Hledám ženu jménem Libuše.
Pod nízkou oblou branou jsem vešel do vnitrobloku v srdci staré Prahy, kde zůstávaly na šedých dlaždicích zbytky tání. Je to už čtvrtý takový dvůr toho dne. Hřiště, houpačky, chlapci, kteří ve vodě místo puku proháněli kamínek voda cáka všude kolem, ale nikdo se neohlíží.
Stojím pod klenbou, rozhlížím se. Snažím se v paměti zakotvit, najít cokoli známého, cokoliv, co by vynořilo vzpomínku z těch let. Ale tady se za ta léta vše změnilo tehdy tu nebylo nic než natažené šňůry na prádlo, kůlny pod okny, fialové květy floxů a pár laviček.
Tehdy byl svět jiný…
Za ty roky se vše muselo obrátit vzhůru nohama. Spíš by bylo divné, kdyby to tak nezůstalo.
Na postaršího muže v klobouku s kožešinovým lemem tu nikdo nepohlédne. V těchto čtyřech domech pronajímá byt kde kdo. Praha…
Vím jistě, že musí jít o dům napravo od vstupní brány. To zůstalo stejné. Vzpomínám, druhé patro, dům má tři podlaží. Byt na konci chodby, druhý vpravo. Na staré zárubni několik různých tlačítek zvonků s příjmeními původních obyvatel.
Pamatuji si každou věc uvnitř: záhyby na záclonách, křivý závěr na okně, zelenou konvici na čaj, skřípání podlahy, dokonce i toho švába, kterého jsme se dvě noci snažili chytit. Pamatuji si každý kousek rozpadlé kuchyně…
Ale číslo bytu ani domu už nevím. Je to jen někde v těchto ulicích, lemovaných dvory jeden jako druhý, všechno z jedné éry, jedna ruka stavěla, vše na jedno brdo.
A tak procházím dvory…
Správný dům? Druhý vchod? Ne, tady se říká druhá “pavlač.” Druhé patro, poslední dveře… Číslo 43? Nebo…
Kde je zvonek, zkouším vyťukat 43.
Dobrý den, hledám paní Libuši. Nevíte náhodou …?
Někteří mě rychle odmávnou, řeknou, že zde taková paní nebydlí, jiní že nikdy neslyšeli o žádné Libuši. Ale občas někdo mluví déle.
Omlouvám se, je to opravdu důležité. Nebydlela náhodou v roce osmdesát v tomhle bytě paní Libuše? Hodně pro mě znamená to zjistit.
Ve třetím dvoře si beru zápisníček.
16 nikdo; 24 určitě ne; 32a neví, koupili později…
Dvorů je tu spousta. Musím se znovu vypravit tam, kde jsem se nedozvonil, kde někdo neotevřel, kde zůstaly otázky.
Stoupám po širokých schodech tmavého pavlače, vysoká okna s matným sklem, je tu cítit kočky ten zápach tu byl vždycky.
Dobrý den! ukloním se.
Naprotředu mi vychází starší paní v šedém kabátu s prostornou taškou v ruce.
Dobrý den, Vy jdete za někým? ptá se.
Na druhé patro, hledám Libuši, paní kolem šedesátky. Nevzpomínáte si na takovou?
A v kterém bytě?
V rohovém vpravo. Ale to už je dávno. Tenkrát tu byly ještě komunální byty, jestli víte… Nepamatuji si přesně číslo.
Rohový? Ne, tam bydlí Němcovi, manželé s dvěma dětmi. Libuši tu neznám, a já tu žiju odmalička.
Poděkuji a sestupuji po vypolstrovaných schodech.
Paní mi jde v patách.
Jak se jmenovala příjmením, nevíte?
Kdybych věděl, už bych ji našel v seznamu nebo databázi. Nepamatuji si, upřímně.
A kdo to vlastně pro Vás je, neberte to zle? je hovorná.
Zaváhám, nevím, co odpovědět…
Libuše… Líba…
Láska nemá definici. Buď je, nebo není. Všechno ostatní jsou stíny pocitů a následků.
Celý život jsem věřil, že láska je křehká, že vzdálenost ji unaví a rozežene. Jenže zůstávaly ve mně záblesky šťastných chvil, podporovaly mě, ale bolely.
Byl jsem vinen. Čtyřicet let jsem žil s postiženým srdcem.
