Taky jsem se dusila.
Neděle večer, rozkládám vyžehlené košile do komínků. Vojtěch vešel do ložnice a sedl si na kraj postele tak, jak by člověk oznámil, že kape kohoutek.
Zdenko, dusím se.
Ani jsem nezvedla hlavu. Položila jsem jednu košili, vzala další.
Z čeho?
Ze všeho. Z rutiny. Každý den úplně stejný. Vstát, najíst se, odjet, přijít, najíst se, spát. Pořád dokola.
Opravila jsem rukávy, narovnala límec na košili. Mě bylo padesát jedna, Vojtěchovi třiapadesát. Dvacet šest let bydlíme v tomhle bytě na Smetanově ulici, vychovali jsme syna Petra, který už pět let žije v Olomouci a volá snad jen o Vánocích.
A co navrhuješ? zeptala jsem se klidně.
Chci odejít.
Teď jsem se zarazila. Ne že bych se bála, spíš jsem se na něj pozorně podívala, jako na někoho, kdo řekl něco, co už jsem dávno tušila.
Kam odejít?
Pronajmu si byt. Potřebuju být sám. Nadechnout se.
Dobře řekla jsem a vzala další košili.
Vojta zjevně čekal něco jiného. Naklonil se ke mně.
Nechceš nic říct?
Co bych říkala? Jsi dospělý, Vojto. Chceš odejít, odejdi.
Nebudeš mi to vyčítat?
Složila jsem košili, položila na komín a tentokrát mu pohlédla přímo do očí.
Ne. Ale mám jednu podmínku.
Jakou?
Nevolej mi kvůli domácím věcem. Kde leží to, jak funguje tamto, kam jsem dala třeba povlečení. Odejdeš, tak si vše zařiď sám.
Chvíli mlčel.
To je všechno?
To je všechno.
Vojta netušil, co s tím. Byl připravený na slzy, výčitky, na to, že ho budu držet za rukáv a vzpomínat na roky, na syna, že to se přece nedělá. Měl proplánované odpovědi. Já jen žehlila košile.
Tak já si sbalím věci, řekl nakonec.
Sbal si.
Odešel do šatny. Dlouho stál a hleděl na poličky. Pak začal cpát do tašky džíny, trička, ponožky. Vzal si holicí strojek, nabíječku, knížku, na kterou už půl roku nešáhl. Vyšel na chodbu. Já už byla na kuchyni a dělala nějaký hluk.
Jdu, řekl směrem ke kuchyni.
Hodně štěstí, odpověděla jsem.
Zabouchl dveře. Stál chvíli na chodbě, čekal. Nic. Žádné kroky, žádný pohyb. Ticho.
Stiskl tlačítko výtahu.
***
Byt si našel za dva dny přes jednoho známého. Malá garsonka ve vedlejší čtvrti, ve čtvrtém patře, okna do dvora. Majitel, postarší pán s knírkem, ukázal všechno rychle, vzal nájem na dva měsíce v korunách předem a zase zmizel. V bytě gauč, stůl, dvě židle, starý ledničky značky Mora, plynový sporák. Na okně záclony v barvě zašlé hořčice.
Vojtěch postavil tašku, sedl na gauč a rozhlédl se.
Málo známé ticho. Nikdo se nemotal v ložnici, nikdo nezapínal televizi, nikdo ho nezval na večeři. Lehl si na záda, dal ruce za hlavu a pomyslel si: tak, konečně svoboda.
První dva dny byly téměř příjemné. Vstával, kdy chtěl, jedl víceméně, co koupil v supermarketu, chodil po bytě v ponožkách a nikdo se ho na nic neptal. Večer volal starému kamarádovi Ivanovi, řeč se táhla dlouho, Ivan se smál: Správně, Vojto, to jsi měl už dávno udělat.
Třetí den zjistil, že mu došly čisté ponožky.
