Ty jo, kdybys věděla, jak hluboko mi tahle věc leží v duši Tebe už by dávno měli dát do dětského domova! Zmiz z naší rodiny! řvala jsem tehdy na plné hrdlo, až mi přeskakoval hlas.
Ten, na koho jsem řvala, byl můj bratranec Roman.
Přitom, já ho jako malá hrozně milovala! Světlé vlasy, oči jak nebe v červenci, pořád se smál, pořád něco vymýšlel. Prostě Roman.
Naše rodina se scházela u stolu snad při každé příležitosti Vánoce, svátky, narozeniny, jen tak Ze všech bratranců jsem měla nejradši právě Romana. Uměl vykládat příběhy, až mi šla hlava kolem. Navíc krásně kreslil během večera dokázal načrtnout několik obrázků jen obyčejnou tužkou. Já si je pak potají schovávala do stolu. Byly mi vzácný, nikdo jiný je nesměl vidět.
Roman byl o dva roky starší než já.
A pak, když mu bylo čtrnáct, zemřela mu máma prostě ráno nevstala Začalo se řešit, co s Romanem bude. Nejprve to šlo za jeho tátou, ale toho bylo těžké dohledat. S maminkou se dávno rozvedli, tatínek už měl jinou rodinu a o Romana nestál nechci narušovat klid u nás doma. Všichni ostatní příbuzní pokrčili rameny že mají svý starosti, svoje děti no znáš to. Lidi jsou rodina, ale v okamžiku, kdy je potřeba pomoc, najednou nikdo není k zastižení.
Nakonec si ho k sobě vzali naši moji rodiče. I když už nás měli s bráchou dva. Romanova máma byla totiž mladší sestra mého táty.
Tehdy jsem měla radost, že Roman bude bydlet s námi. Ale už první den jsem z něj měla divný pocit. Mamka, aby ho trochu rozptýlila, se zeptala: Romane, chceš něco speciálního? Neboj se říct.
A Roman hned: Chtěl bych elektrickou vláčkodráhu.
V tu dobu to bylo fakt dost drahé, nebylo to jak dneska a mě teda šokovalo, že na něco takového pomyslel, když mu sotva zemřela máma. Vždyť to byl jeho nejbližší člověk! Nebylo mu líto? Jenomže naši neváhali a vlak mu koupili. A pak začalo: Koupíte mi kazeťák džíny značkovou bundu To už byl začátek osmdesátek, navíc se tahle věci sháněly složitě, draho. Naši to všechno Romanovi koupili, i když na nás, jejich vlastní děti, museli šetřit. Já i brácha jsme to chápali a moc se nehádali.
Když mu bylo šestnáct, přišly holky. Roman byl vážně kádr a o zájem neměl nouzi. Co bylo horší, začal si dovolovat i ke mně, své sestřenici. Ale já už byla sportovkyně, zvládla jsem ho od sebe odehnat. Paradoxně jsme se kvůli tomu i porvali. Tolikrát jsem kvůli tomu brečela pod peřinou Rodičům jsem to neřekla, děti většinou o takových věcech mlčí.
Když jsem to pak stopla, Roman se otočil k mým kamarádkám. Ty byly vlastně rády a rvaly se o jeho přízeň.
A taky Roman kradl. Vůbec se nestyděl. Měla jsem kasičku šetřila jsem si z kapesného, chtěla koupit dárek našim. Jednoho dne byla kasička prázdná! Roman zapřel: Já nic nevzal. Ani se nezarděl! Mně se z toho chtělo plakat. Nedokázala jsem pochopit, jak může někdo krást v rámci rodiny přímo pod jednou střechou. Roman rozbíjel základní věci naší rodiny. Byla jsem naštvaná a naštvanost mě nechtěla pustit. Roman si myslel, že mu každý dluží. Začala jsem ho nenávidět. A tehdy jsem na něj vyletěla: Takhle to dál nejde, běž z naší rodiny!
Spráskla jsem ho slovy, co se do mě vešlo. Měla jsem v sobě takový vztek, že jsem ho ani neuměla pojmenovat.
Mamka mě nakonec uklidnila. Od té doby pro mě Roman přestal existovat. Ignorovala jsem ho, jak jen to šlo. Později jsem zjistila, že ostatní příbuzní dávno věděli, co je Roman zač. Byli totiž sousedi, my bydleli úplně jinde. Učitelé Romana rodiče varovali: To dítě vám dá ještě zabrat. Pokazí i vaše děti.
Na nové škole pak poznal Lucii. Ta se do něj zamilovala na celý život. Vzali se hned po maturitě a měli spolu dceru. Lucie snášela Romanovy hrozné nápady, všechna jeho nekonečná lhaní a nevěry bez mrknutí oka. Jak se říká: Holka, co si vytrpí v mládí, to jí v manželství ještě přibude dvakrát tolik. Celý život žil Roman jak v bavlnce Lucie ho milovala až za hrob.
Pak musel Roman na vojnu. Sloužil někde na východě Slovenska, a tam si našel jinou rodinu. Vážně! Během opušťáků stihl holku, se kterou měl po návratu syna, a po armádě východ neopustil. Lucie tam nakonec přijela, všechno si zjistila a přesvědčila Romana, aby se vrátil domů.
Moji rodiče se od Romana nikdy nedočkali ani obyčejného poděkování. Nepřijali ho kvůli vděku, ale i tak to člověka zamrzí
Teď je Romanovi šedesát, věnuje se církvi, s Lucií mají pět vnoučat. Opticky je všechno v pořádku. Jenže ve mně ta hořkost z našich vztahů zůstala a nikdy nezmizela.
A s medem bych si to stejně už nikdy nedala na talířA tak jsem se roky snažila Romana jednoduše vymazat z paměti, jako když škrtneš slovo v sešitě. Jenže život není guma. Každý Vánoce, když v rádiu zazněla písnička, kterou Roman hrával na kytaru, přepadl mě stesk a lítost, která neměla jméno. Říká se, že odpuštění je spíš pro toho, kdo odpouští, než pro toho, komu je odpuštěno a asi na tom něco bude. Zabralo mi to čtyřicet let a nespočítaně tichých pláčů v peřinách než jsem pochopila, že Roman byl vlastně celý život ve vleku vlastní bolesti. Život mu rozdal karty, které si nevybral, a on s nimi prostě hrál špatně.
Nedávno jsme se potkali na oslavě devadesátin našeho společného strejdy. Seděl v rohu, kolem něj děti, vnoučata, Lucie věrně po boku. Já kolem něj prošla, skoro bez dechu, půl století staré křivdy uvnitř mě. Najednou ke mně zvedl oči pořád ty modrý, čistý jak červencový den. Pousmál se: Ahoj, sestřenko. V ten okamžik jsem ucítila, jak moje zloba všechno to, co jsem v sobě schovávala se zvolna mění v tiché smíření. Nebylo třeba omluv. Stačil letmý úsměv. Stačilo vědět, že každý máme ty svoje vláčkodráhy, svoje ztráty, svoje viny a že rodina někdy znamená prostě jít dál společně, i když je uvnitř pár rozbitých kolejnic.
A tak, když jsem večer přicházela domů, poprvé za dlouhou dobu jsem vytáhla z krabice jeho dětský obrázek na žlutém papíře. Usmála jsem se na postavičky stojící ve vlaku, ručně načrtnuté starou měkkou tužkou. Možná je to celý náš příběh: na jedné trati, každý s jiným kufrem, ale ve stejném vagonu. A každé odpuštění, byť trvalo půl života, je pořád lístek dál.