Já jsem se taky dusil
Petr to oznámil v neděli večer, když Alena skládala do komínků vyžehlené košile. Vešel do ložnice, posadil se na okraj postele a řekl to, jako by hlásil, že se zaseklo splachování.
Aleno, já se dusím.
Nadzvedla jen obočí. Položila jednu košili, vzala další.
Čím?
Vším. Tímhle vším. Rutinou. Každý den stejný. Vstát, najíst se, jet do práce, přijít, najíst se, padnout. A pořád dokola.
Alena opatrně ohnula rukávy, srovnala límec. Bylo jí jednapadesát, Petrovi třiapadesát. V tomhle bytě na Neklanově ulici bydleli šestadvacet let, vychovali syna Honzu, který už pět let žil v Brně a volal jenom na svátky.
A co navrhuješ? zeptala se vyrovnaně.
Chci odejít.
Teď se zarazila, ale ne proto, že by se bála. Jen mu pohlédla do očí. Takhle člověk kouká na něco, co dávno čekal.
A kam půjdeš?
Pronajmu si byt. Budu chvíli sám. Potřebuju se nadechnout.
Dobře, řekla Alena a vzala další košili.
Petr očividně čekal něco jiného. Trochu se nahnul dopředu.
Nechceš k tomu nic říct?
Co bych říkala? Jsi dospělý, Petře. Chceš odejít, odejdi.
Nebudeš dělat scény?
Složila košili, položila ji na komínek a naposled na něj pohlédla.
Ne. Jen mám jednu podmínku.
Jakou?
Nezvoň mi kvůli domácnosti. Kde jsou ponožky, jak funguje pračka, kam jsem dala to či ono… Odejdeš, zařizuj si sám.
Petra to zarazilo.
To je všechno?
Ano. To je všechno.
Petr absolutně nevěděl, co s tím. Byl připravený na slzy, výčitky, že ho bude tahat za rukáv a mluvit o letech, o synovi, o tom, že tohle se nedělá. V hlavě měl spoustu připravených odpovědí. Jenže ona prostě žehlila košile.
Dobře, řekl nakonec. Tak si sbalím věci.
Sbal.
Odešel do šatny. Chvíli tam stál a zíral na police. Pak začal házet do sportovní tašky džíny, trička, ponožky. Přibalil holicí strojek, nabíječku na telefon a knížku, kterou už půl roku neotevřel. Vešel do předsíně. Alena už byla v kuchyni a něco tam cinkalo.
Tak já jdu, houkl směrem do kuchyně.
Hodně štěstí, ozvalo se zpátky.
Zavřela se za ním dveře. Zůstal stát na chodbě paneláku. Nic. Žádné kroky za dveřmi, žádný šramot. Ticho.
Stiskl tlačítko výtahu.
***
Byt si našel za dva dny pomocí známého. Malá garsónka v Nuslích, ve čtvrtém patře, okna do dvora. Majitel, starší pán s knírem, mu byt rychle ukázal, vzal zálohu v korunách (dva měsíce) a byl pryč. V bytě byl gauč, stůl, dvě židle, lednice ještě z časů socialismu a plynový sporák. V okně visely závěsy barvy zvětralé hořčice.
Petr položil tašku, sedl na gauč a rozhlédl se.
Bylo naprosté ticho. Nikdo nechodil vedle v místnosti, netekl televizi, nikdo na něj nevolal k večeři. Lehl si na záda, dal ruce za hlavu a pomyslel si: tak to je ta svoboda.
První dva dny byly skoro příjemné. Vstával, kdy chtěl, jedl, co koupil po cestě z práce, chodil po bytě v ponožkách, nikomu nic nedával vysvětlovat. Večer volal starému kamarádovi Milanovi, ten se smál: Správně, Petře, měl jsi to udělat dávno!
Třetí den zjistil, že mu došly čisté ponožky.
Zkoumavě si prohlížel pračku v koupelně malou kulatou. Otevřel ji, zavřel, zas otevřel. Prášek někde musí být, majitel něco mluvil o skříňce pod umyvadlem. Tam našel menší balíček s nápisem Na bílé a barevné. Nasypal od oka do přihrádky, co se mu zdála správná. Navolil program, zmáčkl tlačítko.
Přístroj začal hučet.
Po hodině vytáhl ponožky. Vlhké, skoro mokré a trošku narůžovělé. Chvíli nechápal proč, pak si vzpomněl, že tam hodil nová červená trička.
