Tak to bývá
Na Martinka rodiče čekali dlouho a toužebně. Ale těhotenství bylo těžké a dítě přišlo na svět předčasně, křehké, zabaleno do umělého ticha inkubátoru. Tělo neposlouchalo přirozený řád. Dýchací přístroj. Dvě operace. Odchlípení sítnice.
Dvakrát dali rodičům šanci se s chlapečkem rozloučit. Ale Martinek přežil.
Rychle se ukázalo, že skoro vůbec nevidí a téměř neslyší. Tělo sice sílilo Martinek se naučil sedět, chytil hračku, pak se poprvé postavil u opory. Ale mysl? Tam se nic nehýbalo. Naděje však zůstávala, nejdřív ve dvou, pak se otec rozplynul v hodinách panelákového bytu a matka, Hedvika, zůstala s bojem úplně sama.
Vyprosila zvláštní příspěvek, a když bylo Martinkovi tři a půl, dostal kochleární implantáty. Zvuky možná slyšel, ale vývoj stále stál. Zkoušeli defektology, logopedy, psychology a kdejaké odborníky. Hedvika ke mně s Martinkem chodila víckrát.
Nabízela jsem: co zkusit tuhle metodu? A tamto? Nové hračky, cviky… Hedvika zkoušela. Nic. Většinu času Martinek tiše seděl v ohrádce a otáčel předmětem v ruce. Bouchal s ním o zem. Kousal do ruky nebo do něčeho jiného. Občas vyl monotónně, občas plynule moduluje. Matka tvrdila, že Martinek ji poznává, že ji volá takovým měkkým rouráním a rád má škrabání zad a nožiček.
Nakonec postarší psychiatr Hedvice pověděl: Jakou diagnózu už ještě chcete? Chodící zelenina. Rozhodněte se, žijte dál. Buď ho dáte pryč, nebo prostě pečujete už jste to zvládla. Naději na podstatné zlepšenítu osobně nevidím. Poprvé někdo řekl věci tak naplno. Hedvika dala Martinka do speciální školky a vrátila se do práce.
Za nějakou dobu si splnila sen a koupila si motorku. Jezdila po ulicích Brna, občas ven s partou motorkářů když řval motor, všechny úzkosti zmizely. Otec platil alimenty, ona za ně najímala pečovatelky na víkendy Martinek nebyl těžký, když si člověk zvykl na jeho vytí. Pak kamarád motorkář, Petr, přišel jednoho dne s: Víš, Hedviko, nějak jsem se do tebe zabouchnul. Jsi zvláštní.
Tak pojď, ukážu ti něco, řekla Hedvika.
Petr se ušklíbl, že půjde k ní domů rovnou do postele. Ukázala mu Martinka. Ten zrovna moduloval svoje tóny, poznal matku, nebo se polekal cizího.
Ty vole! Co to… řekl Petr.
A co sis myslel? odpověděla Hedvika.
Časem spolu nejen jezdili, ale i bydleli. K Martinkovi se Petr držel dál (dohodnuto předem) a Hedvika nic nenutila. Pak Petr navrhnul: Co kdybychom měli vlastní dítě? Hedvika odsekla: A co když bude stejný? Budeš chtít, abychom to zvládli znovu? Petr zmlkl na rok. Po roce znovu: Vážně, pojď do toho.
Narodil se Frantík. Naštěstí zdravý. Petr pak, trochu s pocitem vítěze, nadhodil: Hele, nedáme Martinka radši do ústavu? Když už máme normálního synka? Hedvika: Spíš bych tam zanesla tebe. Já jsem se jen ptal… Frantík našel Martinka, když se začal plazit.
Zaujatě u ohrádky seděl. Petrové nervy pracovaly: Nechoď k Martinkovi, je to nebezpečné! Ale Petr buď v garáži, nebo někde na srazu, a Hedvika synky nechávala spolu. Kdykoli byl Frantík poblíž, Martinek nevyl. Zvláštní: skoro jako by čekal.
