Také jsem se dusil
Neděle večer. Na stole v ložnici jsem hladil košile na hromádky, když přišel Karel a sedl si na kraj postele. Řekl to, jako by oznamoval, že teče kohoutek v koupelně.
Hanko, dusím se.
Nepodívala se ani na něj, jen složila rukávy, uhladila límec další košile.
Z čeho?
Ze všeho. Z rutiny. Každý den stejný. Vstát, nasnídat se, jet do práce, přijít, večeře, spát. Pořád dokola.
Bylo mi padesát jedna, jemu padesát tři. Už šestadvacet let jsme žili v tomhle bytě na Lipové ulici. Vychovali jsme syna Pavla, který už pátým rokem bydlel v Brně a volal pouze o Vánocích a na narozeniny.
A co navrhuješ? hlas měla klidný.
Chci odejít.
Tady jsem pootočila hlavu. Ne že bych se lekla, jen jsem se podívala, jak se člověk dívá na něco dlouho očekávaného.
Kam chceš jít?
Pronajmu si byt. Potřebuju být sám. Potřebuju se nadechnout.
Dobře, přikývla jsem, sáhla po další košili.
Očividně čekal jinou reakci. Naklonil se.
Nechceš mi k tomu nic říct?
Co bych měla? Jsi dospělý, Karle. Chceš odejít, odejdi.
Nebudeš dělat scény?
Složila jsem košili, položila ji na hromádku a podívala se mu do očí.
Ne. Ale mám jednu podmínku.
Jakou?
Nevolej mi kvůli domácnosti. Kde jsou ponožky, jak funguje pračka, kam jsem dala tu nebo onu věc. Pokud odcházíš, zvládni si to sám.
Chvíli mlčel.
To je všechno?
To je všechno.
Bylo vidět, že neví, co si s tím počít. Byl připraven na slzy, výčitky, na to, že mu připomenu roky společného života, Pavla, všechny ty typické argumenty. Málem jsem se sama divila, jak jsem klidná.
Tak dobře, řekl nakonec. Jdu si sbalit.
Sbal si věci.
Odešel do šatny. Dlouho tam stál u polic, potom začal skládat do sportovní tašky džíny, trička, ponožky. Vzal si holicí strojek, nabíječku na telefon, rozčtenou knihu, na kterou už půl roku nešáhl. Pak už jsem ho slyšela v chodbě. Sama jsem šla do kuchyně, kde jsem hlučně myla nádobí.
Jdu, zavolal směrem ke kuchyni.
Hodně štěstí, odpověděla jsem.
Dveře za ním tiše klaply. Nic se nedělo, žádné kroky ve chodbě, žádný pohyb. Ticho.
Zmáčkl tlačítko výtahu.
***
Byt si našel do dvou dnů přes známého. Malá garsonka na čtvrtém patře paneláku na vedlejším sídlišti, okna do vnitrobloku. Majitel, postarší pan s knírkem, ukázal byt spěšně, vzal zálohu dva měsíce dopředu, převzal peníze v korunách a byl fuč. Byt vybavený: rozkládací gauč, stůl, dvě židle, stará lednice značky Calex a plynový sporák z devadesátých let. Na okně zářily záclony barvy prošlé hořčice.
Karel složil tašku, sedl si na gauč a rozhlížel se.
Bylo tu naprosté ticho. Nikdo nechodil ve vedlejší místnosti, nikdo nezapínal televizi, nikdo nezval na večeři. Lehl si na záda, ruce za hlavou. Tohle je ta svoboda. První dva dny byly skoro dobré. Vstával, kdy chtěl, jedl, co si koupil, chodil po bytě v ponožkách, nikomu se nezodpovídal. Večer volal starému kamarádovi Lukášovi, povídali si dlouho, Lukáš se smál: Správně, Karle, už dávno jsi to měl udělat!
Třetí den zjistil, že nemá čisté ponožky.