Pověsil ponožky na radiátor. Sušily se skoro celý den.
Čtvrtý den si řekl, že zkusí uvařit pořádné jídlo. Koupil kuřecí prsa, brambory, cibuli. V poličce našel pánev s oloupanou teflonovou vrstvou, nalil na ni olej a hodil na ni neočištěné prso, které se ihned připeklo. Brambory loupl křivě, půlku oloupky vyhodil, cibule mu vehnala slzy do očí.
Výsledek byl hnědo-bílý, tvrdý na povrchu a syrový uvnitř. Snědl půlku, zbytek vyhodil a objednal si pizzu.
Po týdnu spočítal, kolik už utratil za dovoz jídla. Vyšlo ho to skoro tolik, co s Alenou utratili za celý měsíc v supermarketu. Řekl si, že se musí vzpamatovat. Koupil potraviny, uvařil pohanku. Pohanka se povedla a to ho trochu potěšilo.
Ale domácnost na něj sedala jako hladina pomalu, těžce a nezadržitelně.
***
Zlom nastal desátý den.
Petr sprchoval ve sprše, když si všiml, že voda neodtéká. Kolem nohou už stála kalná louže. Vypnul vodu, chvilku čekal. Louže nezmizela. Prohmatal odtok. Voda stála.
Vzpomněl si na výraz sifon. Alena to tak říkávala: Musíš pročistit sifon, jinak tu bude stát voda. On tenkrát kýval a mizel z místnosti.
Dřepnul si pod vanu. Byla tam roura, další roura, pak plastové napojení. Pootočil s tím opatrně. Povolit šlo strašně lehce a zpod vany vystříkla proudem studená, kalná voda.
Petr nadskočil, uklouzl, zachytil se ručníku, který hned spadl na zem a nasákl. Snažil se napojení zašroubovat zpět, voda pořád tekla. Vlila se přes podložku, která nasákla během vteřiny.
Vyrazil bosky do kuchyně, všude nechával mokré stopy, hltal na telefonu videa, jak zavřít vodu v bytě. Pak si vzpomněl, že majitel říkal cosi o ventilu pod dřezem. Hnal se do kuchyně, našel ventil, otočil. Voda přestala téct.
Zpátky v koupelně to připomínalo povodeň. Promočená podložka, ručníky, podlaha. Sifon dál kapkala.
Petr se složil na zem do chodby, v mokrých trenkách civěl do stropu.
První instinkt: zavolám Aleně, ona poradí. Už sjížděl v kontaktech k jejímu jménu, a v tu chvíli mu v hlavě zněla její věta: Nevolej mi kvůli domácnosti.
Telefon položil.
Nakonec zavolal Milanovi.
Milane, umíš opravit sifon pod vanou?
Cože? Milan byl zaneprázdněný, v pozadí rachot malé dcery.
Pod vanou mi teče voda.
Netuším, kámo, já vždycky zavolám opraváře. Dám ti číslo.
Opravář přišel druhý den, s klidem vše utáhl, vyměnil těsnění za čtvrt hodiny. Cena byla taková, že na pár vteřin Petr mlčel.
Je to normální cena? zeptal se.
Normální, mávl opravář a šel.
Petr si vzpomněl, že Alena opraváře nevolávala. Sama něco vyšroubovala, dotahovala, kupovala těsnění v domácích potřebách. Nevnímal kdy a jak, prostě vše fungovalo, jako že venku svítí slunce nebo prší.
***
Jednou mu probleskla myšlenka, která mu připadala správná.
Zavolal Radce kdysi, dvacet let zpátky, spolu něco měli, než poznal Alenu. Radka byla rozvedená, věděl to od kamarádů. Občas se potkali na narozeninách známých, prohodili pár vět.
Ahoj Radko, tady Petr Dlouhý.
Petře? To je překvapení! Kolik let…
No, já teď bydlím sám, chtěl jsem jít na večeři, posedět.
Na vteřinu se odmlčela.
Ty bydlíš sám?
Odděleně od ženy.
Rozvádíte se?
Ehm, je to v procesu.
Chápu… Tak pojďme, proč ne.
Sešli se v kavárně v centru. Radka přišla v elegantním kabátě, krátce střižená, upravená. Petr si všiml, že vypadá dobře. Dali si sklenku vína, probírali známé, pak se zeptala:
Tak co teď děláš?
