Pohodlná manželka
Jano, slyšíš mě? hlas Tomáše zněl klidně, skoro úředně, jako by oznamoval jen drobnost, třeba že došel chleba.
Jana stála u okna a dívala se na dvorek. Tam rostla stará jeřabina, kterou zasadila před třiadvaceti lety, když se s Tomášem přestěhovali do tohoto domu v Brně. Jeřabina za ta léta zesílila, rozrostla se do šířky a působila jistě. Jana na ni myslela právě teď.
Slyším, odpověděla tiše.
Chci, abys to správně pochopila. Není to tak, že by bylo všechno špatně. Prostě to tak… vyšlo.
Otočila se. Tomáš seděl za stolem, ruce složené, jako při důležitých jednáních. Bylo mu jedenašedesát let. Velký, upravený chlap s tou sebejistotou, která přijde mužům, když už peníze nejsou problém. To tvář znala už šestadvacet let. Věděla, jak se mračí před vážným hovorem, jak poklepává prsty o stůl, když je nervózní. Dnes neťukal. Bylo to zvláštní.
Prostě to tak vyšlo, zopakovala jeho slova. To je všechno?
Jano, nebuď taková.
Jaká taková?
Vstal a prošel se po kuchyni. Kuchyně byla velká a světlá, s italskou linkou, kterou vybírali společně před osmi lety. Jana tehdy dlouho trvala na krémové, Tomáš prosadil bílou. Nakonec ustoupila jako už tolikrát.
Nic ti nevysvětluji, řekl. Ale chci, protože si tě vážím.
Vážím…
Ano. Žili jsme dobře. Máme všechno. Děti jsou dospělé. Nechci skandál.
Jana cítila v hrudi cosi těžkého a tupého. Nebyla to bolest. Spíš otupělost, co přichází, když pochopíte něco velkého, ale ještě to plně neuchopíte.
Ty odcházíš, řekla. Neslušoval se, jen to pronesla nahlas.
Odcházím, přikývl. Na chvíli. Potřebuji čas.
Čas, zopakovala jeho slovo. Všimla si, že už potřetí. Snad je tím dává na jiné místo, aby jim lépe rozuměla.
Tomáš k ní chtěl natáhnout ruku. O krok uhnula, téměř neznatelně. Ale všiml si.
Nezlobi se, řekl.
Nezlobím se.
Jano.
Opravdu ne, Tome. Jen přemýšlím.
Chvíli stál u ní, potom kývl a odešel z kuchyně. Slyšela, jak chodí po ložnici, jak bouchají dveře šatníku. Balení, ne všeho, jen části. Na chvíli, řekl. Dívá se na jeřabinu, přemítá, že už na ní ptáci ukusují červené kuličky. Prý bude brzy zima, říkávala její maminka. Máma zemřela před sedmi lety, a Jana dodnes někdy zapomněla a chtěla jí zavolat. A pak si vzpomněla.
Bylo jí osmapadesát.
***
Druhý den přijela bez ohlášení kamarádka Pavlína. Zavolala až u vchodu.
Otevírej, už jsem dole.
Pavli, nejsem oblečená.
Tak to zkus stihnout. Počkám.
Pavlínu Novákovou znala Jana už od vysoké. Sedmatřicet let upřímného přátelství. Pavlína byla hlučná, přímočará, občas trochu moc. Před třemi lety sama rozvedla se svým Ivanem, naplakala moře slz, a pak zčistajasna otevřela malou galanterii. Obchod nesl skromný, ale spolehlivý zisk a Pavlína tvrdila, že už jí nebylo tak dobře deset let.
Seděly v kuchyni. Pavlína Janu v předsíni objala, silně, doopravdy, a Jana cítila, jak jí pálí oči. Ale nerozbrečela se.
Povídej, vybídla Pavlína a zalila čaj.
Vždyť víš.
Chci to slyšet od tebe.