Podíval se na pračku v koupelně. Malá, kulatá. Otevřel dvířka, zahleděl se dovnitř. Zavřel. Otevřel znovu. Prášek bude asi pod umyvadlem, majitel něco říkal. Našel tam sytě modrou krabičku, na které stálo na barevné a bílé prádlo. Nasypal od oka do dvířek, který, tak nějak tušil, že je pravý. Nastavil program a zmáčkl start.
Pračka zabzučela.
Za hodinu vytáhl ponožky byly ještě dost mokré, a navíc trochu narůžovělé. Až pak mu došlo, že s nimi pral i nově koupené červené tričko.
Ponožky pověsil na topení. Do druhého dne sotva uschly.
Čtvrtý den se rozhodl uvařit pořádné jídlo. V supermarketu koupil kuřecí prsa, brambory a cibuli. V kredenci našel pánvičku s ošoupaným povrchem. Nalil olej, ten hned hlasitě začal prskat, prso položil celé a přilepilo se k pánvi. Brambory čistil dlouho, křivě, půlka skončila ve slupkách. Cibule slzela do očí.
Nakonec měl na talíři cosi nahnědlobílé, navenek tuhé a uvnitř syrové.
Půlku snědl, zbytek vyhodil, objednal si rozvoz z blízké restaurace.
O týden později spočítal, kolik utratil za rozvozy jídla. Vyšlo to skoro jako jejich měsíční útrata s Ninou za všechny potraviny. Tím pádem se přinutil zase vařit. Uvařil pohanku. Ta mu kupodivu šla a to ho trochu uklidnilo.
Domácnost se na něj ovšem valila ze všech stran, pomalu a neodvratně, jak příliv.
***
Průlom nastal desátý den.
Vojta se sprchoval, když najednou zjistil, že voda neodtéká. Na zemi už stála kalná louže. Vypnul vodu, chvíli čekal, nic se nehnulo. Zkusil šlápnout na odpad, voda pořád stála.
Vzpomněl si na slovo sifon, často jsem to zmiňovala musím vyčistit sifon, jinak to neodtéká. Vždy kývl, a šel do obýváku.
Vojta si klekl, podíval se pod vanu. Tam trubka, další trubka a pak nějaké bílé plastové kolínko. Sáhl na něj. Nečekaně se povolilo a najednou z něj vytryskla ledová, tmavá voda.
Vyskočil, uklouzl, chytil se osušky, která okamžitě spadla a promočila se. Zkusil něco utáhnout zpět, ale voda nepřestávala téct. Tekla na podlahu, pod kobereček, ten se nasákl za pár vteřin.
Vyběhl na chodbu, mokrýma nohama dělal šlápoty, hledal mobil, začal horečně googlit, jak zavřít vodu v bytě. Vzpomněl si, že majitel mluvil o ventilu pod dřezem v kuchyni. Běžel tam, našel ventil a zavřel ho. Přestalo téci.
Vrátil se do koupelny. Koupelna vypadala jako po menší povodni mokrý kobereček, osušky i podlaha.
Vojtěch sedl na zem na chodbě, ve spodním prádle, a zíral na zeď.
První reflex byl zavolat mně. Už sahal po mobilu, už zhlédl mé jméno v kontaktech a vzpomněl si, jak jsem řekla: Nevolej mi kvůli domácím věcem.
Položil mobil.
Pak přece jen zavolal. Ivanovi.
Ivane, víš, jak zpravit sifon?
Cože? Ivan byl zjevně zaneprázdněn, v pozadí šum.
Sifon. Pod vanou. Teče mi to.
Vojto, to fakt nevím. Já vždycky volám instalatéra. Chceš číslo? Mám spolehlivého.
Instalatér přišel až další den. Prohlédl sifon, cosi povyměňoval, za čtvrt hodiny měl hotovo. Řekl si o zaplacení, že mi na chvíli došly slova.
To je běžná cena? zeptal jsem se.
Běžná, pokrčil rameny a odešel.
Vojta zavřel za ním a napadlo ho, že já bych kvůli takové prkotině nikdy nevolala opraváře. Sama bych to otočila, přitáhla, koupila těsnění v domácích potřebách. Neví, kdy a jak jsem to dělala, prostě to bylo, jako počasí za oknem.