Pořád stavební firma. Šéf zásobování.
A kde bydlíš?
Pronajal jsem si byt. Na Černé cestě.
A jak tam je?
Chtěl odpovědět, že dobře, ale místo toho řekl:
No, jde to. Pračka skoro neždímá a sporák moc nejede.
Radka se na něj podívala s výrazem, který mu došel až o chvíli později: soucit. Ne romantický, spíš ke člověku, kterému něco v životě úplně nevyšlo.
Jasně… řekla.
Konverzace dál moc netekla. Doptávala se na Honzu, on na její dceru. Po druhém vínu řekla, že musí brzy vstávat. Rozloučili se na schodech.
Doma v bytě měl prázdnou lednici. Obchody už byly zavřené, našel v polici instantní polévku a zalevl ji vodou z konvice.
Radka už nikdy nezavolala. Ani on jí ne.
***
Asi ve stejné době se zkusil sejít s kamarády. Milan mu nabídl pátek, ale jen do osmi, Marcelka má třídní schůzku. Roman souhlasil pod podmínkou, že ho Petr doveze zpět autem, protože nepije, jedeme s manželkou v sobotu k rodičům, chci být čerstvej.
Sešli se tři v malé hospodě u metra. Vypili dva půllitry, řešili fotbal, práci. Pak se Milan zeptal:
No, jak to zvládáš, ten svobodný život?
V pohodě, řekl Petr.
Volá ti Alena?
Ne.
Milan a Roman se na sebe podívali.
Fakt vůbec? zeptal se Roman.
Vůbec.
Opět pohled. Milan kroutil sklenici mezi prsty.
To je zvláštní. Moje by už volala třikrát denně.
Alena nevolá, zopakoval Petr.
To je buď dobrý, nebo špatný znamení, řekl Roman.
Co myslíš špatný?
Jako že jí je fajn bez tebe.
Petr dopil pivo. Nechtěl o tom mluvit. Vlastně o tom přemýšlel každý den, ale nechtěl to přiznat.
Kolem půl osmé Milan koukl na hodinky, začal se oblékat. Roman taky. Rozloučili se, plácli Petra po rameni a šli. Každý k té své ženě, své rodině.
Petr zůstal u stolku, objednal ještě jedno pivo a seděl až do zavíračky.
***
Mezitím Alena první dny cítila něco jako rozporuplnost, ale jinou, než čekala. Ne prázdno kolem sebe, spíš zvláštní pocit většího prostoru jak když přesunete nábytek a nevíte, jestli je to lepší.
Druhý den zavolala kamarádce Zdeňce.
Odešel, informovala Alena.
Jako opravdu? Kam odešel?
Pronajal si byt. Prý se dusil.
Zdeňka chvíli mlčela a pak vydechla:
Aleno. Jak ti je?
Popravdě? Dobře. Sama se divím.
Pláčeš?
Ne. Divné, co?
Třeba to přijde později?
Možná. Uvidíme.
Pak zavolala další kamarádka, Ivana, poznaly se před pětadvaceti lety na gynekologii a nikdy se nepřestaly vídat. Ivana byla méně diplomatická.
Díky bohu, řekla Ivana. Říkala jsem ti to deset let.
Co?
Že žiješ jako hospodyně bez výplaty.
Ale no tak, Ivano…
A kdy jsi naposledy dělala něco jen pro sebe?
Alena přemýšlela. Dlouho nevěděla odpověď.
Loni jsem byla u kadeřníka.
Tak vidíš.
Ivana ji pozvala příští týden na jógu. Alena napřed odmítla, pak souhlasila. První lekci byla v teplákách, co ležely ve skříni snad deset let, a zjistila, že je vůbec neohebná.
Všichni začínají stejně, povzbuzovala mladá instruktorka.
Za dva týdny už se ohýbala lépe. Chodila na lekce třikrát týdně, po cvičení si s Ivanou sedly na kafe. Alena zjistila, že už dlouho neseděla v kavárně a nemluvila jen tak, bez povinnosti hned pospíchat domů kvůli večeři.
Večer četla knihy. Dřív u nich v posteli usnula po dvaceti stránkách. Teď četla hodinu i víc, v klidu.
Jednou volal Honza.
Mami, táta říká, že bydlí zvlášť.
Ano, je to tak.
A jak to zvládáte?