Jana vyprávěla stručně. Tomáš oznámil, že odchází. Na chvíli. Potřebuje čas. Neptala se, ke komu. Ne že by netušila, ale dokud se nezeptá, může trvat to křehké nejasno.
A ty ses nezeptala, ke komu? zadívala se Pavlína.
Ne.
Jani.
Co?
Víš ke komu?
Pauza. Na dvoře někdo tlumeně povídal a smál se. Život běžel dál bez ohledu na krize.
Asi tuším, řekla Jana. Jeho asistentka. Šárka. Má dvaatřicet.
Pavlína chvíli mlčela.
Dlouho už?
Nevím. Rok? Snad i dýl. Něco jsem cítila, ale… nedovolila jsem si to domyslet.
Proč?
Jana se zadívala na svůj šálek. Měly krásný servis, přivezly si jej z Prahy asi před deseti lety. To byla povedená dovolená. Tomáš ještě žertoval na Karlově mostě a držel ji za ruku.
Protože když nad tím přemýšlíš, musíš něco udělat, řekla nakonec. A já netušila co. Šestadvacet let jsem nechodila do práce, Pavli. Rozumíš? Nejdřív děti, pak dům, pak… prostě to tak bylo.
On tě zabezpečil.
Ano. Starám se o domácnost, děti, jeho rodiče, když byli nemocní. Byla jsem… hledala slovo, byla jsem součástí jeho života. Důležitou, připadalo mi.
A teď cítíš, že už ne?
Cítím, že jsem byla pohodlnou součástí. Řekla to bez hořkosti. Pohodlná manželka. Nedělala jsem scény, se vším jsem souhlasila. Bílá kuchyně, ne krémová. Dovolená na horách, ne u moře. Večeře v osm, ne v sedm. Všechno podle něj.
Pavlína mlčela. Nebývalo to u ní obvyklé.
Jsi naštvaná? zeptala se nakonec.
Zatím ne. Možná později.
A teď?
Jana se zamyslela. Venku už byl klid. Jeřabina stála nehnutě.
Snažím si vzpomenout, co mám ráda, zašeptala. Kromě toho domu a jeho života. Co ráda já. A nevzpomínám si hned. Je to zvláštní.
Pavlína položila ruku na její dlaň. Mlčky. Někdy je právě to nejvíc.
***
Dcera zavolala za tři dny. Tereza žila v Olomouci s mužem a dvěma dětmi. Bylo jí čtyřiatřicet. Víc byla vždycky tátova, praktická a rychlá v úsudcích.
Mami, táta mi to řekl. Jak je ti?
Dobře.
Mami, dobře není odpověď.
Terko, fakt to zvládám. Přemýšlím.
Nad čím přemýšlíš? v dceřině hlase byl ten známý nádech, znamenající, že už zřejmě zvolila stranu, jen to neřekla.
Nad různým.
Táta tvrdí, že je to dočasné. Že potřebujete trochu…
Terko, přerušila ji Jana klidně, ale pevně. Nechci to řešit přes tebe. Ani přes tebe, ani přes Michala. To je mezi námi dvěma, chápeš?
Pauza.
Dobře, řekla nakonec Tereza, pak tišeji: Jsi tam sama?
Ano. A zvládám.
Chceš, abych přijela?
Není to potřeba. Kdybych potřebovala, ozvu se.
Položila telefon a několik minut jen tak seděla v křesle. Michal, syn, žil v Praze. Zatím nevolal. To bylo typické. Michal neměl rád složité konverzace. Vždycky spíš utíkal k práci nebo Mami, teď mám spoustu povinností.
Rozuměla.
Jana pomalu prošla bytem. Čtyři pokoje, široká chodba, dvě koupelny. Všechno v pořádku. Vše na svém místě. Celý život pečovala o dům. Květiny v oknech byly živé, záclony měnila podle ročního období. V kuchyni to vonělo po levanduli, sama dělala voňavé pytlíčky a dávala do rohů.