***
V té době ho napadlo, co považoval za správné udělat.
Zavolal Markétě kdysi jsme spolu v mládí na chvíli randili, než jsem poznala Vojtu. Markéta byla už sedm let rozvedená. Občas jsme se potkali na oslavách narozenin společných známých, úsměv, pár vět.
Markéto, ahoj, tady Vojtěch Jirout.
Vojto? překvapená, ale ne nepříjemně. Jak dlouho jsme se neslyšeli!
No, teď bydlím sám. Napadlo mě nechceš někdy zajít na večeři?
Chvilka ticha.
Ty bydlíš odděleně od koho?
Od manželky.
Rozešli jste se?
Tak probíhá to.
Aha, řekla opatrně. Proč ne můžeme se sejít.
Potkali se v kavárně ve středu. Markéta přišla v pěkném kabátu, střih do sebevědomé ženy, krátké vlasy. Všiml si, že dobře vypadá. Dali si víno, probrali staré známé, pak se zeptala:
Povíš mi o sobě? Čím se teď živíš?
Pořád v logistice, v stavební firmě, vedu oddělení nákupu.
A bydlíš tedy sám?
Pronajal jsem si byt. Ve Vršovicích.
Je tam dobře?
Chtěl říct jo, ale místo toho řekl:
Tak jde to. Pračka má špatné otáčky a plotna nějak stávkuje.
Dívala se na něj zvláštně. Po chvíli pochopil: soucit. Ne vztahový, spíš jako k někomu, komu se moc nedaří.
Jasně, zopakovala.
Dál už to moc nešlo. Markéta se ptala na Petra, on vyprávěl, ona zase o své Haně, která už je vdaná. Dali si ještě jedno víno, pak řekla, že brzy ráno vstává, a rozloučili se u vchodu.
Vojta se vrátil do své garsonky. V lednici nic, obchody zavíraly, našel v kredenci sáček instantní polévky a zalil ho vařící vodou.
Markéta už nenapsala. Ani on jí.
***
Zkusil se i potkat s kamarády. Zavolal Ivanovi, ten navrhl pátek, ale jen do osmi, protože manželka má rodičák. Tomáš by mohl, ale potřebuje zpět odvoz, nepije, musí s ženou na víkend k jejím rodičům.
Ve třech se sešli v malém baru u metra. Dali pár půllitrů, řeč šla na fotbal a práci. Ivan se zeptal:
Jak žiješ, Vojto, sám?
Jde to, odpověděl Vojta.
Zdenka ti nevolá?
Ne.
Ivan s Tomášem se na sebe podívali.
Vůbec nevolá? upřesnil Tomáš.
Vůbec.
Zase se shlédli. Ivan zakroutil půllitrem v ruce.
Víš, to je zvláštní. Moje by volala třikrát denně.
Zdenka nevolá, zopakoval Vojta.
To je buď dobré, nebo špatné znamení, zamyslel se Tomáš.
Jako že?
Že je jí dobře i bez tebe.
Vojta dopil pivo. Nechtěl o tom přemýšlet. Spíš na to myslel každý den, jen si to nechtěl přiznat.
V půl osmé Ivan vstal a začal se balit. Tomáš taky. Podali si ruce, poplácali po ramenou a odešli. Každý domů ke své ženě, rodičům, povinnostem.
Vojta zůstal sám u stolu, objednal ještě jedno pivo a proseděl až do zavíračky.
***
Já jsem první dny taky cítila něco jako ztracenost, ale ne tak, jak bych čekala. Ne prázdno z jeho nepřítomnosti, spíš zvláštní přebytek prostoru. Jako by někdo přeskládal nábytek a nebylo jasné, jestli je to lepší, nebo horší.
Druhý den jsem volala Janě.
Odejít, řekla jsem.
Jak odejít? Kam odejít?
Pronajal si byt. Prý se dusil.
Jana chvíli mlčela a pak si oddechla.