Zadíval se na pračku v koupelně. Kulatá, malá, starší model. Otevřel dvířka, nakoukl, zase zavřel, opět otevřel. Prášek prý majitel nechal ve skříňce pod umyvadlem. Opravdu, byla tam malá krabička s nápisem pro bílé i barevné. Nasypal od oka do dílu, který mu připadal správný. Nastavil režim, zmáčkl start.
Pračku rozjela.
Po hodině vyndal ponožky: byly mokré, navíc zlehka narůžovělé. Vzpomněl si, že k nim přihodil nově koupené červené triko.
Pověsil ponožky na radiátor. Sušily se do druhého večera.
Čtvrtý den zkusil normálně uvařit. V obchodě koupil kuřecí prsa, brambory, cibuli. Našel pánev s ošoupaným teflonem. Olej zasyčel moc hlasitě, prsa dal na pánev vcelku, přilepila se. Brambory škrábal dlouho, křivě, skoro polovinu oloupal zbytečně. Cibule ho rozplakala.
Na talíři nakonec leželo cosi hnědo-bílého, tvrdého zvenčí, syrového uvnitř.
Snědl půlku, zbytek vyhodil a objednal si z nejbližší restaurace.
Za týden si spočítal, kolik utratil za jídlo z rozvozu. Téměř to, co s Hankou utratili za měsíc. Rozhodl se, že se musí vzchopit. Nakoupil jídlo, uvařil pohanku. Pohanka se povedla, což mu na chvíli zvedlo náladu.
Ale domácnost se na něj valila ze všech stran, pomalu a neodvratně jako vysoká voda.
***
Průlom přišel v desátý den.
Sprchoval se a ucítil, že voda stoupá. Podlaha koupelny už byla v louži. Vypnul vodu, chvíli čekal, louže se neztrácela. Zkoušel nohou otvor vyústění; voda stála. Vybavila se mu slova Hanky: musíš pročistit sifon, jinak se ucpe. Tehdy přikývl a šel zpátky do obýváku.
Karel si klekl na chodník pod vanou. Jedna trubka, druhá, pak nějaké bílé plastové spojení. Zkusil točí rukou šlo až příliš snadno a najednou z toho vytryskl proud vody. Žádné malinové kapání, pořádný proud, studený, tmavý.
Skočil, uklouzl, chytil se ručníku, ten spadl na zem. Pokusil se vrátit spojku, voda neustávala. Hnala se po podlaze, až do koberce, který nasákl během deseti vteřin.
Karel běžel do chodby, mokrýma nohama dělal šmouhy. Chytil mobil, začal horečnatě hledat, jak zastavit vodu. Vzpomněl si na majitele: ventil pod dřezem v kuchyni. Dostal se do kuchyně, ventil našel, otočil a voda se zastavila.
V koupelně byl jak po menší povodni. Mokré ručníky, mokrý koberec, podlaha vytopená. Sifon stále kapající.
Sedl si v chodbě do mokra a zíral do zdi.
První myšlenka: zavolat Hance. Reflex, ne úvaha. Už měl v ruce mobil, už hledal její jméno a pak si vzpomněl na ten hlas: nevolej mi kvůli domácnosti.
Vložil mobil zpět.
Nakonec zavolal Lukášovi.
Luky, víš, jak opravit sifon?
Prosím? na pozadí šuměla televize.
Sifon pod vanou. Teče to jako čert.
Karle, nevím, já vždycky zavolám instalatéra. Dám ti číslo, mám dobrý kontakt.
Instalatér dorazil druhý den. Kouknul, vyměnil těsnění, byl za čtvrthodinu pryč. Řekl si tolik, že Karlovi chvíli trvalo než se vzpamatoval.
To je běžná cena? zeptal se nakonec.
Běžná, pokrčil rameny instalatér a odešel.
Zavřel za ním dveře a napadlo ho, že Hanka by nikdy nevolala kvůli takové maličkosti instalatéra. Něco by utáhla, něco našla v železářství, něco opravila. Nevšiml si nikdy kdy a jak. Prostě to bylo.
