Co to zase je… Tomáš se s únavou dřepnul před dcerou a zkoumal růžové flíčky na jejích tvářích. Zase alergie…
Čtyřletá Eliška stála uprostřed pokoje trpělivě a až příliš vážně na své roky. Byla už zvyklá na tyto prohlídky, na ustarané obličeje rodičů, na nekonečné mastičky a tabletky.
Petra přišla blíž a sedla si vedle manžela. Jemně Elišce odhrnula pramínek vlasů z obličeje.
Ty léky vůbec nezabírají. Jako bychom jí dávali jen vodu. A doktoři na poliklinice… to je fakt na pováženou. Už potřetí mění léčbu, ale výsledek žádný.
Tomáš se zvedl a promnul si nos, venku bylo šero a den sliboval, že bude stejně nevýrazný jako ty předchozí. Rychle se sbalili Elišku navlékli do teplé bundy a za půl hodiny už byli u Tomášovy matky Pavly v bytě.
Pavla jen vzdychala, kroutila hlavou a hladila vnučku po zádech.
Taková malá holčička a už tolik prášků… To je hrozná zátěž, posadila si Elišku na klín a ta se k babičce schoulila, jak to měla ve zvyku. Je mi jí líto.
Taky bychom rádi nic nedávali, Petra seděla na kraji pohovky, ruce semklé v klíně. Jenže ta alergie neustupuje. Už jsme odstranili úplně všechno. Jí jen základní potraviny a stejně má vyrážku.
A co říkají doktoři?
Nic konkrétního. Není jasné, co to způsobuje. Sbíráme vzorky, děláme testy, ale výsledky… Petra mávla rukou. Výsledek vidíte na tvářích.
Pavla povzdechla, upravila Elišce límeček.
Snad to přejde. U dětí se to někdy časem ztratí. Ale teď, bohužel, není nic pozitivního.
Tomáš mlčky pozoroval dceru. Drobnou, hubenou, s velkýma zvídavýma očima. Pohladil ji po hlavě a v hlavě mu znovu vystoupily vzpomínky na vlastní dětství jak kradl z kuchyně koláče, které mamka pekla o víkendech, jak loudil bonbóny a miloval domácí marmeládu rovnou ze sklenice. A jeho dcera? Vařená zelenina. Vařené maso. Voda. Žádné ovoce, žádné sladkosti, žádné skutečné dětské pokrmy. Čtyři roky a dieta přísnější než u kdejakého žaludečního pacienta.
Už fakt nevíme, co ještě vyloučit, řekl tiše. V jídelníčku už téměř nic nezbylo.
Domů jeli mlčky. Eliška na zadním sedadle usnula, Tomáš ji každou chvíli kontroloval ve zpětném zrcátku. Spí klidně. Aspoň teď se nedrbe.
Volala máma, ozvala se Petra. Chce Elišku na příští víkend. Koupila lístky do loutkového divadla a chce ji vzít.
Do divadla? Tomáš přeřadil. To je dobře, aspoň se odreaguje.
Taky myslím. Potřebuje změnit prostředí.
V sobotu Tomáš zaparkoval u domu tchyně, vytáhl Elišku z autosedačky. Dcerka mžourala, třela si oči pěstičkami brzy ji vzbudili, byla nevyspalá. Vzal ji do náruče, hned se schoulila k jeho krku, teplá a lehká jako ptáček.
Jana Smetanová, tchyně, vyšla na zápraží v květovaném županu a lomila rukama, jako by viděla ztroskotance, ne vnučku.
Ach, moje holčičko, zlatíčko, sevřela Elišku u sebe a přitiskla k veliké hrudi. Tak bledá, hubená, tvářičky propadlé. Tou vaší dietou ji týráte, zrovna dítě ničíte.
Tomáš si zastrčil ruce do kapes, potlačoval podráždění. Pořád to samé.
Děláme to pro její dobro. Vždyť víte proč.
Jaké dobro, Jana se ušklíbla a zkoumavě hleděla na vnučku, jako by se vrátila z koncentračního tábora. Je kostřička. Takto dítě neporoste, hladovění ničemu nepomůže.
Odnesla Elišku dovnitř bez ohlédnutí a dveře za nimi zaklaply. Tomáš zůstal stát na zápraží. V hlavě mu něco znepokojivě škrábalo, nějaká domněnka se chtěla vynořit, ale rozplývala se v mlživém ránu. Promnul si čelo, chvíli poslouchal ticho na cizím dvoře. Nakonec mávl rukou a šel zpět k autu.
Víkend bez dítěte byl zvláštní, téměř zapomenutý pocit. V sobotu s Petrou zamířili do supermarketu, tlačili vozík mezi regály a nakupovali na celý týden.
Doma trávil Tomáš tři hodiny opravou kapajícího kohoutku v koupelně, který už druhý měsíc vzdoroval opravám. Petra uklízela skříně, vytahovala staré věci a balila je do pytlů na vyhození. Běžné každodenní záležitosti, ale bez dětského smíchu byl byt zvláštně prázdný a nesprávný.
Večer si objednali pizzu tu nejlepší, s mozzarellou a bazalkou, kterou Eliška nesměla. Otevřeli lahvinku červeného vína. Seděli v kuchyni a povídali si o ničem jako už dlouho ne. O práci, letní dovolené, nekonečné rekonstrukci bytu.
Je to příjemné, řekla Petra a hned se zarazila. Myslím… že je klid. Ticho.
