Holčičko, koho hledáš? zeptala jsem se.
Hledám maminku, neviděla jste ji? přimhouřila oči šestiletá dívka s hnědýma očima a spěšně se podívala na mě.
Zamyslela jsem se. V tomto domě jsem se nastěhovala nedávno a podle toho, co jsem věděla, byt, před kterým stála, byl už dlouho prázdný.
Ale tady nikdo nežije, odpověděla jsem dívce.
Na to se rozplakala a posadila se na schody.
Tatičko, opravdu potřebujeme maminku! Jen ona může všechno změnit, táta po ní nesmí.
Stála jsem zmatená, nevěděla jsem, jak této drobné bytosti pomoci. Děti jsem neměla, takže jsem netušila, odkud začít
Obejmout ji, pozvat na čaj ale neznámé tátové pravděpodobně nepřijde. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Požádala jsem dívku, aby neodcházela, a vběhla jsem. Když jsem se vrátila, už byla úplně zmrzlá.
Celý večer mi dívka nešla z hlavy. Rozhodla jsem se zavolat své sousedce a zeptat se, kdo jsou obyvatelé na schodišti.
Už několik let tu nikdo nežije, řekla Jana Novotná, proč se ptáš?
Dnes přišla malá dívka a hledala maminku
Jana jen mlčela, jako by si něco vybavovala.
To je asi Vendulčina dcera. Katka už není mezi živými. Jméno zbyl jen manžel a dítě v náručí. V tom bytě asi nezvládl, odjel. Od té doby se po schodech objevuje
Víš, Irenko, ty bydlí nedaleko. Když se zase objeví, vezmi ji domů řekla mi a nadiktovala adresu.
Postupně se tato historka vytrácela. Pracovala jsem, vracela se domů pozdě, brzy ráno zase odjížděla.
Jednoho dne, těsně před novoročními svátky, jsem zaslechla jemné klepání a vzlykání. Rychle jsem přiběhla ke dveřím stála tam malá šedooká dívka a plakala.
Co se ti stalo? Kde je tvůj táta?
Je doma, já ale hledám maminku, tiše odpověděla.
Vzpomněla jsem si, že mám někde zapisánu adresu, a vyběhla jsem ji hledat, tentokrát jsem dívce řekla, aby počkala u mě. Vešla, rozhlédla se, usedla na křeslo v chodbě.
Když jsem konečně našla papír s adresou, už spala sladce zakuklená. Opatrně jsem ji přenesla do obýváku na pohovku a znovu vytočila číslo sousedky.
Jano, omlouvám se, že vás obtěžuji, ale vzpomínáte si na tu holčičku, co chodí k prázdnému bytu naproti?
Ano, je to moje. Chtěla jsem ji vzít domů, ale když jsem hledala adresu, usnula. Bojím se, že otec bude dál hledat
Vím, Irenko, bydlím nedaleko, za chvíli zašlu se podívat, měj se na spojení.
Dobře, položila jsem sluchátko a nechtěně jsem si prohlédla malou tvářičku. Upravila jsem jí rozcuchané vlásky a pohladila ji po rameni.
Toužila jsem po vlastní rodině, ale mé sny se nesplnily. S mužem jsme kdysi žili šťastně a uvažovali o dětech. Po čase jsem přišla o naše dítě. Stres v práci mě vyčerpával, čekali jsme na vyšetření, nervovali jsme se a pracovali téměř bez odpočinku
Když jsem zjistila, že čekám další miminko, odešla jsem z práce. Osud však měl jiné plány ztratila jsem dítě v raném stádiu těhotenství. Ať jsme se snažili jakkoli, matkou se stát nemohla.
Brzy po mě muž odešel. Vím, že v jeho nové rodině vyrostla dcera, ale o něm jsem už nic neslyšela, vymazala jsem ho ze svého života i ze společných přátel.
Žila jsem tak přes sedm let, sama v pronajatých bytech.
Moje zamyšlení přerušilo tiché klepání u dveří. Vyběhla jsem otevřít a neuvěřitelně jsem uviděla svého bývalého manžela.
Karle? Co tady děláš?
Přišel jsem pro dceru počkej, Smetanova 5, že?
Ano, přesně. To je tvoje dcera? Projdi dál, spí, připravím čaj. Kdo by čekal, že na prahu svého bytu potkám takový zvrat, ale život nám někdy přináší nečekané překvapení.
Nebudeme ti překážet? Můžu probudit Anču a vzít ji domů.
Nechte ji spát. Co se stalo? Už několikrát chodí na náš schodek a klepe na dveře naproti.
Karel unaveně zakryl oči a pak začal vyprávět:
Před pár lety jsme bydleli v tomto bytě s Katkou. Dům zdědila po dědečkovi. Po svatbě jsme se nastěhovali sem. Brzy se Katka těšila a já byl v sedmém nebi štěstí!
Pamatuji si, jak nastal termín, a vzal jsem manželku do nemocnice. Plakala, trápila se, asi cítila
Vzala mě za ruce a prosila, abych se postaral o dítě, pokud se jí něco stane. Pak nastaly komplikace, manželku se nepodařilo zachránit.
Je mi moc líto, pohladila jsem Karla po rameni, viděla jsem, jak se svírá, ale slzy se mu znovu a znovu řinuly po tvářích, jako by držel tenhle bolest uvnitř, dokud už ho síly nevyčerpaly.
V tom se ozvalo tiché dupání dětských nohou v místnosti.
Tati?
Karel se vrhl k dceři, objal ji a přitiskl k sobě.
Ančo, bál jsem se proč jsi odešla bez povolení?
Chci jen najít svou maminku.
Najdeme ji, ale nejdříve pojďme domů.
Díky, Ireno, tady je moje číslo podal mi vizitku zavolej, když Anča zase přijde. Byt jsme blízko, cesta už ji dobře zná.
Odkud zná adresu tohoto bytu? zeptala jsem se.
Ukázal jsem jí, povzdechl se, potřeboval jsem vyzvednout pár věcí, a ona viděla jeho fotky na zdi a od té doby sní o setkání s matkou. Říkal jsem, že Katka odešla, ale že se jednou vrátí.
Odešli a o pár dní mi Karel volal. Znovu jsme se začali vídat, o víkendech jsme chodili ve třech do parku, kavárny a kina. Anča se ke mně přitulila a jednou mi dokonce řekla maminko.
Ireno, jednou řekl Karel, přestěhuj se k nám, stačí už pobývat v pronajatých koutech, Anča tě často hledá a ptá se.
A ty?
Já sklonil oči, chytil mě za ruce moc mi chybíš. Odpusť mi vše
Od té chvíle jsme spolu. Vyrůstáme naše malé štěstí Hanu. Každý den děkuji osudu za dar, který nemá cenu být milovanou manželkou a matkou.
A i když Hanu má i nevlastní dceru, nic mi nebrání věnovat jí veškerou svou nevyčerpanou mateřskou lásku a něhu.
Život učí, že i když se cesty zdají ztracené, láska a soucit vždy najdou cestu zpátky.