***
Tou dobou dostal nápad, co mu připadal správný.
Zavolal Aničce, s kterou kdysi, dvacet let nazpět, měl krátkou známost, ještě než potkal Hanku. Anička byla rozvedená už sedm let, věděl to přes společné známé. Občas se potkali na narozeninách někoho dalšího, nikdy se nebavili do hloubky.
Ahoj, Aničko, tady Karel Dvořák.
Karle? překvapená, ale ne neradostná. Kolik let!
Víš, teď bydlím sám. Říkal jsem si, jestli nezajít na večeři.
Chvilka ticha.
Sám bydlíš od…?
Od manželky.
Už jste se rozešli?
Zatím… v procesu.
Chápu, v její odpovědi byla ostražitost. Přijďme tedy na tu večeři.
Sešli se v kavárně v centru. Anička přišla elegantní, v hezkém kabátě, krátký účes. Vypadala dobře. Dali si sklenku vína, povídali si o známých. Pak se zeptala:
Tak co děláš teď?
Pořád v obchodním oddělení stavební firmy.
A kde bydlíš?
Pronajal jsem si byt na Lesní.
A je tam hezky?
Chtěl říct jo, ale místo toho rozpačitě: Dá se, akorát pračka špatně ždímá a sporák trochu zlobí.
Dívala se na něj zvláštním pohledem po chvíli poznal soucit, ne romantický, ale obyčejný.
Chápu, řekla.
Dál už to nešlo. Bavili se o Pavlovi, ona o své dceři, která se už vdala. Dali si ještě sklenku, řekla, že musí brzy vstávat, rozloučili se u dveří kavárny.
Vracel se do podnájmu. V lednici prázdno, obchody zavřené, v poličce našel aspoň instantní nudle.
Anička už se neozvala. Ani on nevolal.
***
Asi ve stejnou dobu se pokusil potkat s kluky. Zavolal Lukášovi: V pátek můžem, ale jen do osmi, Katka má třídní schůzky. Zavolal Radkovi: Dá se, ale pak mě svez domů, vezu ženu k tchyni, musím být fit.
Sešli se ve třech v malém baru u metra. Dali si pivo, probrali fotbal a práci. Pak Lukáš:
Tak co, jak si užíváš svobody?
Jde to, odpověděl Karel.
Hanka nevolá?
Ne.
Lukáš a Radek se na sebe zadívali.
Vůbec? přitlačil Radek.
Vůbec.
Zase pohledy. Lukáš točil půllitrem.
Víš, přijde mi to zvláštní. Moje by volala třikrát denně.
Hanka nevolá, zdůraznil Karel.
To může být dobré, nebo špatné, zamyslel se Radek.
V jakém smyslu špatné?
Že jí je bez tebe fajn.
Karel dopil pivo. Nechtěl na to myslet. Respektive, myslel na to denně, ale nechtěl si přiznat.
O půl osmé Lukáš mrknul na hodinky, začali se oblékat, rozloučili se s Karlem, každý šli domů ke své ženě, dětem, rodičům.
Karel zůstal sám, objednal si ještě jedno pivo a seděl do zavíračky.
***
Hanka mezitím první dny cítila spíš zvláštní prázdné místo. ani ne tak samotu, jako nezvyk jako by někdo přeskládal nábytek a člověk neví, co si o tom myslet.
Druhý den zavolala kamarádce Zdeňce.
Odešel, řekla.
Jakože úplně? Kam?
Pronajal si byt. Prý se dusil.
Zdeňka mlčela, pak vydechla:
Hani, jak ti je?
Popravdě, dobře. Sama se divím.
Nepláčeš?
Ne. Divné, viď?
Možná přijde později.
Uvidíme.
Pak volala ještě Iva, kamarádka z gynekologie před pětadvaceti lety. Ta byla méně diplomatická:
Díkybohu, Hanko. Říkala jsem ti to deset let.