Chápu, Tomáš položil ruku na její. Taky mi chybí. Ale odpočinek nám prospěje.
V neděli jel pro dceru až navečer. Slunce zapadalo a ulice zalilo husté oranžové světlo. Dům tchyně stál schovaný na konci pozemku za starými jabloněmi a v podvečerním světle vypadal téměř útulně.
Tomáš vystoupil, otevřel branku panty zaskřípaly a zůstal stát.
Na zápraží seděla jeho dcera. Vedle ní na schodu Jana Smetanová, tvář zářila štěstím. V ruce držela koláč. Velký, zlatavý, lesklý od másla. A Eliška ho baštila. Tváře umaštěné, drobečky na bradě a v očích radost, kterou u ní Tomáš neviděl už dlouho.
Pár vteřin jen stál a díval se. Pak se v něm něco zvedlo horké, vzteklé.
Rozeběhl se ke schodům, v tři krocích byl u nich a koláč tchyni vyrval z rukou.
Co to děláte?!
Jana Smetanová se celá otřásla, ustoupila a tvář ji zalila červeň.
Zděšeně mávala rukama, jako by chtěla Tomášův vztek zahnat.
To je jen kousíček, maličký! Vždyť to nic není, koláč…
Tomáš ji v tu chvíli neposlouchal. Vzal Elišku do náruče dcera se vystrašeně přitiskla, držela ho za bundu a donesl ji k autu. Posadil do sedačky, připoutal pásy. Prsty se mu třásly vzteky. Eliška na něj koukala kulatýma očima, rty se jí třásly už už se chystala rozplakat.
To bude dobrý, beruško, pohladil ji po hlavě s co nejklidnějším hlasem. Chvilku počkej, táta se hned vrátí.
Zabouchl dveře a vrátil se k domu. Jana Smetanová pořád stála na zápraží, nervózně mnula lem županu a její tvář pokrývaly červené skvrny.
Tomáši, ty tomu nerozumíš…
Já tomu nerozumím?! zastavil se dva kroky od ní a konečně to prasklo. Půl roku! Půl roku jsme nevěděli, co s naší dcerou! Vyšetření, testy na alergeny víte vůbec, kolik to stálo? Kolik starostí, kolik bezesných nocí?!
Jana Smetanová couvla ke dveřím.
Chtěla jsem jí pomoct…
Pomoc?! Tomáš vykročil k ní. Držíme ji na vodě a vařeném kuřeti! Vyloučili jsme úplně všechno! A vy jí tajně cpete smažené koláče?!
Já budovala imunitu! odvážila se Jana, zvedla bradu. Trochu jsem jí dávala, aby se organismus učil. Ještě chvíli a díky mně by ji to přešlo! Vím, co dělám, vychovala jsem tři děti!
Tomáš na ni hleděl, jako by ji neznal. Ta žena, kterou trpěl kvůli Petře, kvůli rodinné pohodě vědomě ohrožovala jeho dítě, přesvědčená, že je chytřejší než lékaři.
Tři děti, opakoval tiše a Jana zbledla. Každé je jiné. A Eliška ta je moje, ne vaše. A už ji neuvidíte.
Cože? chytila se zábradlí. Na to nemáš právo!
Mám.
Otočil se a zamířil k autu. Za zády se ozval křik, ale Tomáš už se neohlížel. Sedl, nastartoval a v zrcátku zahlédl siluetu Smetanové běžela k brance, mávala. Šlápnul na plyn.
Doma čekala Petra v předsíni. Když viděla Tomášův výraz i uplakanou Elišku, hned pochopila.
Co se stalo?
Tomáš jí všechno řekl. Stručně, věcně vztek si už vybíl u tchyně. Petra ho poslouchala a její tvář tvrdla s každou větou. Potom vzala do ruky mobil.
Mami. Jo, Tomáš mi to řekl. Jak jsi to mohla udělat?!
Tomáš odvedl Elišku do koupelny omýt marmeládu z tváře i slzy. Z vedlejší místnosti byla slyšet Petřina předtím neznámá, ostrá slova. Konec zněl jasně: Dokud nebude jasné, co ji trápí Elišku neuvidíš.
Uběhly dva měsíce…
Nedělní oběd u Pavly už byl tradicí. Na stole stál dort: piškotový, s krémem a jahodami. A Eliška ho jedla. Sama, velkou lžící, celá obalená krémem. Na tvářích nebyla ani jedna skvrnka.
To by mě nenapadlo, Pavla kroutila hlavou. Slunečnicový olej. Tak vzácná alergie.
Doktor říkal, že je to jedna z tisíce, Petra si mazala chleba máslem. Jakmile jsme ho vyloučili a začali vařit na olivovém, za dva týdny bylo po vyrážce.
Tomáš dceru hltal očima. Růžové tváře, svítící oči, krém na nose. Šťastné dítě, které konečně může mít normální jídlo. Dorty, sušenky, vše bez slunečnicového oleje. A ukázalo se, že toho je spousta.
S tchyní zůstaly vztahy chladné. Jana Smetanová volala, omlouvala se, plakávala do telefonu. Petra s ní mluvila stručně. Tomáš už vůbec ne.
Eliška si zase nabrala lžící dort a Pavla jí talíř přisunula blíž.
Jez, beruško. Dobrou chuť.
Tomáš se opřel o opěrku židle. Venku pršelo, ale doma bylo teplo a vonělo to pečením. Jeho dceři se ulevilo. Všechno ostatní už bylo druhořadé.