Někdy některým lidem nerozumím. Ukazuje se, že jich je v dnešní době tolik. Každý se snaží něčeho dosáhnout rukama někoho jiného, aniž by do toho vložil špetku úsilí.
Odmalička jsem věděl, že mám před sebou těžký osud. Vyrůstal jsem v chudé venkovské rodině, bez otce. Matka mi neustále opakovala, že musím být silný a snažit se o lepší život. A tak jsem to také udělal. Chodil jsem do školy ve městě a získal dobrou práci. Pak jsem potkala svého manžela a vdala se.
První tři roky jsme si pronajímali byt v hlavním městě. Pak jsme si díky tvrdé práci koupili vlastní byt. A pak to začalo – vzpomněli si na mě i příbuzní, které jsem nikdy neviděla. Všichni chtěli přijet na návštěvu, do hlavního města. Ale nikoho nezajímalo, že mám svůj vlastní život a na nikoho nečekám.
A tak mi zavolala sestřenice a prosila, jestli by u mě její dcera nemohla pár týdnů bydlet, než se dostane na univerzitu a dostane kolej. Bylo mi jí líto, koneckonců jsem v té situaci byla sama. Vzala jsem ji k sobě.
Nastoupila na univerzitu a od té doby uplynuly dva měsíce, ne týdny. Začala jsem se sestřenice ptát, kdy se její dcera odstěhuje. A dostalo se mi odpovědi – není ti jí líto?
Samozřejmě že je mi jí líto. Ale já přece nemusím s nikým žít pět let. Po týdnu jsem ji vystěhovala. Teď jsem pro všechny příbuzné nepřítel, ale aspoň mám klid, žiju jen s manželem.
