Byla doba před mnoha lety, kdy v malé vesnici pod Orlickými horami žil otec se třemi dcerami. Dvě z nich, Blažena a Kristýna, byly náramné krasavice každý, kdo je potkal, jen kroutil hlavou nad jejich krásou. Ta třetí, drobounká a křehká Verunka, měla sice hrb na zádech a vypadala celá slabá, ale oči jí na tváři svítily jak dvě hvězdy. Na poli to Verunce moc nešlo, a doma ani za sestrami nestačila, byla na všechno příliš slabá.
Blažena a Kristýna měly nápadníků plný dvůr, ženichové se střídali u dveří, až to bylo skoro na škodu. Ale na Verunku se nikdo ani nepodíval. I tak mezi sebou sestry rozhodly: Dokud Verunku neprovdáme, ani jedna pod čepec nepůjde!
Čas běžel, ale pro Verunku nikdo nepřicházel. Snažily se ji pěkně obléknout, dokonce ji i růžem natíraly líce, ale všechno marné. Kamarádky si už začaly špičkovat: Než Verunku provdáte, zůstanete dvě bez ženichů!
Verunka ty posměšky slyšela a bylo jí smutno ne kvůli sobě, ale kvůli sestrám. Jednou si tak umínila: Nemůžu být překážkou štěstí druhých. Odejdu z domu, ať se sestry vdají. Zkusím štěstí ve městě, třeba se někde najmu jako služka.
Vyčkala, až doma všichni usnuli, sbalila si uzlíček s krajícem chleba a tiše vyklouzla ze stavení. Kráčela nocí pod jasným měsícem, cesta se stříbřila a Verunce nebylo vůbec teskno. Obavy jí začaly hlodat až u hranice hlubokého lesa co kdyby tam někde číhala vlčice? Nakonec sebrala odvahu, vešla do lesa a šla dál po stezce.
K ránu ji přepadla únava. Město bylo ještě daleko, tak si za keřem lísky složila hlavu na uzlík, přikryla se šátkem a na chvíli usnula. Nevím, jak dlouho spala, ale probudil ji mohutný zvuk sekery. Ještě si nestihla ani sednout, když vedle ní s praskotem padl suchý strom. Verunku sevřela hrůza, chtěla utéct, když tu spatřila starého mužíčka. Byl malý, statný, bílé fousy mu splývaly na hruď a v ruce třímá sekyru.
Verunka se bála ještě víc, ale stařík řekl: Neboj se, vnučko, nic zlého ti nechci.
A kdo vlastně jste, dědečku? Málem jste mě tou sekerou skolil!
Já jsem hajný. Bydlím tu poblíž na samotě. Zde kácím suché stromy. A co ty, děvčátko, co tu pohledáváš v hlubokém lese?
Verunka mu vyprávěla vše o svém trápení. Hajný chvíli mlčel, hladil si vousy, pak povídá: Vidím, že máš dobré srdce. Zůstaň se mnou jako vnučka, bude nám tu lépe oběma. Až budeš chtít, osobně tě doprovodím do města.
Verunka radostně souhlasila a zůstala s hajným ve stromové chatce. Žili tak spolu; hajný chodil po lese, Verunka se v chaloupce starala o vše, co bylo třeba. Hajný byl veselý, vlídný člověk a za dlouhá léta prožil leccos. Uměl vyprávět, až by člověk zapomněl dýchat. Postupně Verunce ukazoval všechny byliny, učil ji sbírat kořeny i léčivé kvítí, povídal, kdy se co trhá a jak se suší, jaké čaje a masti z nich vařit. A co znal, to Verunce předal.
Po čase hajný pocítil, že jeho čas nastal. Verunka plakala, ale hajný ji utěšoval: Vše má svůj konec, vnučko. Až odejdu, pečlivě mě tu pohřbi a vrať se domů. Předal jsem ti, co vím já pomáhal lesu, teď ty pomáhej lidem.
Když hajný naposledy vydechl, Verunka ho pohřbila, poplakala a vydala se domů.
Vrátila se do rodné vsi pod horami. Sestry už byly provdané za bratry z velkého statku, žily pohromadě ve velkém domě. Jakmile spatřily, že se Verunka vrátila živá a zdravá, měly velkou radost. Přidělily jí svou světničku, hned ji doma vítaly a ona jim pomáhala, jak jen mohla. Učila je, jak hnojit pole, jak vyléčit různé nemoci, jak likvidovat plevel vše, co ji hajný naučil. Brzy měly sestry lepší úrodu, dobytek zdravý a celé hospodářství jen vzkvétalo. Žily spokojeně, v domě panovala radost.
