelo a povídá: To je vedro! Nevím, jak to vydržím!
– Dobrý den, paní Malá!
Kristýnka překvapeně koukla na mámu, když v jejím hlase zaznamenala zvláštní tóny.
– Tohle je Kristýna? oddechla si paní Malá, prohlížela si ji. Nevidím jedinou podobnost! Jsi si jistá, že je Honzova?
– Vy se nikdy nezměníte
Teď už se máma smála a Kristýnka si trochu oddechla. Není snad tak zle. Uvidíme, jak máma říkávala.
Babička se jí ale nezamlouvala. Byla hlučná, nervózní, popudlivá. Najednou byl celý dům samý povyk a zmatek.
– Je tu bordel, jak vždycky! Ireno, to ti to nevadí? Máš dceru! Máš ji tady učit být pořádná, nebo co? Její muž ji v první den po svatbě z domu vyžene!
Kristýnka nechápala, proč máma mlčí. Jen se pousměje, neodporuje, sleduje, jak se paní Malá žene po domě a vnáší své pořádky, ale nic neříká, ani nezasahuje.
Kočky, zvyklé na volnost, se rozprchly po koutech, kocour Matouš, Kristýnčin miláček, se hned připlížil k ní, když babička popadla smeták, a pes Baryk, kterého jí věnoval strýc Jirka, raději odešel na dvorek a lehl si ve stínu altánu, občas zamručením protestoval, když byl v domě moc velký rámus.
– No vidíš! Jediný rozumný tvor v domě je pes! Ví, že tu nemá co dělat! Zvířata nemají v domě co pohledávat!
Kočky zpozorněly, a když v babiččiných rukou zahlédly smeták, vyrazily na dvorek.
Právě tehdy se Kristýna poprvé postavila. Chytila Matouše a s ním pod paží zamířila do svého pokoje.
– Co to má znamenat, Kristýno?! zahřměla paní Malá.
– Jdu s ním do svého! Kočky i Baryk tu zůstanou. Byli tu dřív než vy. Respektujte to, tohle je náš dům. Vy jste tu host, dělejte si pořádek u sebe.
– Kristýno! Máma zalapala po dechu a dala si ruku přes ústa. Nikdy neslyšela dceru takhle odpovídat dospělému.
Ale její překvapení bylo zbytečné. Paní Malá jen přimhouřila oči, usmála se svým tajemstvím a povídá:
– Je to v tobě, naše krev! Jsi dobrá! Jablíčko nepadlo daleko!
Od té doby na kočky nesahala, i když si jich nevšímala a někdy je odstrčila nohou, když jí byly v cestě.
Ostatně, všichni zanedlouho měli starostí dost. Události se valily příliš rychle, a Kristýna jen bezradně zírala na staré kukačky nad komodou a přála si, aby šlo zastavit čas.
Kam tak spěchá to pitomé tempo?! Proč?! Vždyť máma je ještě mladá! Potřebuje ji! To přece není správné!
Jenže čas Kristýnu neposlouchal ani trochu. Úletěl bez přestávek, každou minutu.
Doktoři, léky, nemocnice…
Irena zemřela jednoho březnového rána.
Den předtím Kristýnka poprvé otevřela dokořán okna, aby pustila čerstvý vítr od přehrady po té dlouhé zimě, a šeptala:
– Mami, za chvíli kvete tvoje třešeň! Už brzy!
– Budu se snažit, Kristýnko Moc ji chci ještě vidět.
Když se dozvěděla, že máma už není, Kristýna v záchvatu zlosti ulomila větev, která se pnula k oknu v maminčině pokoji. Pro koho by tu byla? Nikdo na ni už stejně nečeká.
