Hledám ženu jménem Lada.
Pod nízkou klenbou vstupuji na dvůr v centru Prahy, kde je rozbředlý sníh. Je to už čtvrtý dvorek. Dětské hřiště, houpačky, kluci na mokrém hřišti honí puk. Voda cáká všude kolem, ale kluky to nezajímá.
Stojím pod klenbou a rozhlížím se po dvoře. Jak moc bych si přál, aby se mi paměť zachytila o něco, co by vytáhlo z hloubky detaily minulosti. Ale tady je vše jiné než tam v mých vzpomínkách. Co se divit tolik let už uplynulo. Tehdy tu nebylo nic kromě napnutých šňůr s prádlem, plechových kůlen pod okny, trsů floxů a laviček.
A dnes…
Za všechna ta léta se mohlo změnit opravdu všechno. Nebo spíš nemohlo nezměnit.
Vypadám jako neznámý, důstojný starší muž v čepici s kožešinovým lemem, ale nikdo si mě nevšímá. Tady ve čtyřech činžácích spousta lidí pronajímá byty. Praha…
Mířím do domu napravo od průjezdu. To se nemohlo změnit. Pamatuji si, že byt byl v druhém patře třípatrového domu. Na samém konci chodby, druhý zprava, v rohu. Na zárubni měli různé zvonky různých tvarů a barev, se jmény spolubydlících.
Pamatuju si každou vnitřní maličkost každou záhyb na zácloně, křivou kliku na ventilačce, zelenou rychlovarnou konvici, vrzání parket, dokonce i švába, kterého jsme honili dva dny. Všechno z útrob bytu…
Ale číslo bytu, ani číslo domu nevím. Vzpomínám si jen na ulici. Nemůžu najít dvůr, protože takové dvorky se tady táhnou jeden za druhým. A bohužel si nejsem jistý ani vchodu snad druhý od průchodu… Ty domy stavěli asi stejnou partou dělníků a všechny jsou si podobné jako vejce vejci.
Takže chodím těmi dvory…
Pravý dům, druhá brána? Ne tady se říká druhé schodiště, druhé patro, dveře na konci… Číslo čtyřicet tři? Nebo…?
Když je tu domovní telefon, mačkám 43.
Dobrý den, hledám Ladu. Prosím vás…
Někdy mě ani nenechají domluvit, řeknou, že tu žádná taková nebydlí, někdy dokonce žádný takový… Musím zkoušet znova.
Omlouvám se, je to opravdu důležité. Prosím vás, v roce osmdesát nemohla u vás bydlet žena jménem Lada? Je to pro mě hrozně důležité.
Po třetím dvoře jsem vytáhl notýsek a zapisoval.
“16 nikdo, 24 určitě ne, 32a neví, koupili…”
Dvorů je spousta, musím se vracet tam, kde neotevřeli, kde jsem se nedovolal, kde mám ještě otázky.
Stoupal jsem po plochých schodech do hlučného, šedého vchodu. Velká okna jsou zaprášená, všude cítím pach koček. Ten byl tady vždycky, pamatuju si ho.
Dobrý den! uklonil jsem se.
Starší paní v šedém kabátě s taškou v ruce šla proti mně.
Prosím vás, za kým jdete? zeptala se.
Do druhého patra, hledám Ladu, bude jí už kolem šedesáti. Nevíte, je tu taková?
V kterém bytě?
Ten rohový vpravo. Ale to bylo už dávno. Ještě když tu byly ty podnájmy… Ale dům přesně nevím…
Rohový? Ne, tam jsou Novákovi, manželé a dvě děti. Žádná Lada tu není a nikdy nebyla, a jsem tady celý život.
Děkuji, sklopil jsem hlavu a začal scházet ostřílené schody dolů.
Paní šla za mnou.
Prosím vás, a jaké měla příjmení?
Kdybych si ho pamatoval, našel bych ji ve zlatých stránkách nebo v evidenci. Ale já si nevzpomínám, vlastně nevím.
A kdo vám vlastně je, když se můžu ptát?
Ohlédl jsem se, zakolísal, nevěděl, co říct…
Ona? …
A kdo ona vlastně je?