Po vsi se brzy rozkřiklo, jak Verunka rozumí bylinám. Lidé za ní přicházeli pro radu, pomohla každému a nikdy nechtěla žádnou výslužku. Kdo mohl, přinesl sýra nebo ručníček, chudý nedal nic a ona stejně vždy pomohla.
V téže vesnici bydlela stařena známá jako bába Kolářka. Věděla leccos, ale lidé se jí trochu báli, protože z ní šel strach říkalo se, že má v sobě cosi zlého. Jak začala Verunka pomáhat lidem, všichni se k ní začali obracet a Kolářčinu chalupu obcházeli obloukem. To starou babu rozzuřilo. Přemýšlela, jak Verunce uškodit. Vymyslela si, že k ní přijde s bolavou rukou.
Pěkný den, Veroniko, drahoušku! zafňukala babka.
Dobrý den, babičko, usmála se Verunka.
Přišla jsem k tobě pro pomoc, srdíčko, ruka mě bolí, až si nevím rady.
Verunka ji posadila, prohlížela ruku, pak tu druhou, přemýšlela a povídá: Ale babičko, na té ruce přece žádná bolest není. Snad se ti to jen zdálo od únavy?
Jak že není! To neznáš tu bolest! Ani jíst, ani pít nemohu!
Verunka zavrtěla hlavou: Ruce ti nebolí, babičko.
Babka najednou změnila tón: No, snad máš pravdu. Asi jsem se jen vypovídala a už mi je líp. Děkuji, Verunko! Mám pro tebe malý dárek. Podávala jí staré zrcátko. Jsi mladá, abys se mohla okrášlit, takové ti přijde vhod.
Verunka zrcátko s úsměvem přijala: Děkuji, babičko. Dobré slovo je víc než všechen kras.
Ale zrcátko už babka Kolářka důkladně očarovala
Čas běžel. Lidé si začali všímat, jak se Verunka mění hrb ji zmizel, chůze rozkvétala, tváře jí zrůžověly. Koukala na sebe v babčině zrcátku a těšila se z toho. Babka Kolářka zpozorovala, že její kouzla nic nezmohla, přišla znovu a spustila: Záda mě bolí a nohy už neslouží!
Verunka jí dala bylinky, poučila ji, jak z nich vařit odvary, a babka jí naoplátku dala hřebínek z kostí: Pěkné děvče se má hýčkat!
Verunka si hřebínek vzala: Děkuji, babičko, přeji tobě vše dobré, kéž i tvé slovo se obrátí v dobré.
Čas šel dál, Verunka rozkvetla až z něj bylo celé stavení na nohou cop jí zhoustl, tvář jí zrůžověla, záda se narovnala. Zato babka Kolářka chřadla, až nebyla s to vstát z postele. Ležela, sténala a nakonec přivolala Verunku.
Sestry Blažena a Kristýna ji varovaly: Nechod’, Verunko, s tou čarodějnicí není bezpečno! Verunka ale pravila: Ráno je moudřejší večera.
Vstala časně, omyla se čistou vodou a oblékla nové šaty. Do košíku přibalila med z horských včel, čerstvé jablka a svazek voňavých bylin. Když ji sestry spatřily, žasly: Ty jsi tak krásná, jako by ti tvář vykvetla nebo se stal zázrak.
Když Verunka přišla k babčině chalupě a chtěla otevřít branku, branka před ní s třeskem zapadla. Křičela: Babičko, otevři, dám ti, co jsem přinesla, nemohu dovnitř!
Z chalupy se ozývaly zvláštní zvuky kroky, qřiny a dokonce i zvířecí hlasy, které brečely a bučely. Lidé se na návsi začali shlukovat, protože babčin dům černal, ze střechy se valil těžký kouř. Nikdo se však neodvážil blíž. Verunka v třetím pokusu položila košík přes plot a volala: Babičko, přinesla jsem ti med, jablka a léčivé bylinky!
V tu chvíli z komína vyrazil hustý černý dým, z oken vyletěly vrány a chalupa během chvilky zčernala, až se v popel proměnila. Lidé běželi s vědry, lámali ploty, ale nebylo už co hasit dům zmizel, zůstala jen hromádka uhlíků.
To Kolářčina zloba ji sežehla! Chtěla Verunku zahubit čárami, ale dobro ji ochránilo a zlo se babce vrátilo! šuškali ve vsi.
Verunka byla od té doby ještě krásnější. Brzy ji požádal o ruku mladík z vedlejšího statku, vzali se a žili v lásce a porozumění. Blažena i Kristýna jen zářily, že mají takovou sestru!
A tam, kde býval babčin dům a kde Verunka nechala košík s dary, začala růst maliní tak voňavé a sladké, že se celá ves na ně těšila každé léto. Tak pověst o Verunce zdomácněla, až celá ves začala lidem říkat Malinová.