Někdy cena uzdravení vůbec nesouvisí s penězi. Tato událost se odehrává v zapadlé horské osadě v českých Beskydech, kam nevede žádná silnice, jen uzounké stezky. Právě tady žije chlapec, o kterém si lidé vyprávějí celé pověsti. Říká se, že dokáže postavit na nohy kohokoli… ale jeho podmínky vyděsí i ty nejbohatší lidé v zemi.
Scéna 1: Nabídka, která se neodmítá
Před prahem staré chalupy stojí nablýskaný invalidní vozík. V něm sedí žena, jejíž kabát má větší cenu než celá chalupa. V rukou svírá tlustou obálku plnou pětitisícových bankovek. Se vztekem a zoufalstvím ji podává chlapci, který sedí na zápraží.
**Vem si to! Tady je milion korun,** zasyčí na něj. **Jen mě uzdrav, ať zase chodím!**
Scéna 2: Jiná měna
Chlapec se ani nepodívá na peníze. Jeho zrak směřuje za návštěvnici za chalupu, kde se jeho stará maminka pod tíhou klacků vláčí s obrovskou náručí polínek. Jemně, ale rozhodně odtáhne její ruku s bankovkami.
**Můj dar papír nekoupí,** řekne tiše. **Obchoduji jedině za pot.**
Scéna 3: Pýcha a bezmoc
Ženě se zadrhne dech vzteky. Rozhodí rukama, ukáže na své bezvládné nohy a drahý vozík.
**To snad nemyslíš vážně! Já nemůžu nic!** vykřikne zoufale. **Tři roky jsem se nepohnula!**
Scéna 4: Drsná podmínka
Chlapec se nakloní až přímo k jejímu obličeji. Očima jako by viděl skrz ni její lakotu, sobeckost a to, jak celým životem využívala ostatní.
**Pak začneš lézt, dokud se nenaučíš,** zašeptá.
Scéna 5: Začátek cesty
Chlapec prudce luskne prsty. Žena vyjekne. V očích jí probleskne hrůza, když její ochrnutá noha náhle, silou, sama kopne do kola vozíku. Vozík se převrátí a milionářka se zřítí přímo do bláta a prachu.
Konec příběhu
Žena zůstává ležet v špíně, dusí se ponížením. Očekává, že jí chlapec pomůže vstát, ale on jen ukáže na poleno, které upadlo její matce z ruky.
**Chceš chodit? Pomoz mojí mamince dovléct polena ke kamnům,** vyřkne neústupně.
**Nemůžu! To nedokážu!** zoufalým hlasem volá žena.
Pokaždé, když chce vzdát, její nohy sevře bolestivá křeč a donutí ji hýbat se dál. Nemá na výběr, prsty zarývá do studené země a plazí se. Hodinu za hodinou, se slzami a potem, vláčí prokleté poleno. Hedvábný kostým se jí trhá na cárky, pěstěné ruce krvácí.
Ke slunci zapadajícímu za hory, když poslední poleno skončí u kamen, chlapec k ní přistoupí. Žena v chalupě leží, lapá po dechu a je v ní jen vyčerpání a zvláštní pocit zadostiučinění.
**Vstaň,** pronesl chlapec tiše.
**Já už nedokážu…** zašeptá ona.
**Už jsi zvládla to nejtěžší. Zapomněla jsi na sebe a připomněla sis, co znamená práce.**
Chlapec jí podá ruku. Žena se jí chytí a najednou, jako zázrakem, ucítí pevnou oporu. Nejprve nejistě, potom stále jistěji, se zvedne. Poprvé po třech letech stojí sama na svých nohou.
Podívá se na obálku s penězi, která leží v prachu. Najednou jí připadá bezcenná.
**Tvoje nohy poslouchají jen toho, kdo zná hodnotu země,** zamumlá chlapec odcházející do domu. **Jdi. A už nikdy si nemysli, že život lze koupit.**
Žena vykročí po kamenité stezce zpět mezi kopce. Jde pomalu, cítí každý kámen pod chodidlem a poprvé v životě je doopravdy bohatá.