Co přesně?
Že žiješ jako služka, jen bez platu.
Ivo, tak to není…
A kdy jsi naposledy udělala něco pro sebe?
Chvíli jsem přemýšlela.
Loni jsem si nechala ostříhat vlasy.
Vidíš.
Příští týden mě Iva vytáhla na jógu. Nejprve jsem odmítla, pak kývla. Šly jsme do sálu blízko domu, oblékla starší teplákovku, co ležela léta ve skříni. Ukázalo se, že se vůbec neohybu.
To přijde, uklidnila mě instruktorka s culíkem. Všichni začínají stejně.
Za dva týdny už jsem zvládla pár cviků. Chodila třikrát týdně. Po cvičení občas s Ivou na kafe, povídaly jsme si. Došlo mi, že jsem dlouho takhle jednoduše neseděla a nemluvila, neřešila večeři pro Karla.
Po večerech jsem začala číst. Dřív jsem knížky měla na nočním stolku, usínala nad dvaceti stránkami. Teď čtu hodinu, dvě, v klidu.
Jeden večer zavolal Pavel.
Mami, táta říká, že jste od sebe.
Ano.
A jak jste na tom?
Každý jinak, řekla jsem. Já, popravdě, dobře.
Chvíli mlčel.
Mami, budete se rozvádět?
Zatím nevím. Nepřemýšlela jsem o tom.
Netrápíš se?
Spíš mě to překvapilo. Ale ne bolí.
Opět trochu vyčkával. Od dětství vždycky chvíli přemýšlel.
Dobře. Kdyžtak volej.
I ty volej. Nejen o svátcích.
***
Byl jeden večer, kdy jsem se zastavila uprostřed kuchyně s hrnkem v ruce, dívala se z okna.
Měla jsem v ruce obyčejný šálek a napadlo mě: šestadvacet let. To je víc než půlka mého života. Bylo tam všechno, i hezké věci. První společný byt, vlastníma rukama zrekonstruovaný. Pavel malý, pořád rozbitá kolena. Dovolená u moře před patnácti lety, smáli jsme se všichni celé tři dny, už ani nevím čemu přesně ale ten smích si pamatuju.
To všechno už nebude. Zůstává v minulosti jako fotky v albu.
Počkala jsem, až ta vlna přejde. Přešla. Po pár minutách.
Sklenku jsem odložila, šla se chystat na jógu.
***
Josef se objevil náhodou.
Šlo o sousedku z přízemí, paní Květu, osmdesátiletou babičku s výbornou pamětí, která ráda povídala na chodbě. Požádala mě, jestli bych jí nevyměnila žárovku, že syn přijede až za týden. Vyměnila jsem, uvařila jí čaj. Právě v tom okamžiku přišel její syn jiný, než který měl přijet příští týden. Jmenoval se Josef, žil ve stejném městě, zaskočil jen tak. Bylo mu osmačtyřicet, měl vousy, moderní bundu, pohled chlapa, co už ledacos zažil.
Mami, zase tu Květu zneužíváš jako opraváře? smál se, když mě viděl s žárovkou.
Nabídla se sama, řekla paní Květa důstojně.
Josef se na mě usmál.
Děkuju, normálně bych to zvládl až zítra, vůbec mě nenapadlo, že máma sedí po tmě.
To nestojí za řeč, mávla jsem rukou.
Chvilku jsme stáli v předsíni, zjistili, že dělá stavební dozory v jiné firmě, já zmínila, že jsem účetní. Rozloučili jsme se.
Za tři dny zazvonil znovu. Přinesl matce nákup a jak řekl chtěl mi poděkovat čokoládou.
To jste nemusel, bránila jsem se, ale čokoládu vzala.
Můžu na chvíli dál? Potřeboval bych se na něco zeptat ohledně vašeho Karla, prý řešil dodavatele, já právě něco podobného hledám.
Trochu jsem se zarazila.
Karel teď bydlí odděleně. Ale kontakt vám dám.
