Já nejím včerejší jídlo, vař mi každý den něco čerstvého. Mému 48letému partnerovi jsem byla najednou dobrá jen jako služka. Co jsem udělala
Když v sobotu ráno Petr otevře lednici, vytáhne krabičku s mým včerejším gulášem a řekne: Alžběto, víš přece, že včerejší jídlo nejím. Nemohla bys uvařit něco nového, prosím? stojím u sporáku s hrnkem kávy v ruce a dívám se na něho, jako bych viděla někoho z jiné planety. Ne proto, že si řekl o jídlo to se stává. Spíš proto, že v jeho hlase nebyla žádná prosba, jen samozřejmé konstatování. Jako by bylo naprosto jasné, že žena v domácnosti má povinnost kdykoli vařit na požádání a že zbytek večeře ze včera je hotové znevážení jeho komfortu.
Mně je pětačtyřicet. Jsem samostatná, mám vlastní práci, byt a život, který jsem si budovala roky po rozvodu. Petra jsem si k sobě vzala před měsícem, ne proto, abych měla doma někoho, o koho se budu starat, ale protože jsem chtěla partnera a on mi připadal vyzrálý a v pohodě. Skutečný význam slova dospělý jsem si ale očividně vyložila špatně.
Vypadal normálně dokud se nenastěhoval.
Poznali jsme se obyčejně přes seznamovací aplikaci. Petru je osmačtyřicet, rozvedený, pracuje jako řidič kamionu, žil v malém podnájmu v Brně. V psaní byl milý, na schůzkách galantní. Nosil kytky, vtipkoval, nepátral po mé výplatě a nechlubil se svými úspěchy.
Chodili jsme spolu tři měsíce a vše vypadalo v pořádku. Žádné náznaky, žádné varovné signály. O víkendech přijel, vařili jsme spolu, sledovali filmy, chodili na procházky. Pomáhal s nádobím, navrhoval, že zajdeme do obchodu, chválil mě. Říkala jsem si: tak tohle je dospělý muž bez fóbií a předsudků.
Pak však přišel s tím, že ho unavuje platit nájem a že dává smysl přestěhovat se ke mně, když jsme stejně pořád spolu. Souhlasila jsem jsme přece dospělí, nemá cenu to protahovat.
První týden proběhl v klidu. Petr si po sobě uklízel, občas i uvařil sám, neházel věci kdekoliv. Pak se ale začaly objevovat detaily, které jsem zpočátku přehlížela.
Ty detaily ale rozhodně nebyly maličkosti.
Nechal stát hrnek s čajem na stole. Když jsem se zeptala, proč jej neumyje, odpověděl: Stejně to večer všechno myješ ty, proč bych to dělal dvakrát? Potom už byly ponožky rozházené po obýváku. Když jsem ho požádala, aby je házel do koše na prádlo, jen se pousmál: Alžběto, to jsou detaily. Neřeš to.
Každý den víc a víc po mně chtěl něco podat, přinést, udělat i když seděl blíž. Alži, podej mi ovladač. Alži, nalej mi vodu. Kde je moje nabíječka? A to zatímco já pracovala z domova a on přišel až večer. Pomalu jsem se cítila spíš jako služka ve vlastním bytě než partnerka.
A pak přišlo to ráno s gulášem. A večer, kdy mi předložil seznam.
V neděli večer si Petr sedne naproti mně na gauč, vytáhne mobil a povídá mi vážně:
Hele, přemýšlel jsem, že bychom si měli ujasnit domácí provoz, aby nebyly neshody. Napsal jsem si, co je dobré si rozdělit.
Zpozorněla jsem. Myslela jsem, že navrhne normální rozdělení povinností kdo co bude dělat.
Petr otevřel poznámky a začal číst
Bod první: Vaření. Žena má vařit každý den, pokud možno pestrá jídla. Nechci jíst zbytky ze včera, takže chci každý den čerstvé. Zírala jsem na něj v šoku, on pokračoval bez zaváhání.
Bod druhý: Praní a žehlení. To je ženská záležitost, v tom se muži nevyznají. Moje košile ať jsou připravené na pondělí. Vařil se ve mně vztek.