Asi mě ta bolest držela při životě. A jak jinak Mé srdce nakonec selhalo hned po smrti ženy, se kterou jsem prožil téměř celý život. Poslední roky už to ale nespolečně bylo jen v jedné domácnosti rozdělení ve větších pokojích, dorozumívali jsme se jen ohledně domácích záležitostí.
Pro ni měl dům punc domova. Já byl spíš přívěšek. I svým kamarádkám říkala:
Kam by ho člověk dal, nechám ho tady.
V domě to bylo přeplněné obrazy ve zlatých rámech, broušeným sklem, vystavenou leštěnou skříní, drahými cajky a koberci. Uprostřed stál bílý klavír a na něm váza s umělými květy.
Byl to originální Steinway & Sons, ale žádný tón z něj nikdy v našem bytě nezazněl. Sloužil jako podstavec na vázu a nikdy se neotevíral.
Když přišel do bytu, pár místních hudebníků si chtělo brnknout, ale brzy všichni přešli zpět k magnetofonu.
Klavír byl jen předražený stolek. Žena se chvíli pokoušela učit, najala si učitelku, ale brzy to vzdala. Ona málo co dokončila, krom masáží a manikúry…
Děti neměla, jediné své těhotenství nedotáhla do konce, a i když jí to nemohu vyčítat, měl jsem za to, že si to zvolila sama.
Poslední dobou jsem na to často myslel. Kdesi jsem znal ženu, jejíž prsty dovedly klavír k životu.
A stejně, i když jsem na ženu zanevřel, poslední roky nám spolu bylo líp. Oba nemocní, chodili jsme do parku, krmili kachny u rybníka, já se naučil rybařit, nepotřeboval se poměřovat.
Proč jsme tady nechodili dřív, Lído? Je tu krásně…, seděli jsme u vody.
Byli jsme blbí, souhlasila.
Ale dřív jsme utíkali za povinnostmi. Kariéra úředníka mě dovedla až k vysokému postu na ministerstvu v Praze. Otec Lídy mě tlačil vzhůru, ani jsem nestíhal zvykat na novou funkci a už mi připravoval povýšení.
Měl to ovšem zasloužené byl jsem pilný, schopný, odvážný a uměl si vydobýt své. Takového zetě si náměstek ministra a předseda stavební komise, Josef Tůma, nemohl přát ani ve snu.
Jenže nechtělo se mi být jeho loutkou. Později mi žena jednou prozradila, jak mě její otec doslova převerboval a vydíral ze zákulisí.
A já jsem stál ve vchodu starého domu, připadal jsem si být všechno, co mi zbylo.
Starší paní už dál nevyptává, jen jí v očích probleskne bolest. Je jí jasné, že tu hledám někoho, kdo zmizel příliš dávno.
A já jdu do dalšího dvora. Nohy mám promáčené, zvoním, klepu, někde se setkávám s nepochopením, někde rozmlouvám dlouho, zmateně vysvětluju proč zde jsem. Jdu do dalšího dvora, ne a ne přestat…
Večer se vracím do hotelu zcela zničený. Padnu do postele v kabátu. Bolí mě nohy, záda, špatně se mi dýchá, hučí mi v hlavě. Ráno jsem toho ale schopen znovu.
***
Tenkrát podzim v Praze byl deštivý. Ulice byly pod zlatým kobercem listů, po kterých pršelo. Trhy teď bujely na ulicích, všude stály stánky, krámky, lidé prodávali z ruky.
S budoucím tchánem jsme přijeli do Prahy z Brna na konferenci o novém demokratizačním směřování ve stavebnictví.
Bylo to významné jednání, protože Tůma čekal povolání do centra. Já, tehdy ještě mladý Lumír Němec, jsem moc nečekal. Z komunistického aktivisty jsem se jaksi sám stal pravou rukou předsedy. Žádné snění, prostě jsem pracoval.
Do oblasti jsem dohlížel na stavbu nového závodu, byl jsem mlád, necítil jsem tíhu zodpovědnosti. Měl jsem pocit, že možnosti jsou nekonečné.
A tak jsem si tenkrát Prahu užíval jak turista. Tůma mě posílal vyřizovat kde co. A na stanici metra Můstek mě upoutala hudba tiché, krásné tóny houslí.
Hubená mladá dívka v modrém baretu, v lehkém šátku, hrála s vášní. Měla krátké kostkované sako, kotníčkové botky, nohy štíhlé jak baletka. Před ní otevřené pouzdro, do nějž lidé hází drobné korunové mince.
