Víš, někdy se v životě dějí tak neuvěřitelné věci…
Markétka s manželem Tomášem se na malého Honzíka těšili fakt dlouho. Jenže těhotenství bylo komplikované a Honzík se narodil předčasně. První týdny strávil v inkubátoru, pořád napojený na přístroje. Některé orgány se mu nestihly pořádně vyvinout. Dýchací přístroj, dvě operace, odchlípená sítnice. Dvakrát je k němu pustili, aby se stihli rozloučit. Ale Honzík to naštěstí zvládl.
Jenže bylo brzy jasné, že skoro nevidí a slyší jen velmi málo. Motoricky se trošku zlepšoval začal sedět, vzal do ruky hračku, potom se pomalu učil chodit kolem nábytku. Ale vývoj intelektu prostě stál. Nešlo to a nešlo.
Zpočátku Markétka a Tomáš bojovali společně. Později Tomáš tak nějak tiše zmizel ze scény a Markétka zůstala v tom sama. Objevila nějakou výjimku ve zdravotním systému a když byly Honzíkovi tři a půl roku, konečně mu dali kochleární implantáty. Slyšet začal, ale vývoj se pořád neposunul. Zkoušela všechno možné logopedku, speciální pedagožku, psycholožku… Markétka ke mně vodila Honzíka několikrát.
Já jí pořád navrhovala: Tak zkuste ještě tohle, nebo tamto… Ona poctivě zkoušela, ale nic. Honzík většinou jen potichu seděl v ohrádce, točil v ruce nějakou věc, bouchal s ní o zem, občas kousal do ruky nebo do čehokoliv, co bylo nablízku. Někdy monotónně vyjížděl, jindy kvílel v různých výškách. Markétka tvrdila, že ji Honzík poznává, oslovuje svým zvláštním hlasem a má hrozně rád, když ho škrabe na zádech a na nožičkách.
Nakonec jeden starý psychiatr Markétce řekl: Jakou tady chcete ještě diagnózu? Je to chodící zelenina. Rozhodněte se a žijte dál. Buď ho dáte do ústavu, nebo se o něj budete dál starat vždyť jste se to už naučila. Nemá smysl doufat v nějaký velký pokrok a nemá ani cenu se obětovat až do vystřílení všech sil. To byl první člověk, který na rovinu něco řekl. Markétka Honzíka nakonec dala do speciální školky a šla zase do práce.
Po čase si splnila dávný sen a koupila si motorku. Začala jezdit po Praze a i okolí s partou, kde se v tom motorovém hukotu všechno trápení na chvíli utopilo. Tomáš posílal alimenty, které Markétka dávala na víkendové hlídání Honzík byl vlastně v péči celkem nenáročný, akorát jeho vytí už člověk prostě musel přijmout. Pak jí jeden z kamarádů motorkářů Petr řekl: Víš co, já jsem se do tebe zakoukal. Máš v sobě něco zvláštního, smutně krásného.
Tak pojď, něco ti ukážu, řekla mu Markétka.
Petr si myslel, že ho táhne domů do postele. Markétka ho zavedla za Honzíkem. Ten měl zrovna dobrou náladu a předváděl svoje vokální kreace nejspíš poznal mámu nebo byl nervózní z cizího chlapa.
No ty bláho! vyhrkl Petr.
A tys čekal co? opáčila Markétka.
Za nějakou dobu spolu nejen jezdili, ale i žili. Petr se k Honzíkovi nepřibližoval domluvili se na tom. Markétka to taky nevyžadovala. Po čase Petr navrhl: Hele, co kdybychom si pořídili dítě? Markétka na to ostře: A když bude taky takový, budeš chtít? Petr byl skoro rok zticha a pak to zkusil znovu: Přesto bych chtěl.
A narodila se malá Anežka. Naprosto zdravá. Petr pak jednou nadhodil: Teď bychom možná toho Honzu mohli dát někam do ústavu, když máme zdravou holčičku? Markétka se jen naštvala: Spíš bych tam dala tebe. Petr hned zařadil zpátečku: To jsem jen tak plácnul Anežka objevila Honzu, když jí bylo zhruba devět měsíců.
Od té doby ji to k bráškovi neuvěřitelně táhlo. Petr byl vystrašený a naštvaný: Nenechávej ji s ním, je to nebezpečné! Jenže Petr byl věčně v práci nebo na motorce a Markétka, ta je klidně nechala pohromadě. Když byla Anežka s Honzou, Honzík v tu chvíli nikdy nekvílel. Zdálo se, že naslouchá a čeká, co malá udělá. Anežka mu nosila hračky, ukazovala, jak si hrát, cpala mu prstíky do dlaní a skládala je mu.