Zdenko. Jak jsi na tom?
Popravdě docela dobře. Překvapuje mě to.
Pláčeš?
Ne, právě že ne. Zvláštní, že?
Třeba teprve přijde.
Možná. Uvidíme.
Pak volala ještě Pavla, známe se čtvrt století. Pavla byla málokdy jemná.
Zaplaťpánbůh, řekla. Zdenko, to ti říkám už deset let.
Co říkáš?
Že žiješ jako služka. Zadarmo.
Pavlo, nebuď zlá.
Proč ne? Kdy jsi naposledy udělala něco pro sebe?
Musela jsem přemýšlet.
Loni jsem si ostříhala vlasy.
To mluví za vše.
Další týden mě Pavla vytáhla na jógu. Nejdřív jsem odmítla, pak přišla vnuknutí a kývla. Šly jsme do malého tělocvičného sálu dvě ulice odsud. Vytáhla jsem starý teplákový komplet, o kterém jsem už ani nevěděla, že ho mám, a rychle zjistila, že už se vážně neprohnu.
To je dobré, usmála se lektorka. Tak začíná každý.
Po dvou týdnech už to šlo lépe. Docházela jsem třikrát týdně. Po hodině jsme si občas s Pavlou zašly na kávu, seděly spolu dlouho, povídaly o všem možném. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem jen tak neseděla, prostě mluvila, zanedbávala čas, protože musím domů, Vojta přijde z práce, chystat večeři.
Večer jsem četla knihy, které ležely u postele a dřív jsem nad nimi okamžitě usnula teď jsem si četla v klidu.
Jednou mi zavolal Petr.
Mami, táta říkal, že žije zvlášť.
Ano, je to tak.
A jak je ti?
Každý den jinak. Ale upřímně, mám se dobře.
Petr pomlčel.
Mami, vy se rozvádíte?
Zatím nevím. Nerozmýšlela jsem o tom.
Ty nejsi smutná?
Jsem překvapená. Ale ne smutná.
Petr znovu mlčel. On vždycky všechno trávil pomalu.
Tak jo, řekl. Kdyby něco, zavolej.
Ty taky, nejen o Vánocích.
***
Byl moment, kdy jsem se přece jen na chvíli zastavila uprostřed kuchyně. Měla jsem v ruce ranní šálek a napadlo mě: dvacet šest let. To je hodně, víc než polovina života. Bylo tam kdeco. I hezké věci. První vlastní byt, škrábané ruce od rekonstrukce. Petr, malý, s koleny natřenými zelenou. Cesta k moři před patnácti lety, kdy jsme se smáli tři dny v kuse a já už vůbec nevím čemu jenomže ten smích si pamatuju dodnes.
To všechno už nebude. Zůstane v minulosti, jako fotky v albu.
Počkala jsem, až ten pocit odezní. Odezněl. Ne hned, za pár minut. Pak jsem odložila šálek a šla na jógu.
***
Eliška a její matka vstoupily do mého života docela náhodou.
Byla to sousedka z nižšího patra, paní Marie, osmdesátiletá žena s ostrým rozumem a zvykem povídat si na chodbě dlouhé minuty. Poprosila mě, abych jí vyměnila žárovku, že syn přijede až za týden a v předsíni má tmu. Vyměnila jsem, vypily jsme spolu čaj, a právě v tu chvíli přišel její syn.
Jmenoval se Eliáš, bylo mu skoro padesát, s vousy, v moderní bundě a očima unavenýma od práce.
Mami, ty zas nutíš lidi pracovat za tebe, zasmál se, když mě viděl v ruce se žárovkou.
Zdenka to sama nabídla, Marie si držela svůj důstojný tón.
Eliáš se podíval na mě.
Děkuji, opravdu. Já bych to všechno nestihl.
Není zač, usmála jsem se.
Chvilku jsme se rozpovídali ve dveřích. Pracoval taky ve stavebnictví, jiná firma než Vojta. Já zmínila, že jsem účetní. Po chvíli odešel.