Různě. Ale mě je vlastně dobře.
Honza chvilku mlčel.
Mami vy se rozvádíte?
Nevím ještě. Nepřemýšlela jsem o tom.
Nejsi z toho špatná?
Jsem překvapená. Ale ne zničená.
Honza znova mlčel. On vždy potřeboval čas na zpracování informací.
Dobře, řekl konečně. Kdyby něco, zavolej.
Ty taky, nejen na svátky.
***
Byl jeden okamžik, kdy Alena stála několik minut uprostřed kuchyně a dívala se z okna. Myla hrnek ten nejstarší, ranní a najednou ji napadlo: šestadvacet let. To je hodně. Je to přes půlku života. Bylo v tom všechno: i hezké. První byt, který opravovali sami, rozškrábané ruce. Honza, malý kluk, kolena vždy zapatlaná v zelené vodičce. Cesta k Balatonu před šestnácti lety, když se tři dny pořád smáli. Když si později nedokázala vybavit čemu, ale smích si pamatovala dobře.
To už nebude. Zůstane to v minulosti, jako fotky v albu.
Vyčkala, než to pocitové vlnění přejde. Přešlo. Ne hned, ale přešlo.
Pak postavila hrnek do odkapávače a začala se chystat na jógu.
***
Jaroslav se objevil úplně náhodou.
Byla to sousedka dole, paní Květoslava, osmdesátiletá dáma s děravou pamětí a velkou chutí povídat na schodišti. Poprosila Alenu, jestli by jí nevyměnila žárovku, syn přijede až příští týden a na chodbě je tma. Alena žárovku vyměnila, vypila s paní čaj. V tom přišel syn Květoslavy, ale ne ten očekávaný, nýbrž druhý.
Jmenoval se Jaroslav, bydlel ve stejném městě, stavil se cestou domů. Bylo mu asi osmačtyřicet, s vousem, v dobré bundě, očima člověka, co je pořád v jednom kole.
Mamka zase využívá všechny na schodišti? zasmál se, když viděl Alenu se žárovkou.
Sama nabídla, řekla Květoslava.
Jaroslav se podíval na Alenu.
Děkuju moc. Sám bych dorazil, ale nevěděl jsem, že je tu tma.
Maličkost, řekla Alena.
Postáli ve dveřích a zjistili, že oba dělají ve stavebnictví, jen každý v jiné firmě. Ona zmínila, že je účetní. Pak se rozloučili.
Za tři dny sám zazvonil u jejích dveří. Přinesl matce nákup a Aleně bonboniéru jen tak z vděku.
Ale copak, to nemuselo být, řekla Alena, ale sladkosti vzala.
Nevadí, když se na chvilku stavím? nadhodil. Něco jsem se chtěl zeptat ohledně vašeho Petra mamka říká, že dělá v zásobování a já zrovna něco řeším s dodavateli…
Alena chvíli mlčela.
Petr teď bydlí jinde. Ale můžu vám dát jeho číslo.
Chápu… Nebudu obtěžovat.
Za týden volal znovu, že už to sehnal jinde, ale ptal se, jestli se nechce někdy projít na kávu. Souhlasila.
Zašli do kavárny za rohem, povídali si o práci, o mamince, o tom, jak se sousedství změnilo. Byl příjemný, vnímavý, smál se i svým vtipům o něco dřív než polovinu dořekl.
Jste vdaná dlouho? zeptal se nenuceně.
Šestadvacet let. Tedy, byla jsem. Teď je to trochu jinak.
To se stává, řekl.
To jí přišlo fajn.
Setkali se ještě jednou, potom ještě. Nikam ji netlačil, prostě občas zavolal. Aleně to po letech povinností vyhovovalo: volnost byla jako otevřené okno.
***
Petr si začal všímat, co nikdy předtím.
Třeba že neumí čekat. Všechno se dřív dělo samo: jídlo, čisté prádlo, když něco nefungovalo, vždy to někdo opravil. Teď musel čekat, až uschnou ponožky, až dojde opravář, až odezní rýma, kterou chytil ve dvacátém dni a celý týden ležel sám, s třicetiosmičky horečkou, v propoceném povlečení a pil teplou vodu z kohoutku.
Nebo že neumí jíst v tichu. Dřív u stolu vždy někdo seděl. Nejprve Honza, později už jen Alena a to ticho bylo jiné: živé, když je někdo nablízku. Tady bylo prázdné ticho.