Rozumím, jeho obličej byl nečitelný, jestli se diví, nebo ne. Nebudu tedy rušit.
Odešel. Za týden zavolal, našel jiné řešení a navrhl, zda bychom nezašli na kávu, jen tak, sousedsky. Po chvíli váhání jsem kývla.
Sešli jsme se v kavárně na rohu. Povídali jsme o práci, o jeho mámě, jak se mění náš sídlištní kraj. Byl milý, nepospíchal, spíš naslouchal; smál se někdy dřív, než stačil doříct vtip.
Byla jste dlouho vdaná? zeptal se, bez postranního záměru, jen zvědavě.
Šestadvacet let. Nebo byla. Teď nevím.
I to se stává, řekl prostě.
Ocenila jsem, že se v tom nevrtá.
Sešli jsme se pak ještě jednou, pak znovu. Nikam nespěchal, nic nenaléhal, čas od času zavolal a zeptal se, jak se mám. Právě ta svobodná nezávaznost mě na tom naplňovala. Po šestadvaceti letech povinností to byl čerstvý vzduch.
***
Karel zatím poznával nové věci, které dříve ani nevnímal.
Třeba že neumí čekat. Všechno bylo vždy vystaráno: jídlo bylo, čisté věci byly, co se rozbilo, spravilo se. Teď musel čekat, až uschne prádlo, až vře voda, až přijde opravář. Dokonce i nachlazení, které chytil ve druhém týdnu ležel s horečkou v osamocení, potil se v prostěradle ne zrovna čistém a zapíjel prášky vlažnou kohoutkovou vodou.
Taky zjistil, že neumí jíst v tichu. Dřív u stolu vždy někdo seděl. Nejdřív Pavel, pak Hanka. Ta buď mluvila, nebo mlčela, ale byla to přítomnost, ne prázdno. Ticho v podnájmu bylo jiného druhu. Prostě nebylo nic.
Začal si při jídle pouštět televizi. Trochu to pomáhalo.
Třetí týden zavolal Pavlovi.
Ahoj, Pavle.
Ahoj tati. Jak se vede?
Jde to. Pracuju, bydlím na Lesní.
Máma mi řekla.
A jak ona?
Pavel se odmlčel déle, než bylo nutné.
Dobře. Chodí na jógu, schází se s holkama.
Karel chvíli mlčel.
Nestýská se jí?
Tati, voláš kvůli tomu?
Ne. Jen jsem tak chtěl vědět.
Je v pohodě, tati. I ty buď v pohodě. Je to dobře.
Položil telefon a seděl s pocitem, který neuměl pojmenovat. Nebyla to urážka, spíš pocit, že něco hledáte v pokoji a nevíte co.
***
Třiadvacátý den potkal ve výtahu sousedku mladou, tak pětatřicetiletou ženu, už ji párkrát potkal. Sama představila: Klára.
Jste tu nový? zeptala se.
Dočasně, řekl.
Aha, rozešli jste se?
Překvapila ho názorová otevřenost.
Ano.
To se stává, usmála se. Vy z třetího? Bydlel tam starý pán, pořád v noci zpíval.
Ne, z čtvrtého. S mišpulemi na záclonách.
Jo, tam je majitel, Daníček, ten vždycky pronajímá samotářům. Od rodin má už dost.
Šli z výtahu. Klára žila v přízemí, pracovala ve veterinární ordinaci, měla kocoura a spoustu květin. Jednou jí pomáhal s taškami, pozvala ho na čaj. Byt měla útulný, čistý, na kuchyni voněla skořice. Bavili se chvilku. Byla milá, chytrá, dívala se pozorně. Karel si ale všiml, že si v duchu říká: u ní je pořádek, já mám v dřezu zaschlé talíře.
Několikrát se potkali ve výtahu nebo u schránek, povídali. Nic se nestalo a stát ani nemohlo. Byl pro sebe jen nedomluvená věta.
Jednou se Klára zeptala:
Zůstanete tu dlouho?