Za tři dny zaklepal znovu. Přinesl matce nákup a přitom mi donesl krabičku čokolády poděkování.
To jste nemusel, zavrtěla jsem hlavou, ale vzala ji.
Vadilo by vám, kdybych se na něco zeptal ohledně vašeho manžela? Matka říkala, že byl ve správě nákupu, ptám se na nějaké dodavatele.
Chvilku jsem přemýšlela.
Vojta teď bydlí zvlášť. Ale můžu vám dát kontakt.
Aha, přikývl Eliáš, těžko říct, jestli se divil. Tak vás nebudu zdržovat.
Odešel. Za týden zavolal, že už našel jinou možnost, a jestli nechci zajít na kávu, prostě jako sousedi. Docela jsem váhala, ale kývla jsem.
Zašli jsme do kavárny na rohu. Povídali si o práci, o jeho mámě, jak se město změnilo. Byl v pohodě, pozorný posluchač, nevtíravý, občas se zasmál vlastnímu fórku dřív, než dokončil větu.
Jste dlouho vdaná? zeptal se jen tak, nenuceně.
Dvacet šest let, řekla jsem. Nebo spíš byla. Zatím se uvidí.
Tak to chodí, řekl prostě, bez zbytečných řečí.
Cenila jsem to.
Sešli jsme se ještě několikrát. Nepospíchal na nic, jen občas zavolal, jak se mám. Právě ta nenucenost mi přišla po dvaceti šesti letech závazků jako čerstvý vítr.
***
Vojtěch si v té době začal uvědomovat věci, které předtím nikdy neviděl.
Například to, že neumí čekat. Předtím vždycky všechno jaksi bylo: jídlo se objevilo, prádlo se zázračně poskládalo, když se něco rozbilo, něco se s tím udělalo. Teď bylo potřeba čekat, až schne ručník, až se uvaří voda, až dorazí instalatér. Nebo když ve třetím týdnu chytil chřipku a ležel sám s horečkou v nevyvětraném bytě a pil Paralen teplou vodou z kohoutku.
Nebo to, jak je zvláštní jíst v tichu. Dvacet šest let u stolu vždycky někdo další seděl. Nejdřív Petr, pak už odešel, ale zůstala já. Vždycky jsem něco povídala. Nebo mlčela ale bylo to živé mlčení člověka vedle vás. Teď zůstalo jiné ticho. Ne mlčelo, jen bylo prázdné.
Začal při jídle zapínat televizi. Pomáhalo to jen trochu.
Ve třetím týdnu zavolal Petrovi.
Ahoj, synu.
Ahoj, tati. Jak se máš?
Jde to. Pracuju, bydlím ve Vršovicích.
Já vím, máma mi řekla.
A co máma?
Petr mlčel déle.
Má se docela dobře. Prý chodí na jógu, vidí se s kamarádkami.
Vojta to vstřebával.
Není smutná?
Tati, voláš mi, abys věděl, jestli ti máma chybí?
Ne, jen se ptám.
Ona je v pohodě, tati. Ty taky. To je dobře.
Vojtěch položil telefon a seděl na gauči s pocitem, kterému nedokázal dát konkrétní jméno. Nebyla to křivda. Spíš někam jdeš a nevíš, proč.
***
Dvacátý třetí den potkal ve výtahu sousedku, mladou ženu kolem pětatřiceti. Viděl ji už párkrát. Sama se představila Andrea.
Jste nově nastěhovaný?
Jen na čas, odpověděl.
Aha, rozchod s manželkou?
Překvapila ho přímost.
Ano, tak nějak.
To se děje, pokrčila rameny. Bydlíte ve čtvrtém patře? Tam, kde jsou žluté záclony?
Přesně tam. Majitel pan Novotný.
On vždycky pronajímá single chlapům, říká, že s páry je jen starost.
Vystoupili. Zjistil, že Andrea pracuje ve veterinární klinice, má kocoura a spoustu kytek.