Frantík bral hračky, ukazoval, jak si hrát, skládal Martinkovi prstíky jak po slepu.
Jednou byl Petr nachlazený a zůstal doma. Viděl, jak Frantík cupitá bytem, žvatlá, zve bratra za sebou, a Martinek skutečně vstává a pokouší se následovat. Petr ztropil scénu: Chci, abys mého syna držela od toho tvého idiota pryč, nebo je neustále sledovala! Hedvika ukázala ke dveřím.
Petr se lekl. Usmířili se. Hedvika u mě: On je trochu dřevo, ale mám ho ráda, řekla. Divné, co?
Je to přirozené, usmála jsem se. Milovat dítě a
Já mluvím o Petrovi, upřesnila. Ale myslíte, že je Martinek pro Frantu nebezpečný?
Řekla jsem, že všechno ukazuje, že hlavním je Frantík, ale dohled samozřejmě. Dohodly jsme se na tom.
Za rok a půl Frantík naučil Martinka skládat pyramidu podle velikosti. Frantík už mluvil ve větách, zpíval písničky, ukazoval všemožné říkanky Strakatá slepička. On je fakt malý génius? ptala se mě Hedvika. Petr to chce vědět. Chválí se, že syn v tomhle věku káže věty, kdežto známí mají pořád táta-máma.
Myslím, že je to Martinkem. Ne každé dítě má v jeden a půl roce možnost táhnout vlastní vlak vývoje, hádala jsem.
To řeknu tomu dřevu s očima, zajásala Hedvika.
To je rodinka, pomyslela jsem si. Chodící zelenina, dřevo s očima, žena na motorce a malý génius.
Frantík byl na nočníku rychle, hned na to učil bratra. Krmit se, pít z hrnku, obléknout i svléknout bratra sama Hedvika tuhle úlohu Frantíkovi svěřila.
V tří a půl letech Frantík přišel s otázkou: A proč je Martinek takový?
No, hlavně asi nevidí, zkusila Hedvika.
Ale vidí trochu! nesouhlasil Frantík. Tohle vidí, támhle už ne. Ale když svítí světlo nad zrcadlem v koupelně, tam vidí nejvíc!
Oftalmolog hodně koukal, když mu situaci popisoval tříletý ale poslechl, doplnil vyšetření, předepsal léčbu a speciální brýle.
Se školkou měl Frantík problém: Ten by rovnou potřeboval do školy! Je příliš chytrý! Je pak drzý, poučuje všechny, stěžovala si učitelka.
Nesouhlasila jsem s předčasným nástupem do školy ať chodí do kroužků, pomáhá Martinkovi. Petr překvapivě přitakal: Ať si s nima doma ještě jsi. Co by dělal v té pitomé školce? Jinak, všimla sis, že Martinek už skoro rok nevyje?
Po dalším půlroce Martinek řekl: máma, táta, Franta, dej, pít, mňau. Kluci šli do školy společně. Frantík se bál: Bez mě to nezvládne! Jsou tam v té speciální škole fakt dobří učitelé? Pochopí ho? Dodnes dělají úkoly nejdřív spolu, až pak každý zvlášť.
Martinek mluví jednoduchými větami. Čte, obsluhuje počítač. Rád pomáhá v kuchyni, uklízí (Frantík nebo maminka jím dirigují), miluje sedět ve vnitrobloku na lavičce a pozorovat, naslouchat, čichat. Zdraví sousedy, zná všechny pestré bassety i jezevčíky v okolí. Tvoří z modelíny, staví kostky i rozebírá.
Nejvíc však miluje ty surrealistické chvíle, kdy celá rodina vyráží na motorkách po venkovské krajině on za mámou, Frantík s tátou, a společně do větru křičí něco neskutečného, co se drží na hraně procitnutí…