Lada… Laduška…
Láska se nedá přesně definovat. Prostě je, nebo není. Všechno ostatní jsou subjektivní obrazy, s možností následků.
Václav Svoboda celý život doufal, že láska je křehká. Neunese dlouhou rozluku, odejde, ztratí se, rozpustí. Ty výboje štěstí, které v něm místy rozloučily vzpomínky na chvíle té lásky, ho podpíraly ale i bolely.
Věděl, že je vinen. S touhle vadou na srdci žil čtyřicet let.
Nejspíš právě ty vzpomínky jeho srdce krmily. A… Srdce ho zradilo první. Když zemřela žena, se kterou prožil celý život, a v posledních letech už spolu nežili úplně dobře, najednou ho při pohřbu píchlo infarkt.
S manželkou nikdy nevyřizovali spory, nehádali se, jen se jednoho dne prostě rozsadili do jiných pokojů, komunikovali jen ohledně domácnosti.
Manželka věřila, že byt je její, on byl… navíc. To i říkala starším kamarádkám:
Kam ho asi dát? Tak ať tu bydlí.
Oči bolela ze zlatěných rámů obrazů, křišťálu, hladkého i řezaného nábytku, pestrobarevných drahých zbytečností a koberců. Uprostřed obýváku stál bílý klavír, na něm váza s umělými květinami.
Klavír byl podvod jen pocitově ne skutečně. Byl pravý americký Steinway, ale Václav si s ním spojoval samou falši. Nikdo na něj neuměl hrát a váza z něj nikdy neslezla, protože se neotvíral.
Když ho koupili, manželka párkrát pozvala na večírky hudebníky. Ale piano nezaujalo, víc je bavily kazety.
Pro Václava to byl jen stůl na vázu stál jako třípokojový byt v Praze.
Manželka si chtěla dokonce na piano najít učitele, ale brzy to vzdala. Málo co dotáhla do konce, až na masáže a manikúru.
Ani jedinou graviditu nenechala dojít do konce. Ne že by jí to člověk mohl vyčítat, ale Václav měl pocit, že právě její sebestřednost ji o mateřství připravila.
V poslední době na to častěji myslel. Znal jednu ženu, pod jejíž rukama by piano ožilo.
A přesto mu žena chyběla. V posledních letech byli k sobě vlídnější. Oběma nebylo dobře, chodili spolu do parku, krmili kachny u rybníka za barákem. Václav začal rybařit. Už nebylo co dokazovat.
Proč jsme tady nezačali chodit dřív, Maruško? Vždyť je tu krásně…, sedávali u rybníka.
Byli jsme hloupí, krčila žena rameny.
Ale dřív pořád spěchali. On pilně budoval kariéru na ministerstvu v Praze. Otec Marie ho tlačil nahoru. Václav nestíhal si zvyknout na novou pozici, už mu test připravil povýšení.
A po zásluze, protože Václav byl pracovitý, chytrý, rozhodný vedoucí. Riskoval, měnil se a vyžadoval. Za takového zetě mohl být náměstek ministra a šéf státního výboru Jaroslav Macek jen vděčný.
Jenže na začátku se mu málem ztratil. Museli zaintervenovat. Až po letech mu to žena prozradila, když mezi ní a maminkou bylo zle a ta v afektu prozradila okolnosti. Mariin otec nechtěl klid v duši své hýčkané dcery kazit.
… A kdo vlastně byla ta Lada? starší dáma byla zvídavá.
Otočil se, rozpačitě zapomněl, co říct…
Ona? … Asi všechno, co mi zbylo.
Žena už se víc neptala. Rozbolely ji ruce z bolesti v pohledu toho muže hledal někoho, koho opravdu miloval.
A já šel do dalšího dvora. Promáčené boty. Zvonil, klepal, někdy zažil hrubost, jindy rozvláčně vysvětloval svou situaci. A pak jsem šel dál, a dál…
Večer jsem se vrátil do hotelu zničený. Padl jsem v kabátě na postel, zavřel oči. Bolí mě nohy i záda, těžce se mi dýchá, tluče mi v hlavě. Ráno zase nahodit kabát a jít znovu hledat.
