Doma měli opět návštěvu. Hosté u nich byli téměř neustále.
Pořád pijí, pijí, všude spousta lahví, ale s jídlem je to bídné. Ani krajíc chleba by se tu nenašel…jen popelníky a prázdná plechovka od tresčích jater, Leoš ještě jednou zkoumavě přehlédl stůl, na kterém opravdu nic nebylo.
Dobře mami, já jdu, řekl chlapec a pomalu si natahoval svoje roztrhané boty.
Pořád doufal, že ho maminka zastaví, že přece jen poví:
Kam jdeš, synku, bez snídaně a v té zimě? Zůstaň doma, uvařím ti kaši, pošlu hosty pryč a vytřu podlahu.
Vždycky čekal od mámy laskavé slovo, ale ona laskavostí neoplývala. Její slova byla jako bodláky, před kterými se Leoš chtěl schoulit a schovat.
Tentokrát se rozhodl, že odejde navždy. Bylo mu šest let a považoval se už za dospělého. Nejprve si usmyslel, že si vydělá peníze a koupí si housku, možná i dvě, protože jeho žaludek hlasitě kručel.
Jak si vydělat, vůbec netušil, ale když šel kolem stánků, zahlédl vyčnívající ze sněhu prázdnou láhev. Schoval ji do kapsy, pak našel někým vyhozenou igelitku a celé dopoledne sbíral prázdné lahve.
Nashromáždil jich už dost, v tašce mu cinkaly. Leoš si představoval, jak si za ně koupí měkkou, voňavou housku s mákem, nebo se rozinkami, možná i s polevou, i když tušil, že na polevu mu lahví nevystačí, proto hledal dál.
Přiblížil se k nástupišti u nádraží, kde čekali chlapi na vlak a popíjeli pivo. Leoš položil těžkou tašku u kiosku a běžel pro právě odloženou lahev. Když se vrátil, stál u jeho tašky nějaký špinavý a nevrlý chlap. Sebral mu lahve, podíval se na malého majitele tak zle, že Leoš raději odešel.
Sen o housce byl ten tam.
Sbírat lahve je pěkně tvrdá práce, pomyslel si Leoš a pokračoval po rozbředlých sněhových chodnících.
Sníh mu promáčel boty a nohy měl zkřehlé zimou. Začalo se stmívat. Nepamatoval si, jak se dostal do jakéhosi činžovního domu. Sklátil se na podestu, přitiskl se ke horkému radiátoru a usnul.
Když se probudil, myslel si, že stále sní. Bylo teplo, ticho a útulno, a hlavně vonělo něco báječně!
Do pokoje vstoupila žena s laskavým úsměvem.
Tak co, chlapečku, řekla mile, už ses zahřál? Vyspal jsi se? Pojď snídat. Šla jsem v noci, ty jsi tam spal jako opuštěné štěně, tak jsem tě vzala domů.
Takže teď je tohle můj domov? zeptal se opatrně Leoš.
Pokud žádný nemáš, může být tvůj, odpověděla žena.
Dál to bylo jako pohádka. Neznámá teta krmila Leoše, starala se o něj, koupila mu nové oblečení. Postupně jí vyprávěl o svém životě s matkou.
Laskavá teta měla pohádkové jméno Libuše. Ve skutečnosti to bylo běžné české jméno, ale Leoš ho slyšel poprvé, a v jeho očích patřilo pouze dobré víle.
A chceš, abych byla tvoje maminka? vyslovila jednou, objala ho a pevně přitiskla k sobě, jako to dělají skutečné milující matky.
Leoš samozřejmě chtěl, ale…šťastný život skončil náhle. Po týdnu si pro něj přišla jeho matka.
Matka byla téměř střízlivá a hlasitě nadávala paní Libuši: Ještě mě nezbavili mateřských práv, na syna mám plné právo.
Když ho odváděla, padaly z nebe sněhové vločky a Leošovi připadal dům, kde zůstávala dobrá teta, jako bílý zámek.
Život pak už byl jen špatný. Matka stále pila, on z domova utíkal. Přespával na nádraží, sbíral lahve a za ně kupoval chleba. S nikým nenavazoval kontakty, o nic neprosil.
Nakonec jeho matku zbavili rodičovských práv a Leoše umístili do dětského domova.
Nejsmutnější ze všeho pro něj bylo, že se nemohl rozpomenout, kde je ten dům bílý zámek, kde žije dobrá žena s pohádkovým jménem.
Uběhly tři roky.
Leoš žil v dětském domově. Byl stále uzavřený, málomluvný. Nejraději se někam schoval a kreslil. Vždy stejný obrázek: bílý dům a sněhové vločky padající z nebe.
Jednou přijela do dětského domova novinářka. Vychovatelka ji provázela a seznamovala s dětmi. Zastavily se u Leoše.
Leoš je hodný kluk, má zajímavou povahu, ale špatně se začleňuje do kolektivu. Pracujeme na tom, aby našel rodinu, vysvětlila novinářce.
Pojď se seznámit, já jsem Libuše, nabídla novinářka Leošovi.
Chlapec rázem pookřál a rozpovídal se! Nadšeně vyprávěl o té druhé dobré tetě Libuši. Vypadalo to, jako by s každým slovem rozmrzalo jeho srdce. Oči mu zářily, tváře zrudly. Vychovatelka byla jeho proměnou překvapena.
Jméno Libuše bylo zlatým klíčem k jeho duši.
Novinářka Libuše se při poslechu jeho vyprávění neubránila slzám. Slíbila, že o něm napíše do místního listu, a třeba si článek přečte ta dobrá žena a pozná, že ji Leoš hledá.
Svůj slib dodržela. A stal se zázrak.
Paní Libuše noviny neodebírala, ale měla právě narozeniny a kolegové jí darovali květiny. Protože byla zima, zabalili květiny do novin. Doma při rozbalování si všimla titulku článku: Dobrá žena Libuše, hledá vás chlapec Leoš. Ozvěte se!
Přečetla si článek a okamžitě poznala, že je to ten její chlapec, kterého kdysi našla na schodišti a chtěla si ho vzít za svého.
Leoš ji hned poznal. Vrhl se jí do náruče. Objali se. Plakali všichni: Leoš, Libuše i vychovatelé, kteří byli u toho.
Tak moc jsem tě čekal, řekl kluk.
Přemlouvali ho, aby tetu Libuši pustil domů. Nemohla si ho vzít ihned, čekalo je řízení o adopci, ale každý den za ním chodila a navštěvovala ho.
P.S.
A pak už měl Leoš šťastný život. Dnes je mu 26 let. Má vystudovaný technologický institut. Chystá se na svatbu s hodnou dívkou. Je veselý, společenský muž a moc miluje svou mámu Libuši, které vděčí za vše.
Když byl už dospělý, vyprávěla mu Libuše, že ji opustil manžel kvůli tomu, že nemohla mít děti. Cítila se osamělá a nepotřebná. Právě tehdy na schodišti našla Leoše a zahřála ho svojí láskou.
Když si ho pak vzala jeho matka, Libuše s lítostí říkala Asi to tak mělo být.
A byla nekonečně šťastná, když ho po letech znovu našla v dětském domově.
Leoš se pokusil zjistit něco o své skutečné matce. Zjistil, že byt měli v pronájmu. Matka před lety odešla neznámo kam s nějakým mužem, který se právě vrátil z vězení. Dál už pátrat nechtěl. Proč…