Paní Malá se s Kristýnou nemazlila. Pevně ji vzala do náručí, vytáhla z kapsy velký, škrobený kapesník a rozhodně pronesla:
– Breč! Křič! Dostaň to ze sebe! Potřebuješ to ven! Nebylo v tvých silách udělat víc Každý má svůj čas
Kde na to přišla? Jak věděla, co se v Kristýně děje? Vždyť měla pravdu! Kristýna obviňovala sebe. Máma moc pracovala, málo odpočívala Všechno pro Kristýnku. Chtěla, aby studovala, měla vzdělání
A Kristýna? Místo pilné přípravy trávila čas s Míšou a kamarádkami. Na konci střední měla průměr jako pětkařka. Pak se začala snažit, jenže už o tom mámě nestihla říct. Nechtěla přidělávat starosti
Dopis, který Irena napsala, dala Kristýně až na čtyřicátý den paní Malá.
– Tady máš! Teď už máš právo. Čti pozorně. Máš tu mámin odkaz.
– Proč je obálka otevřená? Kristýna otáčela bílou obálku bez známky a adresy v prstech.
Kristýnce To jediné bylo na zadní straně matčiným písmem.
– Za koho mě máš? Nejsem žádná světice, to je pravda, ale cizí dopisy nečtu! Teď už běž! Mám spoustu práce. Jestli chceš, přijď pomoct. Ale čas nemám!
Určitě se urazila Kristýna to poznala hned, jak se paní Malá otočila a odešla do kuchyně. Nehádala se, nezvyšovala hlas, jen zavrčela a zavřela za sebou dveře. Kristýna se opřela čelem o dveřní zárubeň, kde byly ještě patrné maminčiny čárky, jimiž značila její růst.
– Jé, podívej, jak Kristýnka vyrostla! Už je veliká!
Matčin hlas zněl tak jasně, že Kristýna uskočila od dveří.
Velká! Kdyby byla skutečně velká, byla by moudrá! Neublížila by druhým. To by máma neschválila.
Zavřela za sebou dveře, sedla si na koberec a položila si obálku na kolena, odhodlaná ji otevřít. Bylo toho tolik, co by mámě chtěla říct. Tolik, co nestihly spolu probrat
Obálka byla nacpaná papíry hustě popsanými z linkované sešitu. Kristýnka vzala Matouše vedle sebe a začala číst:
Kristýnko! Přestaň hned plakat! Jsi silná holka! Proč pláčeš? Život je krásný! Je jen na tobě, abys ho prožila hezky. Neplýtvej časem ani na lítost. Ty řekneš, že jsme měly málo společného času. Já ti říkám, že to byla šťastná léta! Ani nevíš, jak moc. Ale vlastně, proč bys věděla Povím ti všechno od začátku. Máš na to právo, je to tvoje historie.
Odkud začít Asi od toho, jak jsem se poznala s tvým tátou. Věřila bys, že jsem se zamilovala na první pohled? Kamarádky na mě koukaly divně: co vidíš na zrzavém Honzovi? Ale on byl jako slunko teplý. Jsi mu podobná máš jeho pihy, oči, nos. Jinak jsi celý já. Když ses narodila, snil, že budeš mít vlasy jako jeho máma. Paní Malá.
Kristýno, je to dobrá žena! Neber si k srdci její razanci. Vždycky byla horkokrevná, prudká, hlučná, ale i spolehlivá a laskavá.
Ptáš se, proč jsi ji neznala? To je moje vina. Byla jsem mladá a hloupá. Nepochopila jsem ji. Promiň mi!
Strašně jsme se pohádaly, když jsi byla malá. S tátou jsme žili dobře, až si našel jinou. Tak to bývá, Kristýnko.
Ne proto, že by mě už nemiloval, nebo tě nechtěl. Jen prostě potkal tu, co se stala pro něj vším
Divíš se, co bylo se starým životem? No skončil.
Asi jsem já milovala víc. Táta byl poctivý, nechtěl mi lhát. Zůstal se mnou kvůli tobě. Ale po čase už dál nemohl. To teď už chápu, tehdy mi bylo hrozně. A do toho přijela paní Malá. Myslela, že syna přesvědčí, ať zachrání rodinu.