***
Toho podzimu hodně pršelo. Praha byla zlatá a deštivá. Všude kvetl pouliční prodej stánky i prodej z ruky byl povolený.
S budoucím tchánem jsme přijeli z Brna do Prahy na konferenci o stavebnictví, v rámci nových společensko-politických změn.
Akce byla důležitá pro tajemníka krajského výboru Macka čekal na přesun do Prahy. Já, mladý Václav, jsem tehdy taky ještě nic nečekal. Byl jsem z aktivních svazáků, najednou pravou rukou Macka. Jen pracoval, neplánoval velké ambice.
Stavěla se fabrika, měl jsem ji na starosti, ale byl jsem mladý a neuvědomoval si odpovědnost. Zdálo se, že všechno zvládnu a můžu si život vždy otočit podle libosti.
A tak i v Praze jsem si město užíval. Macek mě pořád posílal něco zařizovat. Na stanici metra Muzeum jsem najednou uslyšel tichou, ale nádhernou melodii. Zastavil jsem se u toho zvuku.
Drobná dívka v modrém baretu, s jemným šátkem, hrála na housle. Za ní šedá vlhká zeď. Měla kostkovaný krátký kabátek, krátké polokozačky. Nohy útlé jak baletka. Otevřené pouzdro leželo před ní, lidé házeli drobné koruny.
Zamrzl jsem jak přikurtovaný. Celý ten obraz byl podivně dramatický. Smutek a bolest v hudbě, modrý šátek kolem krku, kudrnaté vlasy, špinavá zeď a rudé prokřehlé ruce. Tehdy byla už promrzlá, ale jako by ji ten chlad rozpaloval k větší vášni.
Okolo stáli trhovci, kupující spěchali, někdo hodil do pouzdra korunu, ale málokdo dlouho stál. Jen já nepohnutě poslouchal.
Dohrála a strčila housle pod paži, třela si ruce, stáhla si rukávy svetru pod kabátem.
Pak znovu vzala housle a smyčec vykouzlil sólový podzimní tanec. Zavřela oči, vypadala odevzdaně, jakoby vše patřilo té melodii, kterou vkládala do prostoru metra.
Tolik smutku tragédie i krásy. Hudba pronikala do šedé zdi a stoupala, jakoby něco naléhavě sdělovala.
Byl jsem celým tělem v té hudbě a v tom…
Kolegující puberťák se nešikovně posadil k houslistce, ale během vteřiny vystartoval s jejím pouzdrem.
Ukradl ho, zloděj! Chyťte ho! zakřičela trhovkyně a její hlas se rozezněl metrem.
Dívka dál s očima zavřenýma hrála.
Já vyběhl za chlapcem první. Rychle jsem vystartoval po schodech, nespouštěl ho z očí. Zvolal na kolemjdoucí:
Chyťte ho!
Statný pán se postavil do cesty, chlapec do něj vrazil, koukl na mě, hodil pouzdro a utíkal dál silnicí mezi auty.
Nedohonil jsem ho. Poděkoval jsem pánovi, začal jsem sbírat roztroušené drobné. Pouzdro bylo zlámané, víko utržené. Dívka stoupala po schodech.
Tady je. Hodil ho, rozbil víko, darebák…, stále jsem sbíral drobné po asfaltu, Tady je všechno, co jsem našel, podávám jí peníze.
Nechte to. On byl zlomený už dávno. Děkuju! řekla hlubším hlasem, než bych do ní tipoval. Ale nebyla zlodějem doopravdy zaskočená něco v ní bylo těžšího.
Děje se vám to často? chtěl jsem se seznámit.
Dívka na seznámení nebyla.
Stává se, řekla odtažitě a kráčela dál.
Já měl směr jiný, nohy mě však vedly za ní. Dívka zpomalovala, až se zastavila na mostě. Stála, koukala na Vltavu, vítr rozevlál modrý šál.
Pak zvedla futrál s houslemi, dala je na dlaň, natáhla je za zábradlí. Stála a koukala na futrál.