Krásný byt. Ale cizí.
Ne doslova cizí, spíš… muzeum. Vše dokonale uspořádáno a přitom bez středu.
Zastavila se u knihovny. Na prostřední polici měla své knížky. Nebylo jich moc. Většinou dárky. Kuchařky. Pár románů. Starý, obnošený svazek Seiferta z mládí. Vzala jej, otevřela na náhodné stránce. Přečetla pár řádků, cosi v ní se pohnulo, neznatelně.
Basně nečetla dvacet let. Nebyl čas.
***
Tomáš volal za týden. V hlase měl mírnou vinu, ale hlavně jistotu toho, kdo učinil rozhodnutí a už řeší jen formality.
Jano, potřebujeme si promluvit.
Mluv.
Radši osobně.
Kdy chceš přijít?
Zarazil se možná čekal výčitky, slzy, otázky. Nic z toho nedostane.
Zítra ve dvě? Stavím se doma.
Dobře.
Přišel přesně ve dvě. Tomáš byl vždy dochvilný, pýchou se mu stala přesnost. Jana dala vařit vodu na čaj, ne aby byla pohostinná, jen aby zaměstnala ruce.
Vypadáš dobře, řekl, když usedal.
Děkuji.
Jano, nechci, abys myslela…
Tome, buď upřímný. Co mi chceš říct?
Podíval se na ni. Něco v jejím tónu ho zastavilo.
Chci rozvod, řekl. Oficiálně. Jsme dospělí, není proč to zdržovat.
Dobře.
Opravdu?
Nebudu tě zdržovat.
Já ti… podíval se, nechám byt tobě. Budu platit peníze… nemusíš se ničeho bát.
Budu platit peníze, zopakovala jeho slova. V poslední době opakovala často asi si na to navykla.
No vždyť, nepracovala jsi. Musíš z něčeho žít.
Voda se dovařila. Jana čaj uvařila klidně.
Tome, pamatuješ, když tvá máma tři roky stonala? Každý týden jsem za ní jezdila. Píchala injekce, sháněla léky, mluvila s doktory. Ty jsi byl zaneprázdněný.
Samozřejmě že pamatuji.
A když Tereza čekala druhé dítě a bylo jí špatně? Měsíc jsem tam vařila, uklízela, vstávala v noci.
K čemu to směřuješ?
K tomu, jak jsi řekl budu platit peníze. Jako bys mi dělal laskavost. Jako bych tu celá ta léta jen byla na obtíž.
Otevřel ústa, zase zavřel.
Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo.
Vím, co jsi myslel. Snažíš se být velkorysý. Ale já nechci, abys mi dělal laskavost. Víme oba, že tak to není.
Dlouho na ni hleděl. Pak mu tvář nějak změkla.
Změnila ses, řekl.
Za týden?
Za ten týden, ano.
Jana si vzala svůj šálek. Pila pomalu. Za oknem někdo krmil holuby babka v modrém kabátě. Vídala ji, neznala jméno.
Co se týče peněz, řekla Jana. Nevzdávám se svého podílu. To je férové. Ale nechci, abys mi platil. To bych neunesla.
Jano…
Počkej. Položila šálek. Šestadvacet let jsem pečovala o domácnost. Netrápila tě, nechtěla vyšší pozornost, než jsi dával. Vítala tvé kolegy, smála se tvým vtipům, sto krát opakovaným. Vzdala jsem se vlastní kariéry řekl jsi tehdy: Jano, na co ti je to divadlo, zabezpečím tě. A já poslechla. Nelituji. Ale pojmenovat to musíme: to byla práce, vážná práce. A dělala jsem ji dobře.
V kuchyni bylo ticho. Tomáš díval se do stolu.
Nikdy jsem neříkal, že něco děláš špatně, pravil nakonec.
Řekl jsi postarám se. Jako o dítě. Ale já nejsem dítě, Tome. Je mi osmapadesát.
Vstal. Šel k oknu. Jeřabina byla červená a klidná.