Jednou jí pomohl s taškami z Tesca. Pozvala ho na čaj, v bytě voňavo po skořici, všude uklizeno. Povídali si lehce, byla vtipná, bystrá, dívala se pozorně. Ale přistihl se, že zatímco on má v kuchyni hromadu neumytého nádobí, u ní je pořádek.
Párkrát se ještě potkali ve výtahu, chvíli debatovali u schránek. Nic by z toho nebylo, protože on sám byl stále jako nedokončená myšlenka.
Jednou se zeptala:
Zůstáváte tu dlouho?
Nevím, přiznal upřímně.
Vypadáte jako někdo, kdo ještě neví, kam půjde dál.
To je přesné.
Pozor na to, mrkla. Já tak po rozvodu zůstala viset dva roky. Pak jsem se divila, proč jsem to dvouletí promarnila.
Vojta si to zapamatoval.
***
Třicátý první den šel na trh a koupil kytici. Ne že by to někdo chtěl, prostě stál u stánku s chryzantémami, velké, bílé, a myslel na to, že já je měla nejraději. Ne růže ty mi přišly moc vázající.
Zaplatil prodavačce a jel zpět na Smetanovu.
V metru držel kyti a díval se, co bude říkat. Představoval si, jak otevřu. Jak asi budu překvapená a možná ráda, dvacet šest let přece jen.
Zazvonil. Nový zvonek, všiml si, nebyl tu dřív.
Za dveřmi bylo nejdřív ticho, pak ženský hlas. Pak mužský. Zarazil se.
Dveře se pootevřely na řetízek, další novinka. Ve škvíře jsem se objevila já. Podívala ses na něj, na kytku, tvář naprosto klidná.
Vojto.
Zdeni, přijel jsem.
Vidím.
Já mám tady kytičku. Nadzvedl ji.
Podívala jsem se na něj bez vzteku, bez slz, prostě suše, jaksi až lhostejně.
Vojto, neotevřu.
Proč? Zmohl se jen na to.
Protože jsem vyměnila zámky.
Vidím. Ale proč?
Za zády se mihnul mužský stín. Vojta se podíval.
Kdo to je?
To není tvoje věc, řekla jsem, neostře, prostě konstatování.
Zdeni, počkej. Já spoustu věcí jsem pochopil.
Co jsi pochopil?
Otevřel ústa, zavřel. Znovu otevřel.
Že mi s tebou bylo dobře. Že jsem si toho nevážil. Tohle všechno byla asi chyba.
Dívala jsem se chvíli.
Vojto, víš, co je nejlepší? Že tys konečně pochopil, že ti bylo dobře. Ale pořád nechápeš proč. Myslíš, že ti chybím já. Ale chybí ti ta služba že někdo žehlí tvoje košile.
To je nespravedlivé, řekl.
Možná. Ale je to pravda.
Zdeni, dvacet šest let.
Vím. Bylo to. I hezké chvíle byly. Ale dalších dvacet šest už nechci.
Nedáš mi šanci?
Dlouho jsem na něj hleděla. Pak jsem řekla:
Víš, co je zajímavé? I já jsem začala dýchat. Taky jsem se dusila, jen jsem to nikdy neřekla nahlas.
Stál tam s chryzantémami.
Zdeni.
Jdi, Vojto. Zavolej si Petrovi, popovídejte si. Nemluvte o mně, prostě si zavolejte.
Zavřela jsem dveře. Tiše, bez prudkosti. Cvkl zámek.
Stál na chodbě. Kytice pomalu klesla až k zemi. Chryzantémy byly pořád čerstvé, nevěděly, co se děje.
Na chodbě bylo ticho. Za vedlejšími dveřmi hrál televizor.
Vojta se otočil a šel k výtahu.
***
Stiskl ho, výtah přijel hned. V zrcadle na něj koukal muž s kyticí, v pěkné bundě, trochu pobledlý, jako někdo, komu právě něco skončilo. Nebo začalo. Nebo oboje najednou.
Vyšel ven. Byla už tma, lampy svítily, lidé pospíchali domů. Vojta šel k metru, pořád držel kytičku.