Došlo mi, že je chce hodit do vody, rozloučit se s hudbou. Běžel jsem k ní.
Slečno, ne! Nedělejte to, prosím vás!
Znejistěla. Otočila se. Chytil jsem futrál, oba jsme ho drželi nad Vltavou.
To jste vy? Proč?
Nemohu vás nechat…, říkám.
Zneuctila jsem je, měla bych…, ona měla sklony pouzdro pustit, ale držel jsem pevně.
Převažuji jeho váhu, přesunuji housle zpět na most, pouzdro se otevře.
Vidíte? Brání se. Má hrát dál. Proč byste je chtěla zničit?
Neměla jsem hrát v podchodu. Slibovala jsem…
Komu?
Mamince…
Nemá být tak přísná. Víte, já dneska slyšel housle první život. Kdybyste nehrála na chodbě…
Dívka rychle kráčí pryč.
Slečno, jsem prostě, promiňte, trouba. Ale já vás tu zítra zase počkám. Dobře? Přijďte, prosím! Budu vás chránit před zloději!
Další den byl těžký. Dostanu se k metru až odpoledne, ale ona tam není. Ani ráno, řeknou mi trhovci.
Jak jsem ji tehdy čekal! Skoro tři hodiny jsem pochodoval po náměstí i ulici, slézal do metra a zpět. Věděl jsem, že mě Macek čeká, ale přece jen jsem zůstal. A dočkal jsem se.
Houlistka se objeví. Viděla mě, že čekám, ale nic nedala znát. Rychle rozložila housle a začala hrát. Trhovkyně mi podala skládací stoličku. Věděli už, že čekám na tu dívku. Sedl jsem si a poslouchal.
Více než dvě hodiny. Usmála se na mě, byl jsem šťastný. Trhovci odešli, i stoličku mi vzali. Když končila, přistoupil jsem k pouzdru a vhodil pár větších bankovek.
Vy jste se zbláznil! Proč…? rychle vzala peníze, gestikulovala, abych je zase vzal, To je moc, nechci!
Mám právo. Dám tolik, kolik chci.
Sešměrovala mi bankovky zpět do ruky:
Jste opravdu blázen! Tady není bezpečno, pojďme pryč, rychle balila housle.
Cestou dolů jdou dva hromotlukové. Dívka tiše zašpitá:
To jsme dojeli…
Naivní Moravák Václav nemohl vědět, že pražské podchody mají svá pravidla a za místo se platí. Včera dívčina tržbu někomu vyfoukla. Dnes si to přišli chlápci vyřídit.
Kolik za tebe kámoš zaplatí? smějí se.
Začala rvačka. Václav měl sílu, ale jiní se přidali…
Dívka běžela do blízkého obchodu, brzy přišla policie. Našli mě zkopaného v šedém koutě podchodu, lidé kolem jen nadávali, nikdo nezakročil.
Policisté to zarazili. Svalovci s modřinami utekli bez peněz.
Houlistka stála u Václava.
Do nemocnice?
Ne, to zvládnu, jsem zvyklý.
Zavoláme taxi, byť? Kde bydlíte, musíte ošetřit, já tu odvahu do nemocnice nemám…
Nejsem odtud. Jsem v hotelu, ale takhle tam přijít nemůžu je krajský, prohlížím si pohmožděniny, Ach!
K nám pojďte! Rychle!
Chytla taxík, sdělila adresu v Dejvicích. Václav bude půl života hledat číslo, ale už nikdy si přesně nevzpomene.
V tmavé chodbě voní cibule, prach a staré boty. Když se přes šaty popadla, někdo telefonuje.
Nakonec světlo houlistka otevřela pokoj. Vlastně dva pokoje. Z velkého světlého pokoje malá ložnice.
Vysoké stropy, okna s hustými záclonami. V rohu obraz mladé ženy obklopený květinami. U stěny piáno s krajkovou dečkou a slony. A knihy, samé knihy…
Tyhle vzpomínky, co tehdy vznikly, mě provázely celý život. Měly právo vracet se, když mi bylo těžko. Smál jsem se jim. Jindy přišly, když bylo hezky, aby zarmoutily. Tak jsem utíkal do sebe.