Stál jsem jako přilepený. Obraz sám o sobě ošuntělá zeď, hudba, modrý šátek, zvadlé květy, její rudé prsty od zimy. Viditelně zmrzlá, ale jakoby jí mráz poháněl k větší síle.
Obchodníci kolem, ruch, prodavačky, někdo hází do pouzdra korunu, ale nezastavují se. Jen já stojím.
Dívka dohrála, ovinula si housle kolem lokte, promnula si ruce a stáhla rukávy přes dlaně.
Pak si housle položila na rameno, smyčec vyletěl do vzduchu byla to jedinečná scéna: housle tančily v hlavním podzimním tanci. Dívka zavřela oči, vkládala do melodie vše, co jí zbylo. Tóny stoupaly šedivou stěnou, ztrácely se kdesi pod stropem jakoby se zoufale snažily něco sdělit.
Ztratil jsem se v hudbě když najednou…
Chlapec, patnáct, zanořil se před houslistku a hned vyskočil, v rukou s pouzdrem.
Krade! Zloděj, chyťte ho! vykřikla prodavačka a její křik se mísil s hudbou.
Libuše hrála dál, oči zavřené, ještě více zaníceně.
Rozběhl jsem se za chlapcem. Po schodech nahoru, ani na vteřinu ho neztratil z očí. Křičím na kolemjdoucí.
Chyťte ho!
Masivní pán mu zastoupil cestu, kluk do něj vrazil rameno, ohlédl se na mě a hodil pouzdro na zem, a utíkal dál do silnice. Auta zastavovala, on poskakoval mezi nimi.
Raději jsem neběžel dál za ním, pouzdro bylo na místě. Sehnul jsem se, sbíral rozházené drobné. Pouzdro prasklo, víko odlomené. Po schodech ke mně sestupovala rozrušená houslistka.
Tady to máte, hodil to, zničil, hajzl… sbírám zbylé drobky po zemi, Tady je vše, co jsem našel.
Netřeba hledat víc, povídá hlubokým hlasem, nezávisle na křehkém zjevu. Pouzdro je rozbité už dávno. Děkuju vám ke všemu.
Je vážná vypadá to, že nejde ani o krádež. Spíš něco tíživějšího.
Stává se vám to často? snažím se navázat kontakt.
Dívka nemá zájem.
Občas, řekne a odvrátí se.
Ona odchází, já jdu za ní, krok za krokem zpomaluje, na mostě se zastaví. Dlouze hledí na vodu, její modrý šátek poletuje ve větru.
Najednou položí housle i pouzdro na zábradlí, drží je nad vodou, zvažuje…
Došlo mi, že se chystá housle vyhodit. Rozběhl jsem se:
Slečno, nedělejte to, prosím!
Zarazila se, podívala se na mě, nečekala, že tam někdo bude. Držel jsem pouzdro pevně.
Proč mi bráníte?
Nenechám vás…
Pomýlila jsem housle, měla bych je zahodit, špitla.
Vidíte, brání se tomu. Je to osud, má rozdávat hudbu! Proč ji tak trestáte?
Nemělo se hrát v podchodě. Slibovala jsem to mamince.
Maminka?
Zemřela před dvěma měsíci.
To je mi líto… Prosím, prominte, koktám.
Jdeme chvíli mlčky. Větve žloutnoucích lip šustí, fouká ostrý říjnový vítr.
Ona první prolomí ticho: Celý život jsem hrála pro ni, kvůli ní. Teď nemám proč žít, proč hrát.
Ale duše vaše toužila… Jinak byste nikdy nešla hrát na ulici. Nebo to bylo spíš kvůli hladu?
Už jsem byla úplně bez peněz, přiznává, nic k jídlu…
Ale to se dá změnit! Mám nějaké koruny, klidně se rozdělím, vytahuju peněženku.
Zastaví se, upřeně na mě koukne.
Myslíte, že vezmu peníze od cizího pána? Už mě dál nesledujte.
Zrychluje. Volám za ní: Slečno, už jste zjistila, že jsem blbec? Přijďte zítra, prosím, do toho tunelu. Budu čekat a dám na vás pozor!
Ale příští den je komplikovaný. Až odpoledne se dostanu k Můstku dívka nikde. Ani další ráno, říkají prodavačky.