Začal jíst s televizí.
Třetí týden zavolal Honzovi.
Čau, synku.
Čau, tati. Jak je?
Jde to. Makám. Bydlím na Černé.
Vím, máma říkala.
Jak se má máma?
Honza mlčel déle než obvykle.
Hele, je v pohodě. Chodí na jógu, vidí se s kamarádkami.
To Petra zaskočilo.
Neschází jí nic?
Tati, ty mi voláš, abys zjistil, jestli mámě scházíš?
Ne, jen se ptám…
Všichni žijete. Je to dobře.
Petr zavěsil a seděl na gauči s pocitem, co neuměl úplně pojmenovat. Ne křivda, spíš prázdno. Jako když dojdeš do místnosti a nevíš, proč jsi tam přišel.
***
Dvadvacátý třetí den potkal ve výtahu sousedku, mladou ženu asi pětatřicet let, kterou už párkrát viděl. Sama se představila jako Radka.
Vy jste nový nájemník?
Dočasně, odpověděl.
Aha, rozchod?
Zarazil se upřímností.
No, ano.
To se stává, řekla lehce. Jste ze čtvrtého? Tam bydlel Štefan, co zpíval po nocích.
Ano, tam s těmi hořčičnými závěsy.
To je pan Šafář, ten vždy pronajímá rozvedeným. Prý s rodinami je spoustu starostí.
Občas jí pomohl s nákupy. Pozvala ho jednou na čaj byt měla útulný, na stole voněla skořice. Povídali si, byla příjemná, vnímavá. Všiml si, že u ní má vše uklizeno. U sebe měl v dřezu hrnky od pondělka.
Ještě párkrát se potkali ve výtahu, nikdy to nebylo víc než pár vět. Tak to zůstalo: přišel si jako nedokončená věta, něco nedořečeného.
Jednou se zeptala:
Zůstanete tady dlouho?
Nevím.
Vypadáte, že nevíte, kam jdete.
Asi máte pravdu.
Já byla po rozvodu dva roky ve vzduchoprázdnu a pak jsem nechápala, proč tak dlouho.
To mu utkvělo v hlavě.
***
Jednatřicátý den se vydal na trh a koupil květiny. Bez důvodu, prostě stál u stánku s bílými chryzantémami a řekl si, že Alena měla vždy ráda právě ty. Růže jí přišly moc povinné.
Koupil velkou kytici, zaplatil v korunách a dojel na Neklanovu.
Cestou v metru držel kytici, občas někdo hodil zvědavý nebo obdivný pohled. Přemýšlel, co jí řekne, co Alena odpoví. Dvacet šest let přece jen něco znamená.
Stoupl ke dveřím, zmáčkl zvonek. Nový zvonek, všiml si.
Za dveřmi kroky. Hlas, ženský, pak mužský, ne jeho.
Vykolejený čekal.
Dveře se pootevřely na řetízek. V mezeře Alena. Neplakala, víčka klidná.
Petře.
Aleno, jsem tady
Vidím.
Mám pro tebe zvedl kytici.
Alena se dívala bez hněvu, bez slz, bez očekávané bolesti.
Neotevřu.
Proč?
Vyměnila jsem zámky.
Vím Ale proč?
Za jejími zády přešel stín silueta chlapa. Petr si ho všiml.
Kdo to je?
To není tvoje věc.
Počkej, Aleno. Já já toho dost pochopil.
Co jsi pochopil?
Otevřel ústa, zavřel. Zase otevřel.
Že mi s tebou bylo dobře. Že jsem to nedokázal ocenit. Že to byla chyba.
Alena chvilku mlčela a dívala se na něj skrz řetízek.
Víš, Petře, tys pochopil, že ti bylo dobře. Ale proč ti bylo dobře, to ti nedošlo. Myslíš, že ti scházím. Ale tobě scházely vyžehlené košile.
Není to fér
Možná ne. Ale je to pravda.
Dvacet šest let, Aleno.
Já vím. Byly krásné roky. Ale dalších dvacet šest už nechci.
Nedáš mi šanci?
Přemýšlela dlouho.
Víš, co je nejzajímavější? Já jsem taky začala dýchat. Taky jsem se dusila. Jen jsem to neříkala nahlas.
Stál tam s kyticí.
