Občas není cena uzdravení v korunách. Tahle podivná historie se mi zdála v noci: snová, vlhká a rozmazaná, v zastrčené vesnici mezi Orlickými horami, kam se člověk dostane jen po zarostlých pěšinách plných kamení a kapradí. Prý tu žije kluk, o kterém kolují divoké pověsti říká se, že postaví na nohy kohokoli… ale žádný boháč na světě se neodváží splnit cenu jeho léčby.
První scénu zařízla studená mlha. U prkenného vchodu staré roubenky stálo něco cizího a honosného: moderní invalidní vozík s chromovanými ráfky. V něm usedla paní Jarmila, oděná ve značkové sukni dražší než celá chata. Mezi prsty pevně svírala tlustou cihlu obálky, plnou novotou vonících pětitisícovek. S očima plnýma vzteku a zoufalství ji vtiskla klukovi, co seděl tiše na zápraží.
Vem si to! Tady máš milion korun! zasyčela. Jen ať zase chodím.
Chlapec ani ne pohlédl na peníze. Upřel pohled přes ni někde za domem, v zahradě s křivými švestkami, se jeho sešlá matka krčila pod tíhou klestí, které táhla v náruči. Pomalu odsunul ženinu ruku s penězi stranou a odpověděl klidně a neochvějně:
Můj dar si nekoupíš papírem. Já se směňuji jen za pot.
Paní Jarmila se zalykala rozhořčením. Objímala rukama své nehybné nohy i lesklý vozík, jako by ji mohly ochránit.
Zbláznil ses? Vždyť nic nezvládnu! Já už tři roky jen sedím!
Klučina se sklonil těsně k jejímu obličeji. Jeho oči byly hluboké a temné, jako studánka v lese, a zdálo se, že vidí do hlubin jejích myšlenek její pýchu, hamižnost i to, jak celý život využívala ostatní.
Tak budeš lézt, dokud se znovu nenaučíš chodit, pošeptal.
Rázem luskl prsty; hlasité cvaknutí se rozplynulo ve větru. Paní Jarmila se zarazila zděšením. Najednou její nehybná noha silou vrazila do kola vozíku. Vozík se povážlivě nahnul a převrhl do bahna mezi kopřivy. Bohatá paní sletěla přímo do mazlavého bláta a prachu.
Dlouhé ticho. Jarmila ležela ve špíně; hrdlo jí svíralo ponížení. Toužila, aby jí někdo pomohl vstát, ale chlapec jen beze slova ukázal na polínko, které upadlo z rukou jeho mámy.
Chceš zase chodit? Pomoz mé matce donést polena do světnice, řekl bez lítosti.
Nedokážu to! Je to nemožné! rozplakala se Jarmila.
Ale pokaždé, když to chtěla vzdát, stáhla ji do nohou křeč, která ji donutila lézt dál. Nebylo zbytí. Držela se černé zmrzlé hlíny, popadala velké poleno, a lezla. Hodiny míjely, pot stékal do očí, šaty ze sametu se rozpadaly na cáry, dlaně krvácely jak škrábala kamení.
Ke konci dne, když poslední poleno skončilo u staré pece, přišel k ní chlapec. Jarmila ležela vyčerpaná na prahu, beze vzteku, jen v podivném tichém smíření.
Zkus se postavit, zašeptal tichounce kluk.
Já už nemůžu… hlesla.
Nejtěžší jsi zvládla. Zapomněla jsi, kým jsi byla a poznala, jakou má práce cenu.
Podal jí dlaň. Chytila ji a stalo se neuvěřitelné. Ucítila pevnou půdu a její tělo se znovu vzpřímilo. Zpočátku se jí třásly kolena, ale pak stála rovně, po třech letech zase na vlastních nohou.
V koutku ležel zmuchlaný obálka plný peněz. Teď už byl v jejích očích jen bezcenný cár.
Nohy poslechnou toho, kdo zná cenu půdy, uklidil se chlapec do stavení. Jdi a už nikdy si nemysli, že život je na prodej.
Jarmila vylezla na úzkou horskou stezku. Šla opatrně, cítila každý kamínek a kořen. A poprvé v životě byla bohatá vpravdě srdcem i nohama, které nesly váhu celého světa.