Teď vím, že chtěla jen pomoct. Jenže začala svým pověstným: Kde je pořádek?. Vyletěla jsem a pohádaly jsme se jak nikdy. Řekla jsem jí, že nejsi její vnučka
Bože, jak jsem byla hloupá! Jak člověk dokáže sletět do blbostí, a jak těžko se pak vrací!
Stačilo, kdybych si vzpomněla, jak se o mě starala, když jsem tě čekala, a doktorka říkala, že bude zle. Paní Malá nechala všechno, žila u nás víc než měsíc, vařila a starala se o dům Neodjela, dokud si nebyla jistá, že budeš v pořádku.
Nevěděla jsem, že se setkávala s tou jinou ženou. Snažila se mluvit, přesvědčovat, nakonec ji skoro zavrhla, ale nakonec přijala nejen tu ženu, ale i ty děti, co jim Honza měl. Ano, máš sourozence! Pokud budeš chtít, paní Malá tě s nimi seznámí. Povídaly jsme o tom. Je důležité nebýt sám. Čím víc blízkých, tím líp. Bude se mi líp umírat, když budu vědět, že nejsi sama.
Zvaž to!
A teď co dál. Studuj! Chci, abys měla budoucnost! Ale hlavně rozhoduj se sama! Nenech se vodit! Máš přece talent. Maluj, tvoř, co umíš! Ne každý má to štěstí. Pokud dostaneš možnost využij ji. Požádala jsem paní Malou, aby ti pomohla. Má vyřídila ti něco z úspor. Moc nezbylo, ale na rok to stačí. Pak už to zvládneš sama. Vždycky sis uměla přivydělat tvoje tašky a obrázky kupovali turisté rádi. V Praze to půjde ještě líp. Nevzdávej svůj sen! Snad jednou budeš mít vernisáž někde v galerii v centru Prahy. Jsem na tebe hrdá a vždy budu, i když to neuvidím. Tady, kde budu, to stejně ucítím.
Mám tě ráda! Bojím se o tebe, ale věřím ti. Jsi silná a chytrá, má holko!
Utři slzy!
Máma.
Kristýnka dopis odložila a dlouho jen seděla se sklopenou hlavou, než se vzchopila. Máma přece řekla, že nemá plakat!
Matouš už dávno spokojeně spal na koberci vedle ní, Kristýnka však pořád přemýšlela, co bude dál.
Odpověď přišla s paní Malou. Nakoukla, klikla vypínačem:
– Seber se! Co tu sedíš po tmě. Jdeme, dám ti čaj a pokecáme. Je potřeba něco dělat, ne jen brečet!
Když přišla řeč na malování, paní Malé se myšlenka příliš nezamlouvala. Kroutila hlavou, přesvědčovala Kristýnu, že měla by zvolit normální, pořádné povolání, ale ta se nedala. Tak jí paní Malá vpálila, že je stejně tvrdohlavá jako matka, která si nikdy neuměla přiznat vlastní chybu, a jediným slovem dokázala na roky rozbít rodinu.
– Tolik let jsem nic nevěděla! Hledala jsem vás všude! Kdo by tušil, že ti máma změní jméno i příjmení? Ještě že ti pomohl Jirka
– To si na něj zasednete?
– Ještě si to s ním vyřídím! Připravil mě o naději! Ale ať se nezlobí.
– Nechte toho! On nám pomáhal roky! Chtěl, abyste si mámu vzala.
– A co ona?
– Nechtěla. Pořád říkala, že miluje tátu. Nevím, že žil. Kdybych znala jejich příběh, přemlouvala bych ji.
– To je život, povídám ti! Paní Malá postavila před ní talířek. Jez a už přemýšlej rozumně! Co je to za povolání umělec. To lepší je být účetní! To se jí člověk uživí.