Říkaly si samy, kdy mají zmizet či znovu přijít. S detaily, vůní a vnitřním chvěním.
Oblékl jsem se do toho, co mi dívka našla, šel do společné koupelny, kde mě seřval opilý soused.
Hele, vylez! Svatopluku, nemáš ani korunu, a z vody děláš trhák? křičel na dívku, Jak se jmenuje tvůj milý?
Nevím, nejsme známi…
Václav v ručníku vykoukl z koupelny.
Také. Jsem také Svatopluk. Jsme vlastně jmenovci. Hele, šváb!
Kde? houlistka popadla pantofli a statečně vyrazila do akce.
Václav se přidal, švába chtěl zašlápnout bosou nohou.
Šváb byl rychlejší, zmizel pod roztrhaným linoleem.
Ošetřila mi rány smradlavou mastí, uvařila čaj s rohlíky víc neměla. Ani cukr. Ušila mi kalhoty a poslouchala.
Vyprávěl jsem jí o stavbě, o Moravě. Vyprávěla také. Z odhlášené konzervatoře ji živila tržnice sousedka paní Ludmila ji vzala za parťačku.
Ale jste skvělá houslistka!
Asi doba není pro muzikanty. Peníze jsou potřeba…
Podala mi zašitou halenku: Tak, umíte si je obléct, nebo budete sedět bez kalhot?
Usmála se. Rozloučili jsme se, přesto jsem se vrátil koupil hory cukru, salám, máslo, vrátil se. Brumlala, ale přijala a slíbila, že přijdu zas.
Šťastný jsem koukal na její okno, ona mi mávala. Druhé patro, pod oknem jeřáb. Za domem vysoké topoly pamatuju si to.
Když viděl Macek fialový monokl, zuřil:
Já tě… Cos kde byl? V nemocnici? Ani na krok ode mě…
Dělal jsem, co mohl, stejně jsem si našel chvíli a znovu trefil dvůr i dům.
Přinesl jsem dort a zásoby.
Zas brumlala, ale tentokrát jsme se smáli a běhali za podzimním deštěm, přebíhali mezi vchody, vyptávali se lidí, jestli ví, že jejich holka je houslový virtuos.
Lada mi recitovala básně. Věděla spoustu veršů. Oba jsme promrzli, koupili jsme velký kelímek kávy a pili z jednoho. Byli jsme šťastní.
Pak jsme se líbali, já ji zval s sebou do Brna. Chtěl jsem si ji vzít.
Zesmutněla, začala přednášet verše:
To je píseň o posledním setkání.
Dívám se na tmavý dům.
Jen v ložnici hoří svíčka, mdlým žlutým plamenem…
Lado, co blázníš? O jakém posledním? Říkám to naplno! Budeš se mnou, vezmu si tě!
Pojď ke mně domů, pojď…
A tam…
Laděnko, opravdu to chceš?
Ano, moc! Zůstaň se mnou dnes…
Večer jsem Maczkovi volal do hotelu, vymyslel jsem náhodu s úrazem zůstal jsem u ní.
V jeho tričku na holé tělo hrála veselý pochod na piáno, znovu jsme honili švába po celé chodbě bytu. Pak přišla noc…
Když jsme seděli na parapetu a hleděli do zdí deště, Lada znovu četla smutné básně:
…až příboj utichá, vinou odloučení mě a tebe.
Pojedeš se mnou, slyšíš, žádné loučení. Dnes všechno ohlásím, že jsem se zamiloval, domů už jedině se snoubenkou!
Ale přišlo ráno…
Zvonek, soused nás hledá, prý někdo shání Václava. Už se to asi rozkřiklo.
Macek není zlý, je smutný.
Okamžitě! Hrozí ti trestní stíhání, Václave!
Lada na mě kouká zvláštně.
Laděnko, vrátím se. Vyřeším všechno, čekej na mě.