Máš pravdu, řekl tiše. Máš pravdu, Jano.
To překvapilo. Nechápala hned, co řekl.
Domluvíme se přes právníky, pokračoval. Normálně. Bez hádek.
Souhlasím.
Brala si kabát. U dveří se ještě otočil.
Jani… zakoktal se.
Neříkej nic. Jdi.
Odešel. Jana seděla u stolu dlouho. Pak vzala telefon a napsala Pavlíně: Domluvili jsme se. Budu se rozvádět. Všechno v pořádku.
Odpověď přišla hned: Jsi skvělá. Přijď zítra do obchodu. Mám nové vyšívací nitě, měla jsi přece ráda vyšívání.
Jana se usmála. Měla to ráda. Před třiceti lety.
***
Následující dva týdny žila zvláštně. Ne zle, ne dobře. Prostě zvláštně. Jako když vás někdo vyjme z rámu a položí na stůl. Rám pryč, ale směr zatím žádný.
Šla za Pavlínou do galanterie Nitka za jehlou. Malý obchod v přízemí obytného domu. Vonělo tam textilem a dřevem. Na policích bavlnky, klubíčka, křídy, vyšívací rámečky. Jana procházela mezi regály a hmatala příze. Mohér. Bavlna. Hedvábné nitě na vyšívání. Něco v ní rozmrzalo.
Podívej, podala jí Pavlína rámeček s natáhnutou látkou, to je pro začátečníky. Nebo můžeš složitější.
Já to přece umím.
Uměla jsi. Před třiceti lety.
To se nezapomíná.
Uvidíme, šibalsky se zasmála Pavlína.
Jana koupila látku, nitě, jehly. Doma usedla za okno. Dlouho rozvažovala vzor. Pak začala. První stehy byly křivé. Párala a znovu. Pomaleji, pozorněji. Postupně si prsty vzpomínaly.
Vyšívala tři hodiny. Čas jí utekl.
Byl to zvláštní, klidný pocit.
***
Michal zavolal koncem října. Uplynulo už skoro šest týdnů.
Ahoj mami, jak se máš?
Dobře. A ty?
Taky. Chtěl jsem… mluvil jsem s tátou.
Michale.
Počkej. Nejsem na žádné straně. Jen jsem se chtěl zeptat… říkal, že odmítáš jeho pomoc. Je to pravda?
Ne tak docela. Neodmítla jsem svůj podíl. Odmítla jsem, aby mi platil z milosti.
Ale mami, to je praktické. Nepracuješ, potřebuješ peníze…
Michale, je mi osmapadesát, ne osmdesát. Práci najdu.
A co budeš dělat?
To byla otázka. Snívala o divadle, studovala ho tři roky, než ho kvůli svatbě nechala. Cestu zpět už nevidí. Ale milovala jazyky. Uměla francouzsky, dívala se na filmy. Ne všemu rozuměla, ale rozuměla.
Zatím nevím, odpověděla upřímně. Něco najdu.
Tak mi dej vědět, kdybys potřebovala pomoc.
Dám, slíbila. Ale nepotřebuju záchranu, Michale. Neutápím se.
Mlčel.
Dobře, mami. Zavolej.
Po rozhovoru vytáhla starý notes. Vzadu za svetrem v šatníku našla sešit s francouzskými slovíčky. Byl popsaný mladým, jistým písmem. Neznámým. Jako by ho psala jiná žena.
Možná také ano.
***
Advokát byl starší pán, František Kalina. Vyslechl Janu, položil pár dotazů, kývl hlavou.
Máte svá práva chráněná. Co jste za manželství získali, se dělí půl na půl. Byt, chalupa, účty. Jak se rozdělí, záleží na dohodě.
Byt chci já, řekla Jana. Zvykla jsem si. Nabídl mi ho sám.
Pak dostane on peněžní vyrovnání.
Nebo chalupu.
Též možné. Dohodli jste se?
