Hele, představ si, co se nám doma stalo. Vracel jsem se jednou z práce, vejdu do kuchyně, a na stole na mě čeká večeře. Ale copak, kde je Lenka? Prošlo mi hlavou, že je to nějaký divný. Jdu do ložnice a tam moje žena sedí na zemi a skládá si věci do cestovní tašky.
Ty někam jedeš? vyhrkl jsem.
Dostala jsem výměr do krajského centra, musím na vyšetření. Mám podezření na něco špatného, řekla Lenka najednou.
Jak to myslíš, něco špatného? začal jsem být nervózní. Nemáš náhodou To, na co zemřela tvoje maminka?
Jen jsem na ni koukal a vůbec jsem nemohl uvěřit, že se tohle děje nám.
Týdny jsem byl úplně na nervy. Hrozně jsem se bál o Lenku, která zatím běhala po doktorech v Brně. Zůstal jsem doma, v našem malém rodném Veselí nad Moravou, popravdě jsem se nemohl do ničeho soustředit. Doufal jsem a čekal, že budou dobré zprávy.
Lenka si nikdy nestěžovala, zvykl jsem si myslet, že jí nikdy nic není. Byli jsme spolu třicet let, vychovali dvě děti. Lenka držela celý barák pohromadě. Vaření, uklízení, praní, prostě všechno. Já to bral jako samozřejmost. To přece není práce pro chlapa to je taková česká klasika, ne?
Přitom Lenka nebyla žádná hospodyňka doma, taky chodila do práce dělali jsme oba ve stejné firmě, ona jako účetní. Jenže já si domů stěžoval na těžký den, pak jsem zasedl k televizi a hotovo.
Lenka zatím vařila na zítřek, uklízela, žehlila, myla nádobí přece se práce nikdy sama nezastaví. Doma bylo vždycky čisto a voňavo. Jídlo na stole vonělo pokaždé čerstvě, protože já nechtěl dvakrát za sebou to samé a Lenka se s tím neustále piplala. Nikdy po mně nic nechtěla a mě ani ve snu nenapadlo jí nabídnout pomoc. Na co taky? To přece není pro chlapa.
Když si jednou vzala v práci volno, aby mohla jít k lékaři, docela mě to zaskočilo.
Co se děje? ptal jsem se s obavou.
Doufám, že nic, že to nic nebude. Ale poslední dobou se prostě necítím dobře, pokrčila rameny.
Možná potřebuješ nějaké vitamíny, přece je jaro, snažil jsem se odlehčit.
Jen mávla rukou.
Večer mi oznámila, že bude muset jet na vyšetření do Brna.
Jak to? Proč? divil jsem se.
Lékař má podezření, proto dostala jsem doporučení do krajského města, vysvětlovala tiše.
Myslíš, že To, co měla tvoje mamka? V očích strach, v hlavě prázdno.
To jsou zatím dohady, snažila se mě uklidnit, sama už doma plakala, než jsem přišel. Máme jízdenku na zítřejší autobus, odjíždím v osm ráno. Najíš se sám, jo? V lednici máš řízky s rýží, na stole je salát. Já si musím sbalit a potřebuju si brzy lehnout.
Ty už si jedla? zeptal jsem se.
Nechce se mi, odvětila mezitím, co balila do tašky.
Jen jsem na ni zíral. Lenka a že by byla opravdu vážně nemocná? Byla vždycky taková čilá, nikdy si nestěžovala. A najednou takový šok
Myslím, že mám všechno, řekla.
Nezapomeň si nabíječku na mobil, napadlo mě.
Jo, díky. Musím ji hned přihodit. A ty nejdeš večeřet?
Ani ne
To jsem tě tak rozesmutnila?
Kdepak, zamumlal jsem.
Najednou jsem si všiml, že do téhle tašky jsme před pár lety balili věci na plánovanou dovolenou k moři. Lenka tenkrát byla nadšená, měla chycené dva barevné plavky, letní šaty, klobouk A pak jsme nikam nejeli. Ve fabrice chtěli, abych zaskočil za kolegu, nabídli odměnu, tak jsem souhlasil. Peníze se hodí, aspoň jsme plánovali vymalovat ložnici. Lenka vypadala, že to chápe, ale pak večer jsem ji slyšel potají brečet. Prý špatný sen A já teprve teď, po letech, pochopil, že ji tenkrát mrzelo to moře, na které se tolik těšila.
Pak už o moři přestala mluvit. Mně to ani moc nevadilo. Co bych dělal u moře, když mám chatu a u ní řeku, kde se dá vykoupat a s kamarády upéct buřty? Na co někam jezdit a vyhazovat koruny, doma je přece fajn.
A teď si balí do té tašky ne k moři, ale do nemocnice A co když Upřímně, měl jsem knedlík v krku.
Ten večer jsem ani nevečeřel. V noci jsem ne a ne usnout. Ležel jsem vedle Lenky a slyšel, jak potichu popotahuje. Chtěl jsem ji obejmout a uklidnit. Ale nějak jsem to nedokázal.
Ráno jsem ji doprovodil na autobusák. Naposledy jsme se objali a mně se vůbec nechtělo ji pouštět Dlouho jsem stál a koukal na odjíždějící autobus, měl jsem slzy v očích.
Lenko hlavně, ať je to dobré šeptal jsem.
Cítil jsem se úplně vyčerpaný, ale musel jsem se vzchopit a jít do práce. Ponořil jsem se do roboty, abych na to aspoň na chvíli nemyslel, ale jakmile jsem večer vstoupil do prázdného bytu, sevřel mě zase smutek. Bez ní to tu bylo fakt prázdné
Přinutil jsem se alespoň ohřát si včerejší jídlo. Opravdu to bylo lepší než hladovět.
