**Hořký svátek: drama Elišky**
Seděla jsem u kuchyňského stolu a znovu přepočítával peníze. Peněženka byla skoro prázdná a do výplaty zbýval ještě týden.
„Málo,“ povzdychla jsem si. „Ale co nadělám? Takhle to prostě je…“
Musela jsem zaplatit nájem, nakoupit jídlo, ale kde na to? Bloumala jsem obchodem v centru Mníšku a krčila rameny nad cenami, které jako by rostly před očima. Nakonec jsem si mohla dovolit jen mléko, housky a balíček těstovin. Máslo bylo moc drahé, tak aspoň margarín. Káva, čaj, sladkosti k čaji, oblíbený sýr – všechno zůstalo na regálech.
Nezbylo mi než zajít k bývalé tchyni pro zeleninu. A tam mě čekalo to nevyhnutelné:
„Já ti to říkala!“ opakovala už po sté Marie Nováková.
Tchyně byla tvrdá, ale moudrá žena. Bylo jí sedmdesát šest a vždycky měla pravdu. Kdybych ji bývala poslechla před lety, možná bych teď neprohrabávala peněženku se slzami v očích. Možná bych žila jako normální lidi. Nebo dokonce líp! Ale co bylo, to bylo.
Před dvěma lety mě opustil manžel, Pavel. A jak! Přímo na mé narozeniny. Celý den jsem vařila, prostřela bohatý stůl. Pavel si sedl, s chutí se najedl a pak to spustil:
„Tak dost, Eliško. Končím. Odcházím od tebe.“
Ztuhla jsem, nevěřícně zírala. A on pokračoval, neschovávaje podráždění:
„Kolik ti dnes je? Jedenačtyřet, že jo? A mně pětačtyřicet. V tomhle věku bychom už měli mít vnoučata! A kde jsou? Žádná nejsou. Protože my nemáme děti. Ty jsi se ani neobtěžovala je porodit!“
„Co to meleš?“ zalapala jsem po dechu. „O čem to mluvíš? Chudáčku, unavený, že? Jaké děti s tebou? Ani kočku neumíš nakrmit, pořád chodí hladová! Já se po bytě pohybuju po špičkách, a ty řveš, že dělám randál! Jaké děti ti mám porodit? Třeba jsem to schválně nechtěla!“
Kde se ve mě vzala ta drzost? A proč? Pavel jako by na to čekal. Vstal, odstrčil židli a na rozloučenou hodil:
„Budu bydlet jinde. Dávám ti čas, abys si sehnala bydlení. Byt je přece můj!“
Dveře zabouchly a v bytě zavládlo hrobové ticho. Seděla jsem, nevědíc, co dělat, a v hrudi se šířila prázdnota.
Později mi pověděli, že Pavel se „trochu oženil“ s mladou prodavačkou z obchodu s botami, kam jednou zašel pro nové boty. Vyprávěli to s chutí, rozplývali se nad tím, jak jí běhval s květinami. Jenže ty květiny byly z naší zahrádky – lilie, o které jsem se roky starala: jemně růžové, citrónově žluté, tygrované, ohnivě červené. Vytrhal je i s kořeny, nelítostně polámal stonky.
Bylo mi té holky líto. Myslí si, že chytla štěstí za pačesy? No nazdar. Pavel šetřil na kytici, bude šetřit i na šaty a boty. Ale když jsem tu jeho novou vyvolenou viděla – statnou, sebevědomou – bylo jasné, že litovat ji netřeba. Pavel si zřejmě vybral takovou, aby mu „narodila celou mateřskou školku“. No, ať si zkusí.
Znala tchyně něco o synově románku? Předemnou Pavla peskovala, ale i já dostala svou dávku:
„Copak jsem ti neříkala před dvaceti lety? Pořád na sebe něco natáhneš! Kolik jsem ti dala slušných věcí? Kde jsou? Tak si teď choď sama!“
Ty „šaty“ si pamatuju – obrovské tepláky do kolen, s flekatým vzorem. Pavel by utekl ještě dřív, kdyby mě v tom viděl.
Začalo se dělit majetek. Pavel tvrdil: „Všechno je moje!“ Ale soud rozdělil vše napůl. Mně připadla chata, Pavlovi byt. Pak se vmíchala Marie Nováková, která už léta bydlela na chatě a pronajímala svůj byt za slušné peníze:
„Tak děcka, a mě se nikdo neptá? Eliška sem začne vodit chlapy a já kam?“
„Domů, mami,“ odsekl Pavel.
„Chytráku! A tvoje holka jak bude do práce jezdit? Budeš se s tou prodavačkou válet v bytu?“
Nakonec dohodli: Marie zůstala na chatě, svůj byt dala synovi, a já si ponechala náš společný byt. Ale sotva jsem si oddechla, přišla další rána: soud nerozdělil jen majetek, ale i dluhy. Teď jsem splácela půlku Pavlova úvěru. Za „krásný život“ se muselo platit.
Proto jsem se vlekla na autobusovou zastávku. Autobusy v Mníšku jezdily málokdy, jen jednou týdně. Všichni měli auta, v autobuse seděly jen babičky, které se znaly odjakživa. Povídaly si, stěžovaly si na důchody, ceny, probíraly novinky. Já mlčela a dívala se z okna. Jet žebrat o zeleninu na vlastní chatu bylo ponižující.
Každý záhon jsem okopávala, hnojila, těšila se z každého zeleného výhonku. Dům utopený v květinách, stromy bíle natřené. Uvnitř světlo, pestré záclony, postel pod jasnou dekou, stůl s elegantními židlemi, prostřelý bílým ubrusem. Žádný harampádí – staré gauče, rozbité křesla, hromady hadrů. Prostor, vzduch, krása.
Není divu, že se sem Marie před pěti lety nastěhovala. Chytrá baba – sobě horší neudělá. Rozvod rozvodem, ale brambory se sázet musí. Dřela jsem jako mezek. Úrodu v bytě neschováš, ve sklepě je to jistější. A tak jsem jezdila každý týden – aspoň nějaký příjem k mizerné výplatě.
Marie mi stála za zády, poučovala mě, ale přesto postavila konvici, nakrmila mě, uložila, aniž by se zastavila:
„Já ti to říkala, Eliško! Nemůžeš být taková! Pavlovi s touhle, odpusť pánbůh, už roste synek, brzo ho hodí na babku a udělají dalšího! A ty pořád běháš sem a tam, ničemu nerozumíš. Změnila sis práci? Co pořád děláš ve škole? Na jaký důchodMarie si povzdechla, ale v očích jí zasvítilo – nakonec přece jen věděla, že štěstí pro Elišku našla sama.