Pak se zastavil.
U lavičky seděla stará paní a krmila holuby. Holubi se hemžili u jejích nohou.
Vojta se přiblížil a položil chryzantémy vedle lavičky.
Vemte si je, jestli chcete, kývl.
Paní se na něj podívala, pak na květiny.
Pěkné květiny. Co, nevzali vám je?
Nevzali.
Stává se, řekla a vrátila se ke svým holubům.
Vojta šel dál. Ulice vypadala jako vždycky, domy stály, život běžel dál. Někde v tom městě jsem já zavřela za ním dveře a vrátila se ke svému večeru, k novému životu, který mi, zdá se, padl.
Někde domů mířil Petr, kterému by měl prostě jen zavolat.
Někde na čtvrtém patře čekala hromada neumytého nádobí.
Vyndal telefon.
***
Až v metru se dlouho díval do černého odrazu ve skle. Není tam vidět nic než odraz, nejasný a rozmazaný.
Zvláštní pocit, říkal si, aniž by přesně věděl, co myslí.
Vlak mířil dál. Stanice střídaly stanice. Lidé mladí i staří, unavení, veselí, s taškami, knihami, s obličejem zabořeným do mobilu. Nikomu do něj, do jeho chryzantém, do těch dvaceti šesti let, do zavřených dveří, nic nebylo.
Vystoupil na své stanici a vyšel ven.
Vzduch byl ledový, dýchal první sněhový poprašek, který ještě nespadl, ale už byl cítit.
Vojta postál, zvedl hlavu ke tmavé obloze byla obyčejná jako vždycky.
Pak šel domů.
***
Tu noc, asi ve dvě, nespal a zíral do stropu. Byt byl stejný, hořčičné záclony zadržely světlo pouličních lamp, lednička občas zabručela. Všechno bylo jako poslední měsíc.
A najednou si vzpomněl.
Před asi deseti lety jsme jeli na chalupu k mým rodičům. Večer jsme seděli na verandě, pili čaj, bylo ticho, za plotem tmava les. Já mlčela, on mlčel a bylo to to dobré mlčení, život mezi lidmi.
Pomyslel si: teď je dobře.
Nic neřekl, neudržel si ten moment.
Ležel teď na gauči v pronajatém bytě a přemýšlel, kdy naposledy na podobnou věc myslel. Nevzpomněl si.
Za oknem začalo něco jako sníh. První ten rok.
V tiché garsonce nebylo slyšet nic.
***
Ráno vstal, dal vařit vodu na čaj a napadlo ho, že by měl koupit pořádný hrnek všechny v bytě měly odštíplý okraj.
Pak ho napadlo, že by měl zavolat Petrovi.
Pak ho napadlo, že by se měl vrátit k práci blíží se kvartální uzávěrka, trochu ztrácí přehled.
A pak si vzpomněl na to, co jsem řekla že i já začala dýchat. Ukázalo se, že i já jsem se dusila.
Nevěděl to. Nebo vědět mohl, jen ho to nikdy nenapadlo považovat za důležité. Celá léta jsem tu prostě byla všechno jako samo, oběd, vyžehleno, nakoupeno, pomilováno, pohladěno. Nikdy se neptal, jestli to chci, jestli mě to baví. Prostě jsem byla součástí rutiny, kterou považoval za klec a neviděl, že ji máme oba.
Čajník zapískal.
Nalil si vodu do oštíplého hrnku, sedl si ke stolu.
Za oknem už sněžilo pořádně, bílý sníh ležel i na parapetu.
Vzal mobil, našel kontakt: Petr.
Dal si mobil stranou.
Za chvíli ho zase vzal.
Ahoj, Petře, tady táta. Jen tak volám, máš čas?
Mám, trochu překvapený hlas. Čau, tati.
Jak se máš?
Dobře. Pracuju. Máte sníh?
Právě začal.
U nás taky.
Chvíli bylo ticho. Takové to mlčení, které je v pořádku.