Jednou Petr zůstal kvůli nachlazení na víkend doma. Viděl, jak malá Anežka nejistě capká bytem a něco si brumlá, a za ní poprvé v životě pochoduje Honza (který do té doby nevylezl z rohu v jedné místnosti). Petr vyletěl jak čert z krabičky a hulákal: Chci, abys moji dceru od toho tvýho debila držela dál, nebo je budeš pořád hlídat! Markétka mu ukázala dveře.
Petr se zalekl. Nakonec se zase usmířili. Markétka mi tehdy říkala: On je to takovej pařez, ale mám ho ráda. Děs, co?
To je normální. Každá máma miluje svoje dítě
Myslím spíš Petra, zasmála se Markétka. A co myslíš, je Honza pro Anežku nebezpečný?
Řekla jsem, že Anežka je mezi nimi ten, kdo vede, ale že na ně stejně musí dávat pozor. Tak to i nechali být.
Za rok a půl Anežka naučila Honzu skládat pyramidy podle velikosti. Sama už mluvila ve větách, zpívala písničky a ukazovala různé říkanky z mateřské školy, třeba vařila myšička kašičku. Ty myslíš, že je Anežka vymykající se? Petr říká, že má kliku, protože kamarádům ve stejném věku děti ještě ani neřeknou máma nebo táta.
Myslím, že je to díky Honzovi. Málokteré dítě je už tak brzy tahounem pro někoho dalšího.
Bingo! zaradovala se Markétka. Já to tomu svýmu dřevu s očima povím!
No vážně unikátní rodinka chodící zelenina, dřevo s očima, ženská na motorce a malá jednička. Poté, co se Anežka naučila chodit na nočník, strávila dalšího půl roku tím, že k tomu naučila i brášku. Učila Honzu jíst, pít z hrníčku, oblékat a svlékat se Markétka to pak už brala jako normální úkol pro malou.
Ve třech a půl letech se Anežka zeptala: A co vlastně Honza má?
No, hlavně skoro nic nevidí.
Vidí, ale špatně. Tohle ještě uvidí, tohle už ne. Záleží na světle. Nejvíc vidí, když mu svítíš lampičkou v koupelně nad zrcadlem.
Oftalmolog nemohl uvěřit, že mu stav Honzova zraku vysvětluje tříleté dítě, ale pečlivě ji poslouchal. Pak Honzovi předepsal další vyšetření a z něj vyšly nové silné brýle.
Se školkou u Anežky to nešlo. Měla by být rovnou ve škole! Moc toho ví, na nikoho nebere ohled! stěžovala si učitelka. Ale já jsem byla proti. Doporučila jsem: ať Anežka chodí do kroužků, ať dál pomáhá Honzovi. Petr překvapivě souhlasil a řekl Markétce: Tak si s nimi klidně buď doma do školy, ve školce jí to fakt nesedí. Navíc sis všimla, že už Honza skoro rok nevřískal?
Za dalšího půl roku Honza začal říkat: máma, táta, Anežka, dej, pít a mňau-mňau. Do školy pak šli oba naráz. Anežka byla strašně nervózní, jak to Honza zvládne bez ní. A jestli jsou tam opravdu ti správní speciální pedagogové. Dodneška dělá nejdřív úkoly s Honzou, až potom svoje.
Honza zvládne jednoduché věty, umí číst a ovládat počítač. Nejvíc ho baví vaření, úklid (Anežka nebo máma mu dávají úkoly), rád sedává venku na lavičce, poslouchá, pozoruje a čmuchá čerstvý vzduch. Zná všechny sousedy a vždycky pozdraví. Miluje plastelínu, skládání stavebnic a jejich rozebírání.
Ale úplně nejvíc na světě má rád, když jedou všichni čtyři na motorkách po českém venkově Honza s Markétkou, Anežka s Petrem a všichni dohromady křičí do větruJednou večer, když už byla tma a Anežka seděla s Markétkou na gauči, Honza přišel, posadil se mezi ně, chytil mámu za ruku a Anežku za druhou. Najednou z něj vypadlo: Mám vás rád. Markétka se rozplakala a Anežka si jen položila hlavu Honzovi na rameno. A v tom tichu se ozvala motorka, jak Petr přijíždí z práce domů.
Za chvíli už byli všichni čtyři pohromadě. Markétka si vzpomněla na úplně první setkání s Honzíkem, kdy mu dali šanci se rozloučit s tímhle světem a on si místo toho zvolil zůstat. Tenkrát si neuměla představit, kam až je dovede trpělivost, odvaha a obyčejná láska. Zatímco venku mezi paneláky zhasínala světla a šuměly listy v teplém večerním vánku, rodina seděla spolu. Čtyři různé světy, které už dávno tvořily jeden.
Někdy je život těžký, někdy nevysvětlitelně krásný. A někdy stačí vzít toho vedle za ruku a vědět, že co je unikátní, může být právě domov.