Nevím, přiznal.
Připomínáte mi člověka, co ještě neví, kam jde.
Asi jo.
Já sama jsem takhle vysela dva roky po rozvodu. Pak si říkám: proč jsem ty dva roky ztratila?
Zapsal si to.
***
Třicátý první den se vydal na trh a koupil kytici. Ne proto, že by bylo třeba, jen tak, stál u stánku a díval se na bílé chryzantémy. Hanka vždycky říkala, že chryzantémy má raději než růže že růže jsou moc okázalé.
Vzala velikou kytici, zaplatil v korunách a jel na Lipovou.
Cestou v tramvaji držel květiny, lidé na něj různě koukali: někdo se pousmál, někdo jen bez zájmu. Přemýšlel, co řekne. Představoval si, jak Hanka otevře dveře. Že bude překvapená, ale potěšená. Šestadvacet let je přece šestadvacet let.
Zazvonil. Nové tlačítko dřív bylo jiné.
Za dveřmi kroky, pak hlasy: ženský, její, pak mužský, cizí.
Zarazil se.
Dveře pootevřeny na řetízek, co dřív nebýval. V otvoru Hanky tvář. Dívá se na květiny, na mě, bez výčitky, bez slz.
Karle.
Hanko, přišel jsem.
To vidím.
Nesl jsem ti… pozvedl jsem trochu květiny.
Dívala se věcně, bez zuřivosti, prostě klid.
Karle, neotevřu.
Proč?
Vyměnila jsem zámky.
Vidím, ale proč?
Za jejími zády přešel stín mužská postava. Sledoval jsem očima.
Kdo to je?
To není tvoje věc, klidně, věcně.
Hanko, počkej. Já… hodně jsem pochopil.
Co jsi pochopil?
Nešel mi do úst žádný rozumný argument.
Bylo mi s tebou dobře. Nevážil jsem si toho. Byla to chyba.
Dívala se dlouho, mlčky.
Karle, řekla nakonec tichounce, bez zloby, pochopil jsi, že ti bylo dobře. Ale nepochopil jsi, proč. Myslíš, že ti chybím já. Ale chybí ti někdo, kdo ti vyžehlí košile.
To je nespravedlivé, namítl jsem.
Možná. Ale je to pravda.
Hanko, šestadvacet let.
Já vím. Bylo to. Byly i hezké roky. Ale dalších šestadvacet už nechci.
Nedáš mi šanci?
Dlouho se na mě dívala. Pak jemně:
Víš, co je zajímavé? I já začala znovu dýchat. Taky jsem se dusila. Jen jsem to neřekla.
Stál jsem tam s chryzantémami v ruce.
Hanko…
Jdi, Karle. Zavolej Pavlovi, promluv s ním. Ne o mně, jen tak, bez důvodu.
Dveře tiše zaklaply. Zacvakl zámek.
Postál jsem. Kytice klesla až téměř na zem. Byly krásné, čerstvé netušily, co se děje.
Na chodbě bylo ticho. Od sousedů šuměla televize.
Otočil jsem se a šel k výtahu.
***
Zmáčkl jsem tlačítko, výtah přijel rychle. V zrcadle kabiny jsem viděl muže s kyticí, v dobré bundě, trochu unaveného, člověka, kterému něco skončilo. Anebo začalo. Možná obojí.
Vyšel jsem na ulici. Byla už tma, lampy svítily, kolem procházeli lidé. Šel jsem směrem na metro s kyticí v ruce.
Pak jsem se zastavil.
Na lavičce seděla stará paní, házela holubům kousky rohlíku. Holubi se tlačili u jejích nohou.
Přišel jsem a položil chryzantémy vedle lavičky.
Vezměte si, jestli chcete, řekl jsem.
Paní koukla po květinách, po mně.
Krásné květy. Co, nevezali je?
Ne.
To se stává, vrátila se k holubům.