– Babi, před lidma!
– No a? Naučíš se počítat cizí, časem budou i tvoje!
– Ale já to nechci! To není pro mě!
– Kde bych to vzala
– Nechci tě urazit! Chci dělat, co mě baví! Máma říkala, že ti dala peníze pro mě. Za měsíc mám osmnáct, dáš mi je a já pojedu do Prahy. Už dál nebudeš mít starosti!
Paní Malá chtěla cosi křičet, ale místo toho zvedla tři prsty a složila je do písmenka f, jako děti ve školce.
– Tak abys věděla, že jedu s tebou! A postarám se, abys byla pořádný malíř! Slib jsem tvé mámě dala, že tě neopustím. Tak ticho!
Rozmíchala jí teplý čaj, postrčila talířek:
– Jez, už je studené!
A za pár let, v malé galerii v centru Prahy, se bude v sálech toulat podivná trojice.
Zrzavá, rozcuchaná, plnější žena, vysoký, hubený mladík s brýlemi na dlouhém nose a Kristýna s ročním synem v náručí.
– Tak co? Kristýna se nakonec přece jen zeptá, i když si předsevzala, že verdikt babičky počká.
Paní Malá se otočí, ušklíbne se a vezme malého do náruče. Otře mu nosík, upraví ho, aby si opřel hlavu o její rameno a teprve pak kývne:
– Dobré to máš! Rámečky pěkné, vůbec! Barvy umíš používat, jen jich neplýtvej! Kristýno! Už míň, prosím! A v ateliéru si ukliď! Byla jsem tam ráno! Je tam čertovo kopýtko! Honzo! obrátí se na mladíka s brýlemi. Kam koukáš?
– Copak? Paní Malá?
– Podívej na ni má kruhy pod očima, že bych se bála. Chodí nevyspaná. Poslouchej! Sema na dnešek beru k sobě a vy si odpočiňte, dejte se do pořádku a po víkendu přijďte! Rozumíme si? Tak my jdeme, viď, broučku?
A když půjde kolem Kristýny, zastaví se, pohladí ji po tváři a tiše pošle:
– Tvoje máma by byla hrdá, děvče moje! A já taky. Víš to, že? Mé malé jablíčkoKristýna polkla, úsměv se jí rozšířil po tváři, a nakonec se nechala pohladit. Nemuselo se nic říkat nahlas ta slova už dávno žila mezi nimi.
Dlouho se dívala za nimi, jak paní Malá odchází ze sálu se spícím vnoučkem v náručí a Honza běží za nimi, aby byl u nich aspoň chvíli. Obrazy na zdech voněly čerstvým lakem, třešeň za oknem zrovna rozkvétala a Kristýně připadalo, že najednou všechno dává smysl.
V kapsách letních šatů nahmátla korálkový náramek, ten tyrkysově modrý, a stiskla ho v dlani. Jemně. I ta náhražka byla pravá poctivě upletená, srdcem darovaná a nyní tolik významná.
Otočila se ještě jednou k oknu. Na parapetu stála bílá váza s větvičkou právě rozkvetlé třešně. Jemné lístky tančily v závanu vzduchu. Kristýna se zlehka usmála, oči jí sjely k malému lístečku na stonku:
Máš pravou rodinu. Uvěř tomu, Kristýnko.
Možná, že v životě není důležité, jak hluboko člověk spadne, ale s kým se zvedá zpátky na nohy.
Kristýna rozevřela okno a pustila svěží pražský vzduch do místnosti. Malý chlapec se za chvíli probudí, Baryk zakňučí pod dveřmi, babička bude žertovat, Honza cosi rozlije, a galerie ožije skutečným domovem.
A zas jedna kapitola skončí, aby mohla další začít s odvahou, barvami a úsměvem, který voní po třešní a slibuje, že žádná jablíčka už nikdy nebudou padat příliš daleko od stromu.