Zkusil jsem se uklidnit u bedny, ale nic mě nebavilo. Tak jsem vytáhl ze skříně starý fotoalbum a začal listovat.
Hele, tady jsme s Lenkou krátce po svatbě. Byla tak krásná, drobná Doteď je nádherná, ale tehdy? Ach Ani jsem tomu nevěřil, že právě já ji můžu mít.
Poznali jsme se na oslavě narozenin mýho kamaráda. Lenka tam byla s přítelem, já s jednou holkou. Ale sotva jsem ji uviděl, byl jsem lapený. Kdybys mi předtím řekl, že se mi stane něco takového, vysmál bych se ti. Láska na první pohled? Pche, takové věci se přece nestávají. Ale stalo se
Ten večer jsem se s Klárou, tehdejší přítelkyní, pohádal. Viděla, jak koukám po Lence a hned na ulici mi dělala scénu.
Tak si běž, řekl jsem jí. Stejně k sobě nepatříme.
Klára odešla v slzách, ale za týden už chodila s jiným, který po ní šel už od školy. Nakonec se za něj vdala.
Lence jsem musel trochu nadbíhat. Když se rozešla s tím svým, nevlítla mi rozhodně rovnou kolem krku. Ale časem si mě získala i ona.
Listoval jsem tím albem a pořád mi běželo hlavou, jak jsem byl těch třicet let s Lenkou šťastný. A jak málo jsem to oceňoval. Kdy naposledy jsem jí řekl, že ji miluju? Udělal jí radost? Poděkoval jí vůbec někdy za skvělou večeři? Všechno jsem bral jako samozřejmost. Žena se prostě o chlapa postará, jinak to přece není Taková byla moje hloupá představa.
Až teď mi docházelo, jak na sebe Lenka naložila všechnu starost, všechen ten domov A já? Myslel jsem, že je nezničitelná, že ji nic neunaví. Když já onemocněl, ona vařila čaj, kuřecí polívku, byla starostlivá Ona sama? Něco spolykala a šla makat.
A teď mi začalo docházet, jak hrozně jsem se mýlil a jak moc bych ztrátu Lenky nezvládl. Ty dny, co byla na vyšetření, jsem žil jak ve snu. Volali jsme si každý večer, ale Lenka nic konkrétního neříkala. A já jen chodil jak tělo bez duše.
Vyčítal jsem si, jak jsem byl kolikrát sobecký, nevšímavý chlap. Kéž by šlo to nějak vrátit
A pak mi jednoho večera zavolala:
Vašku, mám dobré zprávy! To nejhorší se nepotvrdilo. Nějaké problémy tam sice mám, ale nic tak zlého to není, uslyšel jsem ten nejkrásnější hlas.
Fakt? vykřikl jsem skoro do telefonu. Lenko, mám takovou radost
Za pár dní jsem ji šel vítat na autobusák. A víš co? Přinesl jsem jí kytici bílých lilií. Překvapilo ji to.
Vašku, proč jsi utrácel za kytky? Ale moc děkuju!
Objal jsem ji: Lenko, já o tebe měl hrozný strach. Já tě tak moc miluju. Odpusť mi
Za co, Vašku? koukla překvapeně.
Za to, že jsem nebyl úplně nejlepší manžel
Co blázníš? Nebo ty jsi mi byl nevěrný?
Proboha, to ne! Jen jsem na tebe málo dbal, skoro jsem ti doma nijak nepomáhal. Ale teď už to bude jinak. Navíc mám pro tebe překvapení.
Jaké?
Koupil jsem nám za měsíc dovolenou u moře. Fakt. Strávíme ji spolu, konečně!
U moře? A co naše chata?
Kašlem na chatu, možná ji prodám. Zeleninu koupíme na trhu.
Nepoznávám tě, Vašku
Ani já sebe ne. Ale já vím, jak moc tě miluju a že už tě nikdy nechci ztratit. Odteď si tě budu vážit a chránit jako ten největší poklad.
Jéžiš, Vašku asi mi to tak mělo dojít, abych slyšela konečně tak krásná slova. Tak pojď, půjdeme domů Já tě mám taky ráda.A tak jsme se vedle sebe rozesmáli jako děti, které pro sebe znovu objevily svět. A když jsme večer doma seděli v kuchyni u čaje a já bez řečí začal mýt nádobí, Lenka stáhla oči k oknu, kde bylo šero a lampy svítily na prázdné náměstí. Na chvíli nic neříkala, jen tiše dýchala a pozorovala mě, jako by mě znovu zkoumala, jestli jsem to opravdu já.
Přišel jsem k ní, utřel si ruce do utěrky a pohladil ji po vlasech. V tu chvíli jsem věděl, že život je zkrátka příliš krátký na to, abys jen čekal za záclonou, až se něco pokazí. Tady a teď to je všechno, co člověk doopravdy má. A tak jsem se rozhodl: příště už nechci nic odkládat, ať už by šlo o cestu k moři, obyčejné “děkuju” nebo náruč pro Leničku.
Zasmála se, když mě viděla zápasit s cedníkem a miskou, a v očích jí přitom svítil klid, jaký už jsem dlouho neviděl. Najednou jsem cítil, že začínáme znova starší o starosti, moudřejší o to, co doopravdy znamená být spolu. Vzal jsem Lenku do náruče, v kuchyni hrálo ticho a domov voněl po liliích a novém začátku. Byl to malý zázrak, který jsme si vysloužili sami, a já svatosvatě slíbil, že už nikdy nezapomenu, jak vzácná tahle naše všední láska vlastně je.