I v malé místnosti s velkým srdcem

Dobré zprávy

— Iveto, nic tak strašného, trochu se přizpůsobíš. Je to tvá vlastní sestra, — v maminčině hlase zněla ocelová jistota, která nesnášela odpor.

— Mami, co znamená „přizpůsobit se“? To je náš byt, my s Adamem tady bydlíme! Kam máme ustupovat? — Iva sotva potlačovala vztek.

— A co má dělat, tísnit se v té špinavé koleji? Pronajmout byt si nemůžeme dovolit, viděla jsi ceny? Rozhodnuto: Bára bude bydlet u vás. Je mi klidněji, dítě pod dohledem.

— Mami, tohle jsme nedomluvili!

— Teď už jo. Jsme rodina, musíme si pomáhat.

— Rodina? Vážně? A vzpomínáš, jak…

— Nestíhám. Koupím jízdenky — dám vědět.

Rozhovor přerušila. Iva stála uprostřed kuchyně, svírala telefon, jako by z něj mohla vytáhnout odpovědi. Byla šokovaná matčinou drzostí. Ale čemu se divit?

Iva byla vždycky nemilované dítě. Když se matka vdala podruhé a porodila Báru, Ivě, jíž bylo šest let, nezbylo než rychle dospět.

— Už jsi velká, musíš pomáhat s mladší sestrou, — opakovala matka. A na Ivu se navalila hromada povinností: luxování, mytí podlah, přebalování, běhání do obchodu, hraní si s Bárou a později i učení se vařit. Otčím odešel brzy po Bářině narození, zůstaly jen tři.

Matka Báru zbožňovala, rozmazlovala ji, jak jen mohla. Nejsladší bonbón? Pro Báru. Nové oblečení? Pro Báru. V kavárně si objednali, co chtěla Bára, do kina šli na film, který si vybrala Bára. Děvče vyrostlo v lásce a něze, matka ji nikdy nezatěžovala domácími pracemi.

Bára rozhazovala věci, nikdy neuklízela, jen žádala a rozčilovala se:

— U Káti rodiče koupili nový telefon, já ho taky chci!

— Co k večeři? Zase včerejší jídlo? Objednáme si sushi!

— Kde jsou moje oblíbené džíny? Ivo, ty jsi je nevyprala? Mám to udělat já? To neumím, proč bych měla?

— Uklízet? Nebudu, bolí mě hlava. Udělej to sama.

Matka s Bárou nikdy nehádala. Iva se bránila, ale v odpověď slyšela:

— Bára vyrostla bez otce, je to pro ni těžké.

— Já taky vyrůstala bez otce, mami!

— Vím. Ale ty jsi silná, a Bára je něžná jako květina. Potřebuje víc péče.

Matka utrácela za Báru celý plat, brala půjčky kvůli jejím rozmarům. A když Iva potřebovala nové tenisky nebo bundu, matka nevrle navrhla, ať hledá ve slevě nebo si vezme věci po někom. Nikdy se neptala, jak se Iva učí, co ji zajímá.

Iva unavila nespravedlnost a přísahala si, že co nejdřív uteče z domu. Učila se na jedničky, noci trávila nad knihami, přivydělávala si: rozdávala letáky, psala články, pracovala jako kurýr. Výdělek byl malý, ale každou korunu schovávala do plechové krabice od čaje, ukryté na horní polici skříně.

Jednou se vrátila domů vyčerpaná po brigádě. Čtyři hodiny rozdávala letáky v mrazivém větru, prsty ztuhly, ale úkol splnila. Doma otevřela krabici — a málem se udusila hrůzou: byla prázdná.

— Báro! Vzala jsi mé peníze?

— Jaké? — líně odpověděla sestra, chroupající chipsy.

— Z mé krabice!

— A, ty drobné? Ano, vzala. Musela jsem zaplatit dovoz, přivezli oblečení a nové kecky. Máma nenechala peníze. A objednala jsem sushi.

— Ty jsi se zbláznila?! To jsou mé peníze, šetřila jsem je! Kdo ti to dovolil?!

— Co je to za peníze? Pár korun. Kvůli sestře ti je líto?

— Kdyby na něco důležitého — nelituji! Ale na sushi a tvoje hadry — ano! Podívej se, v čem chodím!

— Tak si něco kup! Kdo ti brání? Proč řveš?

Iva se zamkla v pokoji a rozplakala se bezmocí.

Večer se vrátila matka a spustila:

— Jak můžeš Báru obviňovat z peněz? Vzala si je, no a co!

— Mami, utratila je za sushi a věci, bez kterých klidně mohla být!

— Tobě je to líto? Jsme rodina, Ivo! Stud měj za svou chamtivost!

— A jí není trapné brát si bez dovolení?

— Je to dítě! Ty jsi dospělá, měla bys chápat.

— A kdo pochopí mě?

— Přestaň fňukat! Raději umyj nádobí!

Iva skvěle složila zkoušky a dostala se na ekonomickou fakultu ve velkém městě. Dostala pokoj na koleji a život konečně nabral lepší směr. Studovala, chodila s přáteli, navštěvovala muzea se studentskou slevou, přivydělávala si v kavárně, knihovně, obchodě. Těžké dětství ji naučilo nebát se práce.

Matka a Bára se o její život nezajímali. Matka volala jen s připomínkami: „Báře bude brzy narozeniny, nezapomeň jí popřát.“ Iva poslala peníze a tím komunikace skončila.

V posledním ročníku začala Iva pracovat jako asistentka účetní a vydělávala lépe. Matka, když to zjistila, volala častěji, vyptávala se na plat a naznačovala pomoc. Iva občas poslala menší částku, ale větší podporu nemohla — s Adamem už žili spolu a šetřili na hypotéku.

Brzy se vzali a koupili si malý jednopokojový byt. Na svatbu pozvali jen blízké. Adamovi rodiče přijeli, matka s Bárou odmítli:

— Ivko, proč bychom jeli? Je to jen úřední akt. Nejsi v šatech, ale v nějakém obleku. Copak je to svatba? A jízdenky jsou drahé.

— Mami, je to pro mě důležitý den. Vždyť říkáš, že jsme rodina.

— Nemůžeme. Odvážím Báru do lázní, nemáme peníze.

A teď, po dvou letech, matka oznámila, že Bára bude bydlet u nich v bytě, dokud studuje. Nezeptala se, dala jim najevo hotovou věc. Místo pro Báru nebylo, a ani chuť ji přijmout Iva necítila. Ale v hlouNakonec Iva zavřela oči, nadechla se a rozhodla se, že tentokrát už opravdu nepovolí.

Rate article
Add a comment