Aleno
Jdi, Petře. Zavolej Honzovi. Popovídejte si, ne kvůli mně, prostě tak.
Dveře se tiše dovřely. Zacvakl zámek.
Petr chvíli stál. Kytice mu sklouzla skoro k zemi, čerstvé chryzantémy nic netušily.
Na chodbě bylo ticho, za sousedními dveřmi hrál televizor.
Otočil se k výtahu.
***
Zmáčkl tlačítko. Výtah přijel rychle. V zrcadle viděl: muž s kyticí, dobrý kabát, trochu zmačkaný, tvář člověka, kterému něco skončilo. Nebo začalo. Možná obojí.
Venku už byla tma, svítily lampy, kolem chodili lidé. Šel směrem k metru a pořád držel kytici.
Zastavil se.
Na lavičce seděla babička, krmila holuby. Holubi kolem nohou.
Přistoupil a položil chryzantémy ke kraji lavičky.
Vemte si, pokud chcete, řekl.
Babička na něj pohlédla, pak na květiny.
Hezké květiny. Vzala je?
Nevzala.
To se stává, zamumlala a vrátila se k holubům.
Petr šel dál. Ulice vypadala stejně, domy stály dál. Nějaký život pokračuje, ať člověk chce, nebo ne. Někde v tomto městě za ním Alena zavřela dveře a vrátila se ke své nové kapitole, která jí zjevně vyhovuje.
Někde Honza jel domů. Možná by mu měl zavolat jen tak.
Někde v garsónce s hořčičnými závěsy stála neumytá pánev.
Petr vytáhl telefon.
***
V metru dlouho pozoroval své rozmazané odrazy ve skle. Nic konkrétního ho nenapadalo, jen pocit podivnosti.
Vlak jel dál, stanice střídaly jednu za druhou. Ve vagonu lidé: mladí, staří, unavení, energičtí, se svými taškami, knihami, mobily. Nikdo se o jeho chryzantémy, šestadvacet let nebo zavřené dveře nestaral.
Vystoupil na své stanici a vylezl ven.
Vzduch byl studený, voněl přicházejícím sněhem.
Chvíli stál, zvedl hlavu k nebi.
Nebe bylo tmavé a obyčejné.
Pak zamířil domů.
***
Tu noc kolem druhé nemohl spát, díval se do stropu. Byt byl tichý, závěsy nepustily lampu, lednice občas zabzučela. Všechno jako poslední měsíc.
Vzpomněl si na jednu věc.
Před deseti lety byli s Alenou na chalupě u jejích rodičů. Večer seděli na verandě, popíjeli čaj, za domem tmavl les. Bylo ticho, Alena mlčela, on mlčel a v tom mlčení bylo fajn. To živé mlčení, kdy není třeba nic říkat.
Tehdy si pomyslel: teď je to dobré.
Nic neřekl.
Prostě pomyslel a zapomněl.
Teď ležel na gauči v pronajaté garsónce a zkoušel si vzpomenout, kdy naposledy si to pomyslel. Nepřišlo mu to.
Za oknem začalo cosi jemně padat první sníh toho roku.
V bytě bylo ticho.
***
Ráno vstal, postavil vodu a řekl si, že koupí normální hrnky. Ty, co tu byly, měly na kraji odštip a pít se z nich nedalo.
Pak si řekl, že by měl zavolat Honzovi.
Pak, že by měl dohnat resty v práci.
A pak si vzpomněl, co říkala Alena. Že začala dýchat. Že se taky dusila.
To nevěděl. Nebo vědět nechtěl? Ona vždy byla nablízku, dělala, co bylo potřeba, a on se nikdy neptal, jestli to chce, jestli ji to baví. Byl to součástí rutiny, kterou považoval za klec aniž by mu došlo, že v kleci byli oba.
Konvice zapískala.
Nalil čaj do oťukaného hrnku, sedl si ke stolu.
Za oknem padal sníh, bíle pokrýval okenní parapet.
Petr vzal telefon, našel jméno: Honza.
Odložil mobil.
Pak zase vzal.
Honzo, tady táta. Jen tak volám. Máš čas?
Mám, divil se Honza. Ahoj, tati.
Jak je?
Dobře. Pracuju. Už máte sníh?
Právě začal.
Tady taky.
Chvíli mlčeli to dobré mlčení.
Tati, jak vůbec jsi?
Petr se podíval na parapet zapadaný sněhem.
