Vždycky jsem nenáviděla malá města – malé ulice, 5-6 obchodů, ticho. A v zimním období v pozdních večerech – opuštěnost. Kdyby se mě někdy někdo zeptal, jaké mám sny, odpověděla bych: “Jen jeden. Odjet pryč!”
Nebyla jsem moc hezká. Měl jsem však spolužáka Adama, který mi neustále opakoval, jak mě má rád.
Snášel všechno – moje někdy hrubá slova, moje trhavé chování i letní prázdniny v otcově vesnici. Když jsem se vrátila, byl stále oddaně můj.
Otec zůstal nezaměstnaný, matka brala skromný plat a já s bratrem jsme byli studenti. Když jsme neměli peníze na stříhání, několikrát jsem je ostříhal a všiml jsem si, že mi to docela jde.
Jedné klidné noci po maturitě jsem si uvědomil, že právě tahle dovednost by mě vlastně mohla dostat daleko od tohoto města. A odjela jsem do Sofie. Přihlásila jsem se do kadeřnického kurzu.
Můj učitel mě také brzy vzal do svého salonu.
Cestou jsem se naučila věnovat trochu víc pozornosti svému vzhledu. Začala jsem chodit do kaváren – nejdřív do nějakých maličkých, ale pak jsem cítila opravdové potěšení sedět v těch drahých v nákupních centrech.
V jedné takové kavárně jsem ho potkala.
Zavolal si mě, aby mi podal tašku, kterou jsem si zapomněla. Všimla jsem si, že sedí zamračeně u vedlejšího stolu.
Pak jsme se na eskalátoru ocitli vedle sebe, on se mě zeptal, kterým směrem jedu, a já si ani neuvědomila, jak jsem se ocitla v jeho autě – drahém, dokonalém luxusu. Cestou se mě zeptal, co dělám v práci, řekla jsem mu o posilovně a vystoupila u činžovního domu, který jsem si pronajímala.
O měsíc později jsem nevěřil svým očím, že právě tento muž sedí na židli a čeká, až ho ostříhám. Našel salon, hledal mě. Tak to všechno začalo – poněkud nenápadně, ale módně a draze. Já, malý provinciál, jsem s ním chodil do nejdražších kaváren, spal v nejluxusnějších hotelech a poznával nejexotičtější místa. Průvodcem mi byl on, můj developer, který mi stále častěji začal přiznávat, že je do mě zamilovaný.
On – o 35 let starší než já – se mi díval do očí a zbožňoval mě. Samozřejmě byl ženatý. No a co?
S manželkou si už nerozuměl, neměl děti. Když mi řekl, že nemá děti, uvědomila jsem si, že to je nejsilnější trumf, který mohu použít, aby se stal mým.
Sama jsem byla ještě dítě, ale co na tom – dřív nebo později jsem měla mít děti.
Proč ne hned od něj, který by mi (vedle mého dítěte) poskytl všechno. A já si na jeho laskání zvykla.
Snadno jsem otěhotněla. Po celou dobu těhotenství jsem byla tou nejlépe opečovávanou ženou. A když se narodila, zdálo se, že se pro něj svět narodil znovu. Zářil, létal radostí a neustále nakupoval, nakupoval…
Michaela vyrůstala jako princezna.
A já, která jsem ji v určitých hodinách svěřila chůvě, jsem se vrhla na kosmetické salony, byla jsem čím dál náročnější a dokonce jsem začala prudit a obtěžovat servírky, kadeřnice a manikérky. Už jsem nebyla ta holka z malého města – byla jsem matka jeho dcery.
Koupil mi salon, jehož jsem se stala vedoucí.
Koupil mi auto, dům, ale pořád jsem byla jeho milenka. Zlobila jsem se kvůli tomu. Dostal strach, že bych ho mohla opustit, a začal mi bránit, abych někam chodila sama. Topila jsem se v přepychu, ale chyběla mi ta skutečná, čistá svoboda, kterou mi Adam dával.
Jednoho dne jsem při naší další procházce v nákupním centru Adam poznala. Šel a něžně objímal mladou těhotnou dívku. Oblečeni do skromných límečků, nejistě si prohlíželi výstavky dětského oblečení a… milovali se. Adam prošel kolem mě a pohrdavým pohledem mě pokáral za mou nevěru – jak vůči němu, tak vůči našemu městečku, ke kterému jsme patřili. Teď jsem byla metropolitní, placená milenka. Znechuceně ode mě odvrátil oči, políbil ji a pokračoval. Připadala jsem si jako pouhá květina vytržená z půdy, která ji láskyplně chránila, aby mohla vyrůst.
Teď jsem se ocitla na rozcestí.
Pokud odejdu, ztratím všechno – dítě, peníze, nádheru i tu nejoddanější lásku. Pokud zůstanu, budu spoutanou paní.
Bojím se, že stárnu. Bojím se, že nebudu schopna poručit svému srdci, aby milovalo.
Bojím se, že Michaela bude mít problémy s dospíváním a že bude po nocích plakat, až se jí děti ve škole budou posmívat, že si pro ni dědeček přijel. A vím, že nebudu schopná odpovědět, až se zeptá: “Proč jsi to udělala, mami?”.
Často se ráno probudím a sním o tom, že tam zase budu žít – v našem malém domku, svobodná… ale se spoustou, spoustou a spoustou kapesného.
Pak usrknu kávy, zvednu telefon a prozvoním seznam kadeřnic, manikérek a kosmetiček pečujících o mé fyzické pohodlí. A ten duševní znovu a znovu zatlačím do nějakého obskurního kouta. Až do doby, kdy – nevím.