Hvězdy nad námi: vzpomínka na babičky
Měl jsem, jako každý, dvě babičky. Různé jako noc a den, ale obě mi byly stejně oddané. Skoro se jmenovaly stejně: Anna Fialová, maminka maminka, a Antonie Fialová, ta táty.
Anna bydlela v centru městečka v prostorném bytě plném knih a starožitného nábytku. Podle táty to byla „městská dáma“ – vytříbená, s nádechem povyšování. Do mého života přišla první. Antonie naopak byla vesnická, prostá. Máma občas utrousila: „Tři třídy školního vzdělání, co od ní čekat?“ Táta ji opravoval: „Ne tři, měla sedmiletku!“ K nám se nastěhovala, když jsem šel do šesté třídy.
Když mi bylo sedm, Anna vážně onemocněla. Máma přestala pracovat a přestěhovala se k ní, aby o ni pečovala. My s tátou zůstali v našem malém bytě, pořízeném za úspory dědečka vědce. Zprvu to byla legrace: táta doma kouřil, já mohl koukat na televizi do noci. Ale brzy nás to omrzelo. Tátovi už lezlo vaření krkem, mně zase párky v rohlíku. Nakonec jsme se přestěhovali k babičce. Dočasně, mysleli jsme si, ale zůstali natrvalo – z jednoho platu se nedalo vyžít, tak jsme náš byt pronajali.
Během babiččiny nemoci jsem se snažil být tichý jako myška. Její byt pro mě byl záhadou – tmavé komory, vysoké skříně, těžké závěsy, za kterými jsem se vždy schovával a celé hodiny si tam hrál. Občas jsem to přehnal. „Odveďte toho uličníka!“ křičela babička. „Proč to dítě nikdo nevychovává?“ „Tak ho vychovejte,“ utrhl se táta. „A vychovám!“ hrozila se, ale hned mě pohladila po hlavě.
A vychovala. Dali mě do první třídy a babička se rozhodla, že mě bude učit na klavír, tvrdila, že mám absolutní sluch. „Aspoň přestane po bytě řádit jako divoch,“ bručela.
Já tam nudně drmolil stupnice a počítal minuty do konce lekce. Táta ale nasměroval mou energii jinam – přihlásil mě na judo. „Ubližujete tomu dítěti!“ rozčilovala se babička. „Má talent, a vy…“ „A ptal ses se ho, jestli chce ten tvůj klavír?“ přel se s ní táta.
Já nechtěl ani klavír, ani judo. Vlastně jsem ani nevěděl, co chci.
Když se babička uzdravila, máma se vrátila do práce a já zůstal „na babičce“. Tak jsem dokončil první třídu. Léto bylo předmětem hádek – rodiče řešili, kam mě odloží, aby babička odpočinula. Po dlouhých debatách mě poslali na vesnici k Antonii.
Bál jsem se. Máma strašila její „sedmiletkou“, Anna zase „venkovskou špínou“, mastným jídlem, řekou, kde se utopím, houbami, kterými se otrávím, a lesem, kde mě sežere vlk. Ale vesnice byla zázrak. Pole, rybníky, temný les na obzoru. Slepice, husy, krávy – všechno, co jsem znal jen z knížek. Místní kluci mě na babiččino přání vzali „pod křídla“. Ponožky, které mi máma pečlivě složila do kufru, zůstaly netknuté – všichni běhali bosí a nedělali si hlavu z bláta ani kravských koláčů.
Antonie byla pravým opakem Anny. Tichá, s laskavým úsměvem, dívala se na mě takovou láskou, až mi přecházel dech. Nevelká, kulatého obličeje, s vráskami a důlky ve tvářích, voněla čerstvým chlebem a mlékem. „Můj ptáčku, takový hubený,“ říkala a objímala mě. Jídlo bylo jednoduché, ale lahodné: čerstvé mléko při úsvitu, vajíčka se škvarky, bramboráky se smetanou, koláče z pece. Pil jsem mléko, které jsem ve městě nenáviděl, a usínal šťastný.
Dny na vesnici byly svobodou. Chodil jsem s kluky na ryby, sbíral borůvky, chodil do sauny, kde mě muži šlehali březovým metličkami. Večery jsme s babičkou trávili na zápraží, odháněli komáry. Zpívala staré písně, vyprávěla pohádky a příběhy z války. To nejhorší – ztratila čtyři děti hladem a nemocemi. Tisknul jsem se k ní a šeptal, že ji miluju a nikdy ji neopustím.
Léto uteklo jako sen. Při loučení babička plakala a prosila o odpuštění. Sliboval jsem, že se vrátím, ale příští rok jsem jel na tábor. Psala mi dopisy – kostrbaté, s chybami, plné pozdravů a starostí: „Nezhubnul jsi?“ Snažil jsem se odpovídat, ale slova nešla. Zlobil jsem se na rodiče, na Annu, představoval jsem si, jak Antonie sedí sama na zápraží a zpívá: „Tam za lesem, za tím naším…“
A najednou zpráva: Antonie přijíždí k nám! JZD se rozpadlo, její dům už nebyl k bydlení. Jásal jsem: „Budu mít dvě babičky!“ Všichni byli nervózní, máma vzdychala: „Jak se sneseme?“ A táta šeptal: „Konečně pořádně najíme.“
Antonie přijela smutná, cítila se provinile, znovu prosila o odpuštění. „Nech už toho naříkání!“ povzbuzovala ji Anna. „Budeme žít, dokud budeme.“ „Promiň, sestro, že ti lezu do zelí ve stáří,“ plakala Antonie. „Jaké zelí? Místa je tu dost,“ uklidňovala ji Anna.
Antonii dali do mého pokoje, čemuž jsem byl rád, ale raději to nijak nedával najevo, abych Annu neurazil. Kupodivu se babičky spřátelily. Anna, přestože byla „jedovatá“, jak říkal táta, se snažila být vlídnější. Popíjely čaj, rozpouštěly v něm karamelky, přely se, ale vždy s láskou. Když Antonie pekla buchty, Anna bručela, že je to nezdravé, ale potají si je nosila do svého pokoje. Všichni to věděli, ale dělali, že ne.
Anna si z Antonie utahovala: „Fialová, ostříhej ty své copy, nejsi přece na vsi!“ „Kde to kdy bylo, aby si stařenky stříhaly vlasy?“ odpovídala Antonie a zapletala si tenkýNěkdy večer, když venku padala tma, jsem je obě slyšel šeptat staré písničky, jako by se jejich hlasy mísily s hvězdami nad střechou.