Hvězdy nad námi: vzpomínka na babičky
Měl jsem, jako každý, dvě babičky. Rozdílné jako noc a den, ale obě mi byly oddané. Jmenovaly se skoro stejně: Anna Fialová, maminka máma, a Antonie Fialová, ta tatínkova.
Anna Fialová žila v centru města, ve velkém bytě plném knih a starožitného nábytku. Podle táty byla „měšťácká fifna“ – uhlazená, s nádechem nadřazenosti. V mém životě se objevila první. Antonie Fialová naopak byla venkovská, prostá. Maminka si občas povzdechla: „Tři třídy obecné, co po ní chtít?“ Táta ji opravoval: „Ne tři, měšťanka!“ K nám se přistěhovala, když jsem šel do šesté třídy.
Když mi bylo sedm, Anna Fialová vážně onemocněla. Maminka přestala pracovat a nastěhovala se k ní, aby o ni pečovala. Zůstali jsme s tátou v našem malém bytě, který koupil děda, vědec. Ze začátku to byla legrace – táta doma kouřil, já koukal na televizi do noci. Ale brzy nám došlo, že to není ono. Tátovi přestalo bavit vařit, mně jíst párky v rohlíku. Nakonec jsme se přestěhovali k babičce. Mělo to být dočasné, ale zůstali jsme natrvalo – z jedné výplaty se nedalo žít, a náš byt jsme pronajali.
Zatímco babička ležela, snažil jsem být tichý jako myška. Její byt byl pro mě záhada – temné komory, vysoké skříně, těžké závěsy, za kterými jsem se schovával a hrál si. Ale občas jsem to přehnal.
„Odveďte toho uličníka!“ křičela babička. „Proč to dítě nikdo nevychovává?“
„Tak ho vychovávejte,“ odsekl táta.
„A budu!“ hrozila se, ale hned mě pohladila po hlavě.
A vychovala. Dali mě do první třídy a babička mě začala učit hrát na klavír, tvrdila, že mám absolutní sluch.
„Alespoň přestane po bytě lítat jako divoch,“ bručela.
Já zoufale cvičil stupnice a počítal minuty do konce lekce. Táta ale nasměroval mou energii jinam – zapsal mě na judo.
„Zničíte toho chlapce!“ rozčilovala se babička. „Má talent, a vy…“
„A vy jste se ho zeptala, jestli chce ten váš klavír?“ přel se s ní táta.
Já nechtěl ani klavír, ani judo. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co chci.
Když se babička uzdravila, maminka se vrátila do práce a já zůstal „na babičce“. Tak jsem dokončil první třídu. Léto se stalo předmětem hádek – rodiče řešili, kam mě odložit, aby babička měla klid. Po dlouhých debatách mě poslali na venkov k Antonii Fialové.
Bál jsem se. Maminka strašila její „měšťankou“, Anna Fialová „venkovskou špínou“, tučným jídlem, řekou, ve které utonu, houbami, kterými se otrávím, a lesem, kde mě sežere vlk. Ale vesnice byla zázrak. Pole, rybníky, temný les na obzoru. Slepice, husy, krávy – všechno, co jsem znal jen z knížek. Místní kluci mě na babiččinu žádost vzali „pod křídla“. Ponožky, které mi maminka pečlivě složila, zůstaly v kufru – všichni běhali bosí, bez strachu z bláta nebo kravských koblih.
Antonie Fialová byla pravým opakem Anny. Tichá, s laskavým úsměvem, dívala se na mě s takovou láskou, že mi přecházel dech. Nízká, kulatého obličeje, s vráskami a jamkami ve tvářích, voněla čerstvým chlebem a mlékem. „Můj ptáčku, takový hubený,“ říkala, když mě objala. Jídlo bylo jednoduché, ale lahodné: čerstvé mléko za úsvitu, vajíčka se slaninou, bramboráky se smetanou, koláče z pece. Pil jsem mléko, které jsem ve městě nenáviděl, a usínal šťastný.
Dny na vsi byly svobodou. Chodil jsem s kluky na ryby, sbíral borůvky, chvilkami se nechal vyhánět z otužilé říčky. Večery jsme s babičkou trávili na zápraží, odháněli komáry. Zpívala staré písně, vyprávěla pohádky a příběhy z války. To nejhorší – přišla o čtyři děti hladem a nemocemi. Tisknul jsem se k ní a šeptal, že ji miluju a nikdy ji neopustím.
Léto uteklo jako sen. Při loučení babička plakala, prosila o odpuštění. Sliboval jsem, že se vrátím, ale další léto jsem jel na tábor. Psala mi dopisy – kostrbaté, s chybami, plné pozdravů a starostí: „Nezhubl jsi?“ Snažil jsem se odpovídat, ale slova nešla. Zlobil jsem se na rodiče, na Annu Fialovou, představoval si, jak Antonie sedí sama na zápraží a pobrukuje si: „Teče voda, teče…“
A pak ta zpráva: Antonie Fialová k nám přijíždí! JZD se rozpadlo, její dům chátral. Křičel jsem radostí: „Teď mám dvě babičky!“ Všichni měli obavy, maminka vzdychala: „Jak to spoluVšechno dopadlo dobře, i když někdy jsem si myslel, že ne, ale babičky mě naučily, že život jde dál a my s ním.