Šel jsem dál. Ulice byla obyčejná, domy tam, kde byly, život běžel dál. Někde v tomhle městě Hanka zavřela za mnou dveře a vrátila se ke svému večeru, své nové etapě, která jí očividně vyhovovala.
Někde jel domů Pavel, měl bych mu zavolat jen tak.
Někde v bytě se starými záclonami mi stálo špinavé nádobí v dřezu.
Vytáhl jsem mobil.
***
Večer v metru jsem zíral do černého skla. Nic tam nebylo vidět, kromě vlastního rozmazaného odrazu.
Divná věc, myslel jsem si vlastně jsem vůbec nemyslel na nic konkrétního. Prostě to bylo zvláštní.
Vlak jel dál. Stanice ubíhaly. Vagón plný lidí, mladých, starých, unavených, veselých, s taškami i s knihami, koukajících do mobilů. Nikdo neměl ponětí, co se mnou, s mými květinami, s našimi 26 lety, se zavřenými dveřmi.
Vystoupil jsem na své stanici, vystoupil do tmy.
Vzduch byl chladný, voněl prvním sněhem, který ještě nepadal, ale cítil se ve vzduchu.
Stál jsem a podíval se na nebe.
Bylo tmavé, obyčejné.
A tak jsem šel domů.
***
Tu noc, někdy kolem druhé, jsem ležel vzhůru a koukal do stropu. Byt byl stejný, záclony tlumily světlo lamp. Lednice hučela, všechno bylo jako obvykle.
A najednou jsem si vzpomněl na něco.
Před osmi, možná deseti lety, jsme s Hankou jeli na chalupu jejích rodičů. Večer jsme seděli na verandě, pili čaj, bylo ticho, za zahradou tmavl les. Hanka mlčela, já taky, bylo to živé mlčení, dobré mlčení, kdy netřeba slov.
Tehdy jsem si pomyslel: Tohle je ono, dobře mi je.
A neřekl jsem nic.
Jen jsem na to zapomněl.
Ležel jsem na gauči podnájmu a zkoušel si vzpomenout, kdy jsem takhle naposledy opravdu přemýšlel.
Nevzpomněl jsem si.
Za oknem se začínal první sníh, vzácný, váhavý.
Bylo ticho.
***
Ráno jsem vstal, postavil konvici na čaj a napadlo mě, že si musím koupit normální hrnky. Ty v bytě byly oštíplé, nepříjemně se z nich pilo.
Pak mě napadlo zavolat Pavlovi.
Pak jsem pomyslel na práci; blíží se uzávěrka, mám resty.
Pak jsem si vzpomněl na Hanku: i ona se začala nadechovat. Zjistil jsem, že jsem nikdy nevěděl (nebo nechtěl vědět), že se také dusila že bych ji měl někdy taky vyslechnout. Bral jsem ji jako samozřejmost každého dne, nikdy jsem nepřemýšlel, jestli to sama chce. Byla součástí rutiny, kterou jsem považoval za pásmo, ale pro ni to byla taky klietka. Že v ní seděla a žehlila mi košile.
Zasíčela konvice.
Nalil jsem čaj do oštíplého hrnu a posadil se ke stolu.
Za oknem už sníh padal poctivě a tiše, snášel se na parapet a netál.
Vzájemně jsme se dusili, každý po svém.
Vzal jsem mobil, našel kontakt: Pavel.
Položil jsem mobil zpátky.
Za chvilku ho zase vzal.
Pavle, ahoj, tady táta. Volám jen tak, nejsi zaneprázdněný?
Ne, tati. Co potřebuješ?
Jak se máš?
Dobře. Pracuju. U vás už sněží?
Právě teď začalo.
U nás taky.
Chvilku jsme oba mlčeli. Dobrý druh mlčení.
Tati, jsi v pořádku?
Zadíval jsem se ven. Sněžilo, bílo, nic nebylo jasné.
Už pomalu se chytám, řekl jsem upřímně.
Kdyžtak volej.