Bez skandálu.
František Kalina přes brýle:
To je vzácné.
Vím.
Dobře. Připravíme papíry. Měsíc zhruba.
Vyšla na ulici. Klid, listopadové šero, bez sněhu, s nízkou oblohou a těžkým vzduchem. Chvíli jen tak postávala, pak šla pěšky dál od domu, bez cíle.
Brno bylo jako vždy. Tady se narodila, poznala Tomáše, celý život tu žila. Zná lepší pekárny i kde rostou v zimě jeřabiny.
I to bylo něco vlastního. Malé, ale opravdové.
Vešla do kavárny. Tichá, dřevěné stolky. Objednala si kávu a jablečný koláč. Seděla u okna, dívala se ven. Prostě byla. Bez úkolů, bez cizího rozvrhu.
U vedlejšího stolu dvě ženy jejího věku řešily, smály se. Jedna měla výrazný šátek, druhá kulaté brýle. Jana je pozorovala a pomyslela si: Tak nějak vypadá, když někdo jen žije. Baví se. Nosí pestré šály.
Dopila kávu, nechala dýško a odešla.
***
V prosinci volala Tereza. Teď už jinak, bez napětí.
Mami, přijedu na Vánoce. Sama, bez Pavla a dětí. Můžu?
Jistěže můžeš. A oni?
K jeho rodičům. Řekla jsem, že chci k tobě. Odmlčela se. Mami, uznávám, na začátku jsem se pletla. Koukala jsem se na to, jak bych to mohla spravit. Ale pak jsem pochopila, že to není na mně.
Terko…
Ne, nech mě říct. Myslela jsem, že tě to srazí. Že budeš bezradná. Táta totiž vždycky všechno rozhodoval. A ty jsi vlastně… hledala slovo.
Ve stínu? nabídla Jana.
Tak nějak. Ale ty ses nesložila. A to mě změnilo.
Jak?
Začala jsem přemýšlet o sobě. O tom, co já chci. Ne Pavel, ne děti, já. Zní to sobecky.
Není to sobecké.
Opravdu?
Opravdu. Terko. To se jmenuje znát sám sebe.
Mluvily hodinu. O vnoučatech, práci, malování Tereza by chtěla zkusit kreslit, ale nikdy neměla čas. Jana ji poslouchala a cítila cosi hřejivého. Snad poznání. Jakoby v druhém člověku poznala sama sebe. Ne tu, kterou byla, ale tu, kterou by ráda byla.
***
Tereza dorazila devětadvacátého prosince. Přivezla víno, sýry a vtipné pantofle. Ozdobily spolu stromeček při starých písničkách z internetu. Tereza se smála, jak máma nerozumí aplikaci, a Jana se smála s ní.
Bylo to dobré. Upřímně dobré.
Na Silvestra pozvaly Pavlínu. Přinesla pirohy a velkou sklenici nakládaných okurek vlastní výroby. Seděly ve třech, popíjely, povídaly ne o Tomášovi, ale o cestách, kam by chtěly jet. Pavlína snila o Beskydech, Tereza chtěla k moři, Jana řekla, že by ráda do Paříže.
Do Paříže? Pavlína se zvědavě podívala.
Učila jsem se francouzsky. Mám chuť zjistit, co v hlavě zbylo.
Sama?
Asi ano. Nebo s kýmkoliv. Uvidíme.
Tereza se na matku podívala dlouze. Pak se usmála.
Změnila ses, mami.
To jsi už druhá, kdo mi to říká.
První byl táta?
Ano.
A jak to znělo?
Jana se zamyslela.
Jako výtka. Jako bych porušila pravidla hry.
A teď?
Teď je to chvála.
Pavlína pozvedla skleničku.
Na ženy, co porušují pravidla, řekla.
Připily si. Venku začaly první ohňostroje. Nový rok přišel s rámusem a světly. Jana koukala z okna, poprvé po letech cítila, že je to její vlastní začátek. Ne někoho jiného její.
