Hana se vrátila domů jako po bitvě. Všechno v ní křičelo, že manžel zase nečekal doma. A soudě podle rozházených věcí a špinavého nádobí spěchal, kde ho zuby bolely, zanechávaje za sebou jen stopy lživých výmluv. Automaticky začala uklízet, ale u postele se zarazila. Na polštáři – cizí, zrzavý, dlouhý vlas. Třesoucíma se rukama došla do kuchyně – dvě skleničky, rtěnka. Dívala se na to, jako by sledovala svět přes zamrzlé okno. Tentokrát nezaplakala. Najednou věděla – dost.
Kdysi měla Hana prostou dívčí touhu – najít svého prince. Pocházela z malé vesnice a sněla o velkoměstě, krásném životě, štěstí. Učila se, přivydělávala si večery v restauraci a pomáhala tetě Janě, pro kterou po rozvodu nebyl čas na směny. Peněz nikdy nebylo dost. Matka posílala, co mohla, ale v nevých domě byla vždy až ta, která nepatří. Vše, čeho dosáhla, dokázala sama. A věřila – láska ji vytrhne ze šedi.
A láska přišla. Do restauracie často chodil Petr – starší, sebejistý, s plnou peněžkou. Zamilovala se na první pohled, netušíc, že má nejen auto, ale i frontu obdivovatelek. Všiml si jí. A Hana rychle všechny převádla – i tu domnělou „snoubenku“, která zřejmě byla jen křestní z tátovy strany. Petr si ji vybral.
Svatba jako z pohádky – honosná, drahá, oslňující. Petrovi rodiče ji přijali s nuceným úsměvem, ale podvolili se: syn byl pozdní, zbožňovaný, jeho slovo zákon. Tchyně řídila vše: od šatů po barvu nevěstiných vlasů. Hana poslouchala. Věřila – přijali ji. V rodině vládl řád, pohoda, starostlivost. Celý rok jako sen.
Čas plynul. Těhotenství ne a ne přijít. A jednoho dne jí tchyně bez okolků oznámila:
„Zapředpíšala jsem tě k doktorovi. Je čas zjistit, kde je problém.“
Hana se cítila skvěle. Ale odporovat se neodvážila. Pak přišel ortel: děti nebude mít. Nikdy.
Jela domů a nevědla, jak to říct. Jak žít dál? Ale brzy pochopila – říkat nic nemusí. Vše už bylo řečeno. Osobně. Tchyní.
„Nevadá, zvládneme. Hlavně spolu,“ prohlásila.
Petr ji podržel: „Nikdy tě neopustím.“ Hana uvěřila. Ale postupně začaly návštěvy doktorů, klinik, procedur. A muž čím dál častěji zůstával někde. Pak se přestěhoval do vedlejšího pokoje. A nakonec spal spíš u rodičů.
Život šel dál, ale ne spolu. Kamarádce Lence narodil syn. Hana se stala kmotrou. Honzík se stal jejím světlem. Ale Lenka s manželem zahynuli při nehodě. Honzík zůstal sám. Než se Hana stihla za ním rozjet, už si ho vzal Jakub – Leničin bratr, ten kluk, co ji kdysi nosil bonbóny a sešity.
„Už jsme staří,“ řekli Leničini rodiče. „On je mladý a činí se mu ke svatbě. Připadne si sám.“
Hana to nedokázala přijmout: dítě bude vychovávat cizí žena. Macecha. V hlavě jí uvízla myšlenka: vzít Honzíka k sobě. Přemluvit Jakuba. Třeba ustoupí.
Ale Jakub neustoupil:
„To je můj synovec. Slíbil jsem sestře – nikdy ho neopustím!“
A pak, jako v horečce, dodal:
„Když chceš, vezmi se za mě. Budeme ho vychovávat spolu. Vždycky jsem tě miloval, ale tysi mě odkopávala.“
„Zbláznil ses?!“ vyjela Hana. Pak se za to nenáviděla. Ale bylo pozdě.
Domů se vrátila zlomená. A teď – cizí vlas na polštáři. Rtěnka. Skleničky. Pravda ji řezala do živého. Byl opravdu u rodičů? A ty „služební cílování“?
Vše, co je spojovalo – povinnost, zvyk, strach ze samoty. Rychle sebrala věci, dokumenty a nechala vzkaz:
„Bude to lepší pro všechny…“
Petr bude mít děti. Jeho rodiče vnoučata. Jakub rodinu. Honzík mámu. A ona?
Lásku? Kdo ví, co to vlastně je. Třeba už je blíž.
Jakub jí otevřel ospalý, zmatený:
„Ty zase?… Co chceš?“
Hana zavřela oči a tiše zašeptala:
„Já… už jsem zůstala…“