Budu. I ty piš. Nejen o svátcích.
Platí.
Rozloučili jsme se. Dopil jsem čaj. Byl dobrý.
Za oknem padal sníh.
***
Ve stejnou dobu, ale na druhém konci města, seděla Hanka u okna a popíjela kávu. V pokoji bylo teplo a klid. Josef už odešel, nespali spolu, bylo to tiché nepsané pravidlo: nespěchat.
Myslela na Karla. Ne s bolestí, ne s radostí, jen uvažovala, jak člověk vzpomíná na to, co bylo. Napadlo ji: stál u dveří s květinami, veliký, trochu bezradný, s tváří, že život už ho cosi naučil, ale ne úplně.
Nezlobila se. Zlobila se první dny po jeho odchodu, uvnitř, nahlas ne. Že se Karla nikdy neptala, jak jí je. Že on měl dost rutiny, kterou vytvářela jejíma rukama. Že jemu byla nuda, jí nebyl čas myslet, jestli se vlastně nudí.
Pak zloba pominula. Zůstalo něco klidnějšího, pevného.
Vzala mobil a napsala Zdeňce: Zítra jóga?
Odpověď hned: Čekala jsem na to. Ano.
Usmála se, položila hrnek.
Za oknem taky sněžilo.
***
Téhož večera zavolal Karel majiteli bytu, zda by si mohl pronájem prodloužit o dva měsíce.
Můžete, pravil majitel. Stačí zaplatit dopředu.
Pak šel Karel do domácích potřeb a koupil si pořádné hrnky. Dva kusy. Pak vzal ještě třetí.
Do potravin pro jídlo kuřecí vývar, cibule, mrkev, brambory. Našel jednoduchý recept na polévku čtyři kroky, ve čtvrtém stát: dosolit podle chuti.
Stál u hrnce a přemýšlel, co to znamená podle chuti. Osolil, ochutnal, přisolil. Trochu přesolené, ale polévka jedlá.
Nalil do nového hrnku vlastně ne, hrnky nejsou na polévku vzal talíř, ten ze skříně, a šel jíst.
Bylo ticho.
V tom tichu se polévka dala sníst.
***
Život šel dál bez dalších vysvětlování. Hanka chodila na jógu, občas s Josefem na kávu. Karel žil na Lesní, vařil si, čas od času volal Pavlovi, jednou za týden na pivo s Lukášem a Radkem, tentokrát bez manželek.
Rozvod nepodali. Ne snad z rozhodnutí, prostě už jim na to nezbývala energie.
Jednou jsme se v obchodě na Lipové potkali. Karel stál u mléčných výrobků a četl složení kefíru s takovou vážností, jako by řešil něco důležitého.
Přišla jsem zezadu.
Karle.
Otočil se. Zahleděli jsme se na sebe. Nezlobil se, nevypadal zle, byl spíš pohublý, pohled klidnější než dřív.
Ahoj, Hanko.
Ahoj. Vypadáš dobře.
Ty taky.
Postáli jsme chvíli.
Bereš kefír? zeptala jsem se.
Jo, nějaký vyberu.
Tenhle je dobrý, ukázala jsem na jednu lahev.
Díky.
Vzal ji. Já si vzala svůj a šla dál. On taky.
U pokladny jsme se potkali. Platili jsme téměř najednou.
No… kývl na rozloučenou.
Měj se, odvětila jsem.
Šla jsem doprava, on doleva.
***
A dneska večer, když sedím s hrnkem čaje a dívám se ven na ticho, to všechno ve mně zůstává. To, že jsme se oba dusili, ale každý to cítil trochu jinak. Teprve teď mi dochází, jak snadno si člověk zvyká na samozřejmost, dokud něco nepraskne.
A život jde dál, klidnější, obyčejnější. A já vím, že můžu dýchat. A mám z toho radost protože jsem zjistil, že i když začátek bolí, dřív nebo později se člověk skutečně znovu nadechne.
A to je moje osobní ponaučení.