Lída se dívala na tchyni a myslela si: “Jakou poslušnou služku musí být člověk u svého muže, aby mu sundával boty. Málo toho, že je opilý, jazyk se mu plete, a místo aby si boty sundal sám, ona mu ještě sahá na prsty u nohou a říká: ‘Díky bohu! Teplé nohy, nezamrzly. A ponožky vlněné, husté, sama jsem je pletla.'”
Údivu snachy nebylo konce. Tchyně zvedla muže z pohovky, vzala ho pod paží, pevně k sobě přitiskla a pomalu ho odtáhla na postel. Přikryla ho peřinou jako dítě, na stoličku postavila velký hrnek kvasu a šla šťastná pít čaj. Lída se už chystala pošklebně poznamenat:
“A kde je křik, házení bot a pohlavky?”
Místo toho ale viděla spokojený výraz tchyně a slyšela, jak svého muže, ne-li chválí, tak alespoň omlouvá:
“Dlouho nepil, vidíš, že potkal nějakého kamaráda. Alespoň si trochu odpočine, jinak pořád jen práce a práce. Samozřejmě, trochu to přehnal, játra mu nefungují. Ale nic, pak týden bude pít míň, spravíme to, vyléčíme játra.”
Snacha byla rok vdaná za jejich syna a už stačila vypozorovat, že tchyně se před svým mužem vždycky sklání. Nikdy nezvýší hlas, všechno mu vysvětlí, rozžvýká, i když nakonec udělá věci po svém. Když tchán onemocní, tchyně kolem něj chodí po špičkách.
Jednou snache odpověděla, že sebe, když onemocní, je snadné vyléčit – ale muže… Tam kromě nemoci musíš vyléčit i jeho rozmary, neochotu brát léky, vztek na sebe, že onemocněl, když je práce nad hlavu.
Lída pozorovala tchyni a motala si to za ucho, až měla nakonec pěkný, hustý knír jako husar. Třeba když seděli u jídla, její muž jen trochu hlasitě mlaskl, přihnul si horké zelňačky, a Lída už kulila oči, přestala jíst, položila lžíci a dívala se na muže. Ten hned pochopil a začal jíst opatrně, dusil se horkým, bál se i nadechnout. Tchyně ale řekla muži:
“Nespěchej, dítě ti neuteče a krávu nemusíš podojit.”
Na hlasité přihrnutí poznamenala, že díky bohu je to dobré, když se bojíš, že ti to sebereme. Tchán, pochopiv narážku, začal jíst klidně a tiše.
Jednou k tchánovi přišli kamarádi, tchyně hned začala shánět, na stůl postavila chuťovky a klidně odešla dělat své věci. Chlapi seděli, občas při hovoru vypadlo sprosté slovo, ale celkem se chovali slušně, něco probírali, vzpomínali. Pro Lídu nevítaní hosté seděli až moc dlouho. Nevydržela a zeptala se maminky:
“Nejde už jim čas, neměli by jít?”
Na to tchyně odpověděla:
“Je na nich, jestli je čas nebo ne. Dveře se otvírají, když hosté přicházejí, a když odcházejí, neukazuje se na dveře, ale na stůl, aby si dali na odchod. Sešli se jednou za rok doma u stolu, ne u plotu nebo v garáži, ať si posedí. Jdi se zeptat, jestli jim něco nechybí.”
A skutečně, muži odešli všichni spokojení, klidní, a tchán navíc spokojený se svou ženou, objal ji a políbil. Když se Lídin muž zdržel v práci, podle výrazu její tváře bylo vidět, že Lída zuří, nervózní, rozčilená, z očí jí sršely blesky. Tchyně ji uklidňovala a říkala, ať nemyslí na špatné, kdo ví, kde a co. Vydělávat peníze není tak lehké, chce to nejen sílu, ale i čas, možná ho zdrželo vedení. A pokud je to to, na co myslíš, čas tu nic nezmění – může chodit včas a stejně být cizí, nespokojený. A opravdu, muži nabídli příležitost přivydělat si. Přišel domů, a místo naštvané ženy s nafouknutými rty viděl láskyplnou, starostlivou, a řekl:
“A já myslel, že mi bude vynadat.”
Lída si uvědomila, jak se chová, když se muž, makaje, snaží vydělat si korunu navíc, bojí se přijít domů.
Jednou tchyně přišla ze dvora unavená, ale spokojená, a na otázku snachy, o co jde, odpověděla:
“Ále, pomohla jsem mu, pořád všechno tahá sám! Překládal prkna, chce přestavět kurník.”
Lída se naježila a zeptala se:
“A to je ženská práce – tahat, zvedat, nosit? Má přece syna, ať pomůže.”
Tchyně se vůbec neurazila, ale s úsměvem odpověděla:
“V domácích věcech si musíme pomáhat. Společná práce se lépe daří. Jak se říká, v dobré rodině jsou čtyři ruce, čtyři nohy a jeden jazyk, v té špatné dva jazyky. Když jsme spolu vybírali prkna, hodně jsme si zavzpomínali. Samozřejmě, tehdy byly jiné časy, po válce nebylo do tuku, být živ. Ale žili jsme pospolu, drželi jsme spolu, vážili si rodiny a nedělili práci na mužskou a ženskou. Muži věděli, jak je to pro nás těžké, ale co mohli dělat, když všechno kolem bylo zničené, všechno rozvrácené. Víteš, Jan vždycky bral těžší práci na sebe, a já jsem se snažila pomoct, jak mi síly stačily. Při každé práci musí žena stát při muži! Muž ví, že hlavní tíha je na něm, ale je mu milé, když žena ocení jeho práci a chce mu pomoct. Teď jsme si spolu zavzpomínali na mládí po válce a jsme tak rádi, že vy máte úplně jiný život. Jen láska je potřeba v každé době a v každém věku. Ptala ses, jestli jsem Jana milovala, nevím, ale to, že jsem vždycky chtěla být s ním, vždycky pomáhat, vždycky ho chránit a šetřit, to ano. V rodině nerozdělujeme práci na mužskou a ženskou. Samozřejmě, v těžké práci má vést muž, žena je pro radu, ale stejně musí být po boku.”
A skutečně, když přišel domů, tchán litoval, že je žena unavená, říkal jí, že ji nikdo nenutil pomáhat. Ale bylo vidět, že společně odvedená práce jim oběma udělala radost.
Lída si to v hlavě srovnala a uvědomila si, že tchyně jedná velmi moudře, ne jakoLída si pak uvědomila, že láska a trpělivost dělají z obyčejného manželství něco výjimečného.