Čekal jsem dlouho… tři hodiny jsem chodil kolem, neschopen odejít. Dočkal jsem se.
Začala hrát, všichni už ví, že na ni dlouho čekám. Věděla to i ona, ale nedala najevo. Sedl jsem si naproti a poslouchal.
Dvě hodiny soukala noty do prostoru, já byl nejšťastnější na světě, když se poprvé na mě usmála. Když byla bez sil, přidal jsem do pouzdra pár set korun.
Pane, co to děláte, vždyť to je šílená suma! zbledla.
Mám právo, platím tolik, kolik uznám.
Rozčílila se, vrazila mi peníze zpátky. Tady to není bezpečné, pojďte rychle pryč.
Naproti už přicházejí dvě temné postavy. Byli to výběrčí ti, co vymáhali poplatek za hraní ve vestibulu.
Kolik dlužím? špitla bázlivě.
To necháme na tom pánovi, zasmál se chlap.
A byla bitka. Uměl jsem se prát, pár z nich bych zvládl, ale byli ve přesile.
Houslistka ale neváhala a doběhla pro policii. Ti mě našli na zemi, dělali si svou práci, rozvážili všelijaké rady.
Ona nade mnou seděla a ptala se, jestli chci do nemocnice.
Ne, jen to chci zaspat a bude to dobré.
Jsem z Brna, jen v hotelu ale tam se v takovém stavu vracet nemohu, krčím rameny.
Pojďte ke mně, nabídla náhle.
Pomohla mi do taxíku, ve kterém mě napůl nesla na adresu, kterou jsem pak nikdy nezapomněl a přesto nemohl po letech znovu najít.
Chodby starého činžáku, vůně cibule, prachu, starých bot. V malé kuchyňce někdo telefonuje, ale v zadní místnosti září světlo její pokoj. Dvě místnosti, z velkého světlého průchodu malá, skromná ložnice.
Pod stěnou klavír s háčkovanou dečkou a soškami slonů.
A hromady knih…
Tyto vzpomínky mě už nikdy neopustily. Přicházejí, když je mi těžko. Ostatní nic nechápou. Ale ony vědí, kdy správně odejít a kdy se vrátit se všemi vůněmi, zvuky, šelestem.
Musel jsem se převléct. Vzala mi kabát, dala staré tričko, ošetřila rány, uvařila slabý čaj, jedli jsme suchary. Nic jiného doma nebylo. Přišívala mi roztržené kalhoty a naslouchala.
Vyprávěl jsem jí o Brně, o stavbě, proč jsem v Praze, o životě. Mlčky jsem poslouchal i ji před časem opustila konzervatoř.
Sousedka paní Jana mě bere na trh, budu jí vypomáhat.
Ale vy umíte tak krásně hrát…
Doba je jiná, muzikanty nikdo nepotřebuje, usmála se smutně.
Rozloučil jsem se, ale vrátil se s cukrem a máslem z obchodu. Mrzela se, ale přijala a slíbila mi, že mě zase pozve.
V okně mi mávala, já byl dojatý. Druhé patro, jarabina pod oknem tu jsem si pamatoval. Za domem vysoké topoly.
Tůma mě po návratu do hotelu málem roztrhl.
Kde jsi byl? V nemocnici? Už od tebe neodcházím…
Ale měl jinou práci, nakonec mi čas na ni vyšel. Našel jsem znovu dům i dvůr.
Přišel jsem s dezertem a nákupem. Uklízela, byla pobavená, znovu jsme šli ven běhali v dešti z úkrytu do úkrytu, pili společně kávu z velkého hrnku, smáli se.
Pak jsme se políbili a já ji pozval do Brna. Požádal ji o ruku.
Zkoprněla, odpověděla místo toho smutnou básní Píseň posledního rozloučení…
Vždyť já tě miluji! Vezmi si mě!
Pojď ke mně…
Večer hrála na klavír v mém tričku, společně jsme honili švába mezi nájemníky a pak už jen noc.
Když jsme seděli na parapetu, shlíželi na déšť, opět recitovala:
…mlčí zvuky, kvůli odloučení od tebe…
Pojedeš se mnou! Žádné odloučení. Dnes řeknu, že se vracím jen s nevěstou!
Ráno mě vytáhl z postele telefonát. Soused klepal, že mě chtějí k telefonu. Vědí prý, kde jsem.
Tůma nebyl rozhořčený, jen smutný.