Bod třetí: Úklid. Jedenkrát týdně vytřít, pravidelně utírat prach. Já mám plnou hlavu práce, nemám na to čas. Jeho hlas uvážlivý, bez emocí jako kdyby mi četl popis práce.
Bod čtvrtý: Intimita. Minimálně dvakrát týdně. Je to důležité pro harmonii vztahu. Sevřela jsem ruce v pěst, zatímco pokračoval v mobilu dál a ani se na mě nepodíval.
Bod pátý: Finance. Platby za energie půl na půl, potraviny ty, když jsi doma a vaříš. Já si hradím jen svoje osobní výdaje. Na závěr se spokojeně usmál: No, není to fér?
Několik vteřin jsem byla potichu a pak jsem klidně řekla: Petře, a kde je na tom seznamu tvoje část? Překvapeně zvedl obočí: No jak kde? Já přináším peníze domů. To nestačí? Já taky pracuju, namítla jsem. Z domu, ale naplno, a vydělám přinejmenším jako ty. No jo, ale ty jenom sedíš doma v teple, já jezdím po městě, setkávám se s lidmi, unavím se.
Vstala jsem z gauče: Takže ty chceš, abych ti byla zdarma služebná? Zamračil se: Služebná? Ne, to je přece normální rozdělení ve vztahu. Chlap pracuje, ženská se stará o domácnost. Vždycky to tak bylo. Tak to bylo v padesátých letech, ohradila jsem se, ale dneska je jednadvacáté století. Povzdechl si, jako bych byla malé dítě: Alžběto, muž není stavěný na domácnost. Jsme lovci, ženy mají pečovat o krb.
Tu noc jsem nespala. Ležela jsem a poslouchala, jak vedle mě Petr spokojeně oddychuje, jako by nic. Jako by seznam povinností a moje místo v něm byly prostě normální.
V pět ráno jsem měla jasno. Potichu jsem mu sbalila věci do dvou tašek, dala je ke dveřím, napsala lístek: Petře, tvůj seznam jsem četla. Můj je tento:
1) Najdi si jinou, která bude tou správnou strážkyní domácího krbu.
2) Věci máš u dveří.
3) Klíče nech ve schránce.
4) Nevolej. Hodně štěstí při hledání někoho, kdo ti bude zdarma sloužit kvůli harmonii ve vztahu.
Odešla jsem dřív, než vstane. Šla jsem ke kamarádce, daly jsme si kafe, všechno jsem ji řekla. Jen zakroutila hlavou: Alžběto, zaplaťpánbůh, žes to odhalila včas. Co by bylo za rok
Za tři hodiny mi Petr napsal: Fakt kvůli takové prkotině vyvádíš? Myslel jsem, že jsi dospělá ženská. Neodpověděla jsem, jen jsem ho zablokovala.
Co se za tím skrývá?
Utekly dva měsíce. Hodně jsem přemýšlela a došlo mi: za prvé, Petr nehledal partnerku, ale obsluhu s bonusem v ložnici žena má vařit, prát, uklízet i být podle rozpisu k dispozici a nemá očekávat nic zpět. Za druhé, pro něj je to běžné žena po čtyřicítce pro něj není osobnost s hranicemi, ale povinná služebnice za to, že si jí všiml. Za třetí, takových mužů je víc, než se zdá tváří se v pohodě, ale když je polapíš, začnou vyžadovat služby.
To nejdůležitější: je lepší být sama, než být v páru a dělat otroka. Je mi pětačtyřicet a mám právo žít podle sebe. Bez seznamů, povinností jen na mou stranu, bez muže, který mě bere jako funkci, ne osobnost.
Pokud to znamená být sama, budiž. Samota je lepší než společnost někoho, kdo vás bere jako služku.
A co vy? Odešly byste po takovém seznamu, nebo byste hledaly kompromis? Proč někteří muži po pětačtyřicítce hledají ne partnerku, ale hospodyni? Potkaly jste někoho, kdo po nastěhování ukázal úplně jinou tvář?