Tati, ozval se Petr. Jak se máš fakt?
Vojta se podíval z okna. Sníh padal klidně, nic ještě nebylo vyřešené.
Zjišťuju to, odpověděl.
OK, Petr na to. Kdybys něco potřeboval, zavolej.
Budu volat. Ty taky volej. Nejen o Vánocích.
Platí, řekl Petr.
Rozloučili se. Vojta odložil mobil, dopil čaj. Byl dobrý.
Za oknem padal sníh.
***
Zrovna tou dobou, na opačném konci města, jsem stála u okna já. V ruce jsem držela šálek kávy. Uvnitř útulno a ticho. Eliáš už odešel, u nás platilo nenapsané pravidlo: zatím nikam nespěcháme.
Myslela jsem na Vojtu. Ne s bolestí, ani s radostí. Prostě jako na člověka, s kterým jsem sdílela tolik let. Stál u dveří s kyticí, robustní, trochu ztracený, pohledem toho, koho život trochu zasáhl, ale ještě nedopovedl, co mu chtěl říct.
Nezlobila jsem se. Zloby už jsem se zbavila. První dny jsem zjistila, že jsem roky tiše naštvaná na všechno, co bylo neviditelné na to, že on nikdy neptal, jak se cítím. Na to, že ho unavovala rutina, ale že tu rutinu jsem roky vytvářela já. Na to, že jemu bylo dlouho, ale já neměla kdy přemýšlet, jestli mě to vlastně nebaví.
Pak ten vztek odešel. Zůstala spíš tichá, pevná jistota.
Vzala jsem telefon a napsala Janě: Jdeme zítra na jógu? Odpověděla hned: Čekala jsem, kdy napíšeš. Ano.
Usmála jsem se.
Za oknem padal sníh.
***
Ten večer volal Vojta majiteli bytu a domluvil si prodloužení smlouvy o další dva měsíce.
Jasně, řekl majitel. Hlavně zaplaťte předem.
Vojta šel do domácích potřeb a koupil normální hrnky, bez odštěpků. Dva kusy. Pak si to rozmyslel a vzal i třetí.
Zastavil se v potravinách: kuřecí vývar, cibuli, mrkev, brambory. Recept si našel na mobilu, čtyři kroky, poslední byl osolte podle chuti.
Stál nad hrncem a přemýšlel, co to znamená podle chuti. Přidal sůl, ochutnal. Bylo to možná slanější, než by chtěla Zdenka, ale on sám byl spokojený.
Nalil polévku do nové misky, sedl k jídlu.
Bylo ticho.
V tichu polévka chutná normálně.
***
Život šel dál, jak už to dělá bez varování, bez dovysvětlení. Já chodila na jógu, občas se viděla s Eliášem, který nikam netlačil. Vojta bydlel ve Vršovicích, vařil, občas volal Petrovi, jednou týdně se sešel s Ivanem a Tomášem, teď už bez manželek, seděli o trochu déle.
O rozvodu nepadlo rozhodnutí. Ne snad že bychom to neřešili, spíš jsme oba na veškeré řešení byli unavení.
Jednou jsme se potkali v supermarketu na Smetanově, kam jsme více jak dvacet let chodili spolu. Stál u regálu, zkoumal složení tvarohu s vážnou tváří.
Přišla jsem zezadu.
Vojto.
Otočil se. Podívali jsme se na sebe. Vypadal dobře, trochu zhubl, v očích měl nový klid.
Ahoj, Zdeni.
Ahoj. Vypadáš v pořádku.
Ty taky.
Chvíli jsme stáli.
Tvaroh? zeptala jsem se.
Jo, asi si ho vezmu.
Tenhle je dobrý, ukázala jsem mu.
Díky.
Vzal si ho. Já svoje, šli jsme každý svou cestou.
U pokladny jsme stáli každý v jiné frontě, nakoupili a vyšli před obchod téměř současně.
Tak zatím, řekl.
Měj se, odpověděla jsem.
Šla jsem doprava. On doleva.