***
V lednu se přihlásila na francouzštinu. Malá jazykovka pět minut od domu. Skupina byla různorodá: dvojice studentek, paní zralého věku stěhující se do Francie a důchodce Jaroslav, který si přál číst Balzaca v originále.
Chvályhodné, řekl lektor Antonín, mladý a udivený složením.
Každý má něco, co chce pro sebe, reagoval Jaroslav pyšně.
Jana s ním tiše souhlasila.
Francouzština šla obtížněji, než čekala. Hodně si pamatovala, ale gramatika se pletla. Dělala chyby, což nebyla zvyklá. Už dlouho nic nového nezačala nic, v čem se lze splést a začít znovu.
Po třetí hodině ji Antonín zastavil.
Jano, vaše výslovnost je moc dobrá. Kde jste to vzala?
V mládí jsem se učila.
Vydržte. Je to cennější, než si myslíte.
Domů šla zamyšlená. Dobrá výslovnost byla vždy v ní. Jen ji nikdo nepotřeboval.
***
Dokumenty o rozvodě podepsali v únoru. Stručně. U advokáta. Tomáš působil unaveně. Jana si všimla, že ji zřejmě čekal jinou.
Jak se máš? zeptal se.
Dobře.
Opravdu?
Opravdu.
Díval se. V jeho pohledu nebyla vina, ani lítost, spíš zmatení. Jakoby čekal něco jiného a dostal právě tohle.
Ty chodíš někam? Pavlína říkala.
Na francouzštinu. A taky na akvarel.
Na akvarel? Vždyť jsi nikdy nemalovala.
Ne, přikývla. Teď začnu.
Kývl a už odcházel.
Jano. Já…
Tome, jsi dobrý člověk. Prostě jsme si nesedli, nebo každý jinak. Měj se dobře.
Díval se dlouho, pak vyšel.
Stála chvíli v chodbě. Za dveřmi byl únor, sníh, lidé spěchali. Běžný den. Rozvedla se po šestadvaceti letech. To je veliké. Mělo by to být velké. Ale bylo tiché. Prostě tiché.
Vyšla na ulici. Vonělo čerstvým sněhem. Otočila tvář k nebi. Sníh padal nenápadně, hned tál.
Šla domů. Pomalu, parkem, dlouhou cestou.
***
Akvarel byl těžší než jazyk. Barvy utíkaly, míchaly se do šedi, papír se kroutil. Učitelka, paní Světlana, padesátnice s trvale barvenými prsty, jen řekla:
Nesnažte se to ovládnout. Vy chcete mít kontrolu, a to barva nemá ráda.
A co má ráda?
Když jí věříte. Přidejte vodu, štětec, a nechte ji jednat.
Jana zkoušela. Nešlo to. Pak to šlo o fous lépe. Potom ještě lépe. Listy skládala do složky. Byly nedokonalé, křivé, ale její. Její fleky, její stromy.
Jednou Světlana koukla na její pokus. Jeřabina u okna, červené hrozny, větve, šeď.
To je opravdové, řekla paní Světlana.
Je to křivé.
Křivé a opravdové si neodporuje.
Jana se zadívala na jeřabinu. Na papíře byla jiná. Ne ta z venku. Její. To, co cítila.
Se zvláštní, tiché důležitostí.
***
Na jaře přijela Tereza s dětmi a Pavlem na týden. Po večerech si Jana a dcera dlouze povídaly, když zbytek rodiny spal.
Jsi šťastná? zeptala se Tereza jednoho večera.
Těžko říct.
Proč?
Dřív jsem věřila, že vím, co je štěstí. Dům, rodina, pořádek. Teď… nevím. Jsem v pohodě. To není štěstí.
Co to je?
Když ráno vstáváš a víš, že ten den je tvůj. Ne podle cizího rozvrhu. Tvůj. Zní to bláznivě?
Ne, řekla Tereza potichu.
