Igore, kufr! Kufr se otevřel, zastav auto! – křičela Marina, ale už věděla, že je všechno ztraceno. …

Dobré zprávy

Petře, kufr! Otevřel se kufr, zastav auto! volala Jana, ale už věděla, že je vše ztracené. Věci se jim za jízdy vysypaly z kufru na dálnici, a auta za nimi si toho asi ani nevšimla.

Dárky a dobroty, na které šetřili poslední dva měsíce! Ušlechtilý trampský salám, uzený losos, voňavá šunka a spousta jiných lahůdek, které si dopřávali jen při velkých svátcích. Tašky s drahými potravinami a dárky dali navrch, aby se nezdeformovaly. Vzali toho hodně, protože jeli na všechny svátky na vesnici k Petrovi babičce.

Na silnici byla zácpa, všichni utíkali z Prahy. Auta jela těsně za sebou, ne moc rychle, ale bylo těžké hned zastavit. Takže všechno, co vypadlo, bylo zřejmě nenávratně pryč.

Děti na zadním sedadle se rozplakaly, když uviděly smutnou mámu. Jana je utěšila, zatímco Petr přibrzdil a najel ke kraji. Zastavili a pořád ještě doufali, že třeba něco z tašek skončilo u kraje. Prošli podél silnice, ale bylo to marné. Nenašli nic, nemělo smysl víc hledat.

Neřeš to, když je to pryč, tak si koupíme jiné, rozumíš? Nebo se prostě obejdeme, řekl Petr, když viděl, jak je Jana zklamaná. To jsou věci, to se stane, pojď do auta. Podívej, jak padá sníh, stmívá se a cesta je těžká.

Jana pak celou zbývající cestu mlčela. Co teď, nadávat Petrovi, že kufr špatně zavřel? Měli staré auto, zámek už nedržel dobře. Snažila se na to nemyslet, ale slzám se neubránila. Tolik šetřila, aby vše koupila, a najednou je to pryč. Pořád se jí smůla lepí na paty! Samozřejmě, mohlo to být i horší, ale stejně to mrzelo. Vzpomněla si i na dárek pro Petrovu babičku měkký, huňatý, krásný pléd, který byl mezi ztracenými věcmi.

Na vesnici dorazili už po půlnoci. Mysleli si, že babička Božena už spí, že se jich nedočkala. Ale na zápraží svítila lampa a z domku se vyřítila nejen babička, ale i sousedka Milada.

No konečně jste tady, díky Bohu! Babička hned všechny objímala a líbala. Janičko, Petříku, no chvála Bohu, už jsme se bály! Petře, ty můj zlatej, a kde je František s Lenkou? Tak tady jsou, moje drahé děti, díky Bohu, všechno v pořádku!

Ale babi, uklidni se, všechno je v pohodě, proč ten rozruch? Petr chytil babičku kolem ramen, Pojďte domů, chumelí a ty jsi jen v kabátě, je zima! Proč jste byly tak vyděšené?

Babička mávla rukou. My s Miladou jsme se za vás celý večer modlily, vážně! A nesměj se mi, Petře, to se vážně stává. Měla jsem vidění, jako bych to viděla na vlastní oči vaše auto sjíždí ze silnice a je zle! Probudila jsem se celá zpocená, špatně mi bylo celý den, neklidná jsem byla. Pak přišla Milada, její kluk s rodinou už tu byl.

Já sotva mluvila, pověděla jsem jí o svém snu. Milada hned: To je zlé, musíme vás vyprosit! A tak jsme se celý večer modlily k Bohu i svatému Mikuláši, aby vás uchránili. Slíbily jsme, že se vykoupíme, když dorazíte v pořádku. A vidíš, všichni jste v pořádku!

Máš pravdu, babi, přiznali Jana a Petr. A když si někdo nalezl naše dobroty a dárky, a nepropadly zkáze, tak ať mu přinesou radost. Zřejmě je potřeboval víc.

Nový rok slavili ve velké rodinné společnosti s hojným stolem. Domácí voňavé brambory, nakládaná rajčata a okurky. Sledě v kabátě a pečená husa, až se sbíhaly sliny! A samozřejmě legendární babiččiny koláčky. František a Lenka celý večer kradli horké buchty z velkého hrnce u kamen víc už nepotřebovali. Přes den řádili na kopci s ostatními dětmi. Oči už klížily únavou, ale vydrželi vzhůru, aby uviděli, jak Mikuláš položí dárky pod stromeček.

Babička Božena se smála a objímala pravnoučata svoje i od Milady. To bylo štěstí všichni pohromadě! To je to nejdůležitější.

V jedné zapomenuté vísce, kde byly jen tři domy, seděly u prostřeného stolu dvě staré sestry, Naděžda a Věra, a jejich soused děda Václav. Ještě byli při síle a drželi se, jak mohli. Příbuzné už neměli, v létě nějak zvládali, zasadili zeleninu, ale v zimě byla zima, pro staré lidi obzvlášť těžká.

Drželi při sobě aspoň, že byli spolu. Děda Václav přinesl stromeček, jídlo na stole bylo, i když nic extra. Dopoledne se Václav vydal do lesa pro suché větve na topení. Svázal je do otýpky, naložil na sáňky a vtom si všiml, že z hromady sněhu u silnice něco kouká.

Přišel blíž, vytáhl za popruhy a byla to taška. Otevřel ji a nestačil se divit. Losos, šunka, salám, červený kaviár. Na dně huňatý bílý pléd, měkký a hřejivý jako sníh. Rozhlédl se, ale nikdo nikde. Naložil tašku k větvím, přivezl domů a rozprostřel pléd před Naděždou a Věrou, zatopil v kamnech. Naděžda a Věra prostřely stůl.

Už jsem ani nedoufala, že v životě ještě ochutnám takové dobroty, žasla Věra.

Ani já bych nečekala takový zázrak, přidala Naděžda.

Myslím, že je to dar od Pána Boha, asi nám za život dopřál něco navíc. Třeba ještě chvíli vydržíme a budeme se radovat z jeho zázraků, dodal děda Václav.

Není třeba litovat ztracených věcí. Možná že nám tím Bůh pomohl vyváznout z větší, opravdové pohromy. Lepší je radovat se z toho, co se podařilo uchránit.

Rate article
Add a comment