Samozřejmě, vím, že přijdeš. Věřím ti… Přednesla mi verše: … Skrytě kouzlím s budoucností, když je podvečer docela modrý, a předtuchuji druhé setkání, nevyhnutelné setkání s tebou. Nashledanou, Václave!
A já už myslím na tu záhadnou “trestní věc”. Co za tím je?
Kdyby tehdy někdo řekl, že je to všechno nastražené, nevěřil bych mu. Všechno bylo až příliš dokonalé protokoly, fakta a čísla. Škoda, zpronevěra, korupce…
Neměl jsem zkušenost. Opravdu jsem riskoval, papíry podepisoval bez čtení.
Všechno vyhovovalo budoucímu tchánovi. Uměl v tom chodit.
Víš, co to znamená? Dvacet let! Nečekej polepšovnu. Vrátíš se zmrzačený… Myslíš, že to chci? Ale mám plán. S ředitelem, bývalým Sýkorou… Ale potřebuji tvoji ústupku. Budu v Praze mezi svými, tam si lidi pomáhají. Víš, že Marie tě má ráda. Vezmi si ji… Pak se rozkrájím, vytáhnu tě z toho.
Zvedl jsem oči.
Nemůžu. Miluju jinou…
Koho? Vždyť víš, že každý pražský výletník… Ale dělej, jak chceš. Pak si ale vystačíš sám.
A já se tehdy bál. Přišel si pro mě vyšetřovatel, tlačil právě tam, kde byla slabina. Nebylo to moc velké, ale nafouknout šlo. Potil jsem se, nespal.
Ráno mi Macek dal lístek na vlak, který jede za pár hodin.
Okamžitě odjeď! Vyřešíme to bez tebe, dělej, jak bylo domluveno.
V rozhlase na nádraží hraje houslový koncert. Schovám se za budovy, buším pěstí do zdi, poprvé v dospělosti hořce pláču.
***
Václav pochopil, že nejvíc pomohou při hledání staré paní na lavičkách.
Lada? dvě babičky se podívaly na sebe, Nebyla to ta, co umřela na jaře? Pamatuješ, přijel za ní syn v obrovském autě.
Zastavilo se mi srdce, chytil jsem se zábradlí. Toho jsem se bál že umřela a já zaspal. Přestal jsem existovat.
Proč to říkáš! Strašíš ho! Říkal přece pravá brána… To byla Aňa, ne Lada. A bydlela támhle.
Opravdu, Anička…, druhá babička přikyvuje.
Zase obcházím domy, zvoním už podruhé. Nikde není jeřáb. Možná se mi z toho hledání motalo v hlavě. Kráčím k hotelu, míjím dvory a najednou na druhé straně ulice vidím obchod s hudebními nástroji. Ve výloze jsou smyčcové.
Přejdu a vejdu dovnitř.
Přejete si něco? usměje se prodavačka v uniformě.
Prosím, ukažte mi tyto housle…
Opatrně mi podá nástroj.
Chcete je vyzkoušet?
Ne, ne, neumím. Jen jsem znal jednu dámu, která hrála… Lada…
Lada? Myslíte Konečnou?
Nepamatuju si příjmení. Vy ji znáte?
Ano.
Hledám ji už třetí den… Adresu neznáte?
Ne. Ale bydlí tu někde, v těchto domech. Proč ji hledáte?
Žije tady? Je vdaná?
Ano. Má kluka, zhruba osm let.
Kolik je jí let? Tak orientačně…
Nevím, přes třicet.
Smím si sednout? zřítím se na měkkou židli a rozepnu si kabát.
Není vám dobře? Mám donést vodu?
Ne, ne… Zase jsem nenašel. Zase…, vstanou, odcházím, mumlám si nenašel jsem…
Prodavačka kouká za mnou. Zvláštní pán!
A já hledím na domy z venčí. Najednou vidím topoly za jediným dvorem. Dávno mohly být staré vykácené, nové už vyrostly. Stejně tam vcházím.
Na dvoře pár starých lidí na procházce:
Promiňte, hledám paní kolem šedesátky, Ladu, tu co tu hrála na housle…
Pár se na sebe významně podíval a paní šeptem k manželovi:
To je dcera Maruščina Laduška…