Myslíš na sebe?
Ano, víc. Přihlásila jsem se na malování, jako ty.
Opravdu?
Ano. Akvarel. V neděle. Pavel remcal, teď už ne.
Jana se na dceru zadívala. Čtyřiatřicet. Chytrá, trochu uzavřená. Také vždycky byla lehce ve stínu muže. Jako já, pomyslela si.
Terko, řekla. Není nutné opakovat můj život.
Neopakuju. Jen se od tebe učím.
Opravdu od mě?
Udělala jsi něco, co jsem si neuměla představit. Nesložila ses. Nezahořkla jsi. Ani ses k nám nenastěhovala s tím, ať tě živíme. Prostě jsi začala žít. Nově. V osmapadesáti.
Jana mlčela.
To jsem nevěděla, že to zvenčí vypadá tak.
Vypadá.
Zevnitř je to jiné. Hlavně strach. Když zjistíš, že ani nevíš, jaká je tvá oblíbená barva.
Víš už?
Vím. Modrá. Jako akvarely.
Tereza se usmála. Obě zůstaly chvíli beze slova. Pak dcera matku objala, silně jako kdysi Pavlína.
Jsi úžasná, mami.
Tys taky.
***
V létě nabídla Pavlína výlet do Beskyd. Na deset dnů, v malé skupině, včetně volných dní.
Nikdy jsem nejela bez Tomáše, řekla Jana.
Právě proto.
Nejsem zvyklá na batoh a stan.
Budou chatky. Se sprchou. Jedeš?
Tři dny váhala. Pak kývla.
Beskydy byly jiný svět. Jezera, kde se odráželo nebe. Smrky a ticho, které nebylo prázdné. Vyplněné šumem, ptáky, dechem vody.
Jana si přibalila akvarel.
Každé ráno malovala u vody. Ne dokonalé, ale její. Cítila v nich něco opravdového. Ne rozumem, ale srdcem.
Čtvrtý den si uvědomila zásadní věc.
Nemyslí na Tomáše. Vůbec. Ne proto, že by to nutila, ale že už nebylo na co. Příběh skončil, prostě skončil, jako zavřená kniha.
Nové. Dobré.
Pavlína nakoukla jí přes rameno.
Krásné.
Opravdu?
Bez váhání bych si to pověsila.
Jana hleděla na obrázek. Jezero, smrky, ranní mlha. Rozmazané živé.
Možná si to pověsím.
***
V září jí bylo devětapadesát. Uspořádala malou oslavu. Dorazily Pavlína, sousedka Irena, kterou si oblíbila v lednu, a dvě kolegyně z akvarelu. Tereza se připojila přes video, ukazovala děti, které křičely: Všechno nejlepší, babičko a mávaly malovanými přáními.
Jana hleděla na děti, na usměvavou dceru, a řekla si: Tak takhle to má být. Hlučně, trochu chaoticky, ale upřímně.
Michal poslal peníze a krátkou SMS: Mami, vše nej. Brzy přijedu. Usmála se. Michal je prostě Michal.
Pavlína pozvedla skleničku.
Na Janu. Za ženu, co se za rok stala sama sebou.
Vždyť jsem byla vždycky sama sebou, bránila se Jana.
Ne, řekla Pavlína prostě. Teď už ano.
Neoponovala. Možná má Pavlína pravdu.
***
V říjnu si nad gauč pověsila svůj beskydský akvarel. Do rámu. Předtím tam visela reprodukce, kterou vybral Tomáš. Příjemná, ale bez charakteru. Sundala ji opatrně, dala do komory. Pověsila své jezero.
Před obrazem stála a říkala si: Není to dokonalé. Ale je to moje. Viděla jsem to. Cítila.
A to je to, co se počítá. Ne, že je to krásné, ale že je to vaše.
Stála před tím dlouho. Pak zazvonil neznámý mobil.
Prosím?