Zjišťuju.
Kdyby něco, zavolej.
Budu, řekl Petr. A ty taky, nejen na svátky.
Platí, ušklíbl se Honza.
Rozloučili se. Petr dopil čaj. Byl v pořádku.
Za oknem padal sníh.
***
Ve stejný čas, na druhém konci města, Alena taky hleděla z okna. Měla pod rukou kávu a u ní teplo a klid. Jaroslav už odešel, nespal tu, zatím. Bylo to jejich nepsané pravidlo: nespěchat.
Myslela na Petra. Ne s bolestí, ani ne s radostí, prostě tak, jak člověk myslí na někoho, s kým žil dlouho. Stál u dveří s květinami, velký, mírně ztracený, jako muž, kterého život něco naučí, ale přesto to pořád není dost.
Nebylo v ní zlosti. Zloba odešla brzy to ji překvapilo. Zevně klidná, vnitřně měla léta tichý vztek na to, co nikdy nebylo vidět. Že se nikdy neptal, jak je jí. Že on byl unavený rutinou, ale rutinu tvořila ona, jejíma rukama. Jemu bylo nudno, ona na přemýšlení čas neměla.
Zloba se zklidnila. Zůstalo rozhodnutí.
Odepsala Zdeňce: Jdeme zítra na jógu? Už jsem čekala, kdy napíšeš. Jdu.
Usmála se a položila šálek.
Za oknem jí taky padal sníh.
***
Večer Petr zavolal majiteli a prodloužil nájem na další dva měsíce.
Není problém, stačí převést peníze, řekl majitel.
Pak Petr vyrazil do domácích potřeb, koupil dva nové hrnky bez oštípnutí. Pak se rozmyslel a vzal i třetí.
Pak skočil do sámošky pro kuřecí vývar, zeleninu, brambory. Recept si našel na mobilu, jednoduché čtyři kroky. Ve čtvrtém stálo: Osolte podle chuti.
Stál nad hrncem a zauvažoval, co to přesně znamená. Osolil, ochutnal. Trochu přesolené, ale dalo se to sníst.
Nalil polévku do nové misky, posadil se.
Ticho.
V tiché místnosti byla polívka lepší než celý týden.
***
Život šel dál, jak už to bývá. Alena chodila na jógu, někdy zašla s Jaroslavem na kafe, a ten ji nikam netlačil. Petr bydlel na Černé, vařil, občas si povídal s Honzou, jednou týdně zašel s Milanem a Romanem do hospody; tentokrát už bez žen.
O rozvod zatím nežádali. Ne že by v tom bylo rozhodnutí prostě na to oba neměli energii.
Jednou se potkali v supermarketu na Neklanově, kam chodili celých šestadvacet let. Petr u regálu, zkoumavě četl složení kefíru snad hledal v těch slovech odpovědi.
Alena přistoupila zezadu.
Petře.
Otočil se. Pohlédli si do očí. Vypadal normálně, zhubnul, v očích mu něco přibylo, snad pozornost.
Ahoj, Aleno.
Ahoj. Vypadáš dobře.
Ty taky.
Chvíli mlčeli.
Kupuješ kefír? zeptala se.
Přemýšlím, který.
Tady ten je fajn, ukázala mu balení.
Děkuju.
Vzal balíček. Ona si popadla svoje, šla dál. On jiným směrem.
U pokladny stáli v sousedních frontách. Zaplatili, vyšli ven současně.
No… tak ahoj, řekl Petr.
Ahoj, Petře.
Šli každý svou stranou.
***
Večer jsem přemýšlel o tom, jak snadné je zvyknout si na určité pohodlí a jak málo často člověk přemýšlí, co to pro druhého znamená. Celý život jsem si myslel, že já jsem v pasti, uzavřený v rutině, a nevnímal jsem, že i ona v té kleci žije, jen mlčí a žehlí moje košile. Teprve teď mi dochází, jak dlouho jsme oba jen mlčky doufali, že něco zvenčí vše změní, místo abychom otevřeli okno sami.
Sníh padal za oknem a já si říkal, že znovu dýchat znamená učit se sám vařit, sám prát, ale hlavně říct čas od času tomu druhému, co pro vás znamená.
A že skutečná svoboda není o tom odejít ale o tom pochopit, že i ti druzí se mohou dusit stejným tichem jako vy, jen to nikdy neřeknou nahlas.