Rychle! Hrozí ti obvinění. Jde o velké věci
Libuše na mě podivně hledí.
Líbo, vrátím se. Vyřeším to. To je omyl.
Samozřejmě, já ti věřím, naposledy recituje, věřím v druhé setkání Sbohem!
Ale už myslím jen na to, co mi hrozí. Jestli by mi někdo tehdy řekl, jak to bylo doopravdy nevěřil bych. Vše bylo zdánlivě dokonalé protokoly, fakta, čísla. Nepodchycené účty, podezření z korupce
Tůma měl konečně páku. Řekl přímo:
Dvacet let natvrdo, víš, kolik to je? Rozvedu to. Ale pokud si vezmeš moji dceru Sáruvytáhnu tě z toho…
Podíval jsem se mu do očí.
Nemůžu. Miluji jinou.
Zapomeň na to. To je rozmar na služební cestě. Jinak si problémy řeš sám.
A poprvé v životě jsem se doopravdy bál. Vyšetřovatel mě zpovídal, upozorňoval na chyby.
Brzy mě Tůma poslal domů vlakem. Byl jsem zlomený.
U nádraží hrály housle z reproduktorů, zabočil jsem za sklad a poprvé v životě plakal.
***
Uvědomil jsem si, že nejlepšími rádci v hledání se můžou stát zdejší babičky na lavičkách.
Libuše? Není to ta, co zemřela na jaře? Její syn přijel ve velkém autě.
Zalekl jsem se, vrazil ruku do hrudi. Přesně toho jsem se bál že odešla dřív, než jsem přišel.
Nebrblaj, on říkal, že hledá vpravo pavlač. To byla Aneta, co umřela, ne Libuše.
Znovu volám, obcházím domy, nenašel jsem nikde tu starou jarabinu, možná už je dávno pryč.
Cestou z dvorů míjím vchod, zahlédnu mladou ženu stejný baret, stejná chůze… Srdce se mi sevře.
Líbo! volám nesměle, ale hlas zanikne.
Otočí se podobná, ale mladší…
Omlouvám se, spletl jsem se.
To se stává. Jmenuju se Libuše, usměje se, a ten hlas… Jak od ní…
Koho to vlastně hledám? Má mi být šedesát pět, jí o několik let méně, tohle je mladá žena…
Vracím se do hotelu s úplně vysátým dechem. Zítra je poslední den, ale mám vůbec sílu pokračovat ve hledání?
Celé dopoledne skoro nevstanu z postele. Včera jsem asi přehnal léky na srdce, dnes jsem unavený k smrti. Ale nakonec povstanu. Kávu si netroufám, srdce bolí. Ujedu taxíkem ke dvorům.
Dnešní hledání začínám odevzdaně. Na druhé straně ulice vidím obchod s hudebními nástroji. Na výloze housle.
Zajdu dovnitř.
Přejete si? ptá se prodavačka.
Můžu se podívat na tuto housle?
Ona mi je podá. Nesahám na ně. Neumím hrát. Chtěl jsem jen vzpomenout na jednu paní, žila tu v těch bytech, houslistka Libuše…
Libuše? zpozorní. Ne Novotná?
Nevím. Hledám ji už třetí den Jste si jistá, kde žije?
Asi v jednom z těch domů vzadu. Má malého syna, osm let, je vdaná. Myslím, že je jí něco přes třicet.
Klesnu do křesla. Já ji zase nenašel, mumlám a odcházím.
Jdu ulicí, najednou nad dvory vyčuhuje několik vysokých topolů, jen jediný blok je tak má. Jdu přímo tam.
Na lavičce sedí staří manželé.
Hledám paní Libuši, asi šedesát let starou houslistku bydlela tu v sedmdesátých, osmdesátých letech.
Dívají se na sebe: To bude Mášina dcera, Liduška…
Vy je znáte? nedýchám téměř.
Sedáme na lavičku. Bydleli tu, v prvním pavlači. Bylo jim těžko, matka brzy zemřela, Líba zůstala sama, čekala dítě, umývala chodby, měla podnájemnice… Ale dceru vychovala výborně. Dnes slavná, má peníze.
Chytám se naděje: A kde ji teď najdu?
Odstěhovali se, ale dcera prý slíbeně bydlí pořád tady. Najděte si ji, řekne vám, kde Líba je.
Vydávám se hledat. Příjmení… Novotná? Asi ano…
Zvonek, první pavlač, druhé patro, rohový byt…
Mužský hlas: Ano?
Jsem nervózní, sotva mluvím.
Eee… U Novotných…
Koho?
No, hledám paní Libuši, asi vaši tchyni…
Několik sekund ticha, pak bzučák odemyká dveře. Pomalu stoupám po schodech, v protisměru schází snědý muž v lékařském plášti.
Jste v pořádku?
Potřebuju adresu Líby, zašeptám, opírám se o zábradlí. Ale muž mě podepře, pomůže až do bytu.
Pojďte dál. Přezouvat netřeba, posaďte se.
V tom do pokoje vchází ona ta mladá žena z ulice, co mi připomněla Libušinu chůzi, hlas, pohled. Má polodlouhé vlasy, domácí šaty, na chvíli vše zůstane stát. Změřen tlak, puls, lékař klidně konstatuje:
Tlak vysoký, srdce naskakuje. Jste po infarktu? Zavolám rychlou?
Ne, prosím. Jen mě nechte chvíli odpočinout.
Na chvíli odchází. Do dveří nakoukne osmiletý kluk.
Ahoj, jak se jmenuješ? ptám se s úsměvem.
Jsem Saša.
Musím se usmát. Saša… A po kom to máš?
Jsem Alexandr, po dědovi… Mamka je Libuše Novotná.
Přijde zpět lékař jmenuje se Michal. Udělá mi injekci, stará se.
Omlouvám se, přináším jen starosti… Řekněte mi, prosím, kde Vaše maminka žije?
Libuše mi uvaří čaj na tlak. Pomalu ustupuje závratě, rozkoukávám se po proměněném bytě. Rozpovídáme se.
Jak jste s mámou žily? ptám se.
Hodně těžce. Po smrti babičky vše bylo na ní. Ale říkala, že jsem jí dala druhý dech. Dlouho jsme měly podnájemnice, pak už se vedlo líp. Vzala jsem brigády, máma učila na housle.
Přiznám se: Vlastně jsem Váš otec.
Libuše zvedne hlavu. Věděla jsem, že někde jste. Nikdy jste se ale neukázal. Maminka říká, že tak to mělo být. Celý život vás čekala…
Chystá se, že zavolá matce.
Ne, nevolejte ji, chci za ní osobně. Už mi řekněte adresu.
Michal si povzdechne. Odvezu vás, ale potom jedete rovnou do nemocnice.
Souhlasím, dívám se na vnučku, Libuši mladší a malého Sašu. Na rodinu, o jejíž existenci jsem neměl ponětí. Srdce tluče rychle, ale žiju.
Jedeme na novou adresu. Moderní činžák na sídlišti za Žižkovem.
Tady je to. Páté poschodí, byt 118. Zazvoňte, a kdyby něco, volejte.
Vleču se jako stodesetiletý. Zvonek. Dveře se otevřou bez otázky.
Vidím ji Libuši. Rysy má jemnější, vlasy vlnité a mírně prošedivělé, kolem očí letité vrásky. Ale je to stále ona.
Stojí, dívá se, chvíli jsme oba ztracení, nevím, co říct.
Líbo… promin… nohy pode mnou vypovídají službu.
Poklekám, nebo se svalím nezáleží.
Ona se ke mně skloní, bere mě v objetí.
Lumíre, co to děláš? Pomůžu ti!
Objímáme se na podlaze v předsíni, chvíli mluvíme páté přes deváté.
Našel jsem tě… proč jsem čekal tolik let? Nevěděl jsem o dceři…
Vždyť nemohl jsi. Ale já věděla, že se jednou vrátíš…
Pláču a to naposledy. Ještě mám srdce moc slabé, záchrana číhá už na chodbě.
Jdeš do nemocnice, Lumíre! zasměje se.
Jen pokud ty budeš se mnou.
Budu už vždycky, hladí mě po ruce, držím ji pevně.
Míříme do nemocnice. V autě držím Libuši za ruku, poprvé po všech těch letech.
Tečou mi slzy mohl jsem ji najít dřív, tolik let utíkalo mezi prsty, jenže teď mám ještě šanci…
Neplač, Lumíre. Teď bude dobře. Překonám všechno, když jsme spolu.
A ona recituje…
…v naději na druhé setkání, když je večer nebem modrý…
Auto se řítí pražským nočním městem do nemocnice. Měl jsem štěstí své štěstí jsem neztratil. Dočkal jsem se.