Paní Jana Malá? Tady Antonín z jazykovky. Hlásila jste zájem o nový konverzační klub. Ve středu, večer. Francouzština. Jen povídání, žádná gramatika. Chcete?
Podívala se na obraz modré jezero, ranní mlha.
Chci, řekla. Napište mě.
Listopad přišel tiše. Z francouzštiny šla s taškou a novou knihou, kterou si koupila po cestě. Francouzský román. Nikdy jej nečetla, vybírala naslepo, podle pocitu.
U vchodu stál Tomáš.
Zaregistrovala ho až blízko. Stál bokem, kabát zapnutý ke krku, bylo zřejmé, že čekal dlouho.
Ahoj, pozdravil.
Ahoj, odpověděla. Klidně, bez leknutí.
Já… můžeme si promluvit?
Sekundu mlčela. Pak přikývla:
Můžeme. Pojď dál.
Vystoupali nahoru. Jana si sundala kabát, usadila Tomáše do obýváku. Nabídla čaj, odmítl. Zíral na akvarel nad pohovkou.
Ty jsi to malovala?
Ano.
Je to pěkné.
Děkuju.
Dlouho mlčel. Pak řekl:
Jano… mně to nevyšlo.
Čekala.
Šárka… je mladší, jiná. Myslel jsem, že potřebuju něco nového. Ale já byl unavený. Ne z tebe. Ze sebe. Z věku. Odmlčel se. Ty ses vlastně nikdy neptala, co se stalo. Ani jsi nic nechtěla vědět.
To není moje věc.
Asi ne. Podíval se na ni. Ty jsi se změnila. Celá.
To ano.
Nevím jak to říct. Myslel jsem, že prostě budeš pořád vedle mě.
Tome, řekla, měkce ale ne něžně, co od toho chceš?
Zkoumal ji dlouho, pak svěsil oči.
Nevím, upřímně. Chtěl jsem říct, že jsem se mýlil. Že jsem nevěděl, co jsem měl.
Klid.
Za oknem podzim. Jeřabina už bez kuliček, holé větve, ale jistý kmen.
Slyším tě, řekla Jana. Děkuji, že jsi přišel.
Jen to?
Dívala se na něho muže, který byl po šestadvacet let po jejím boku, a který je teď tak daleko.
Tome. Vzala si knihu, chvíli ji držela v ruce. Teď čtu francouzštinu. Pomalu, se slovníkem, ale čtu. Maluji, jezdím do Beskyd, chodím do jazykového klubu. Spím s pootevřeným oknem, protože mi to vyhovuje. Jím, co chci. Odmlčela se. Nejsem na tebe naštvaná. Dala jsem ti všechno možné. Dům, děti, roky života. Ukázal jsi mi i něco jiného jak dlouho může člověk žít život jiné osoby. I to je cenné.
Vrátíš se? zeptal se tiše. Sám tu zvláštní otázku vnímal.
Jana se zahleděla na obraz. Modré jezero. Mlha. Její jeřabina.
Tome, řekla, je mi devětapadesát let. A poprvé po letech vím, že opravdu žiju.
Napij se čaje, klidně si udělej. Já ho ohřeju.
Odešla do kuchyně. Postavila konvici. Dívala se ven, na dvůr a holé jeřabiny, na stařenku v modrém kabátě, která znovu krmila holuby.
Za jejími zády bylo ticho. Pak zapraskala pohovka. Kroky.
Tomáš se objevil ve dveřích kuchyně.
Jano, řekl.
Otočila se.
Řekni mi jedno. Jsi šťastná?
Konvice se začala vařit. Tiché šumění. Jeřabina venku pevná, rovná.
Učím se, řekla. Učím se být šťastná. Je to těžší, než vypadá. Ale učím se.
Díval se na ni. Ona na něj. Dva ne nejmladší lidé, v kuchyni, která bývala společná a je už jen její.
To je dobře, řekl nakonec. To je moc dobře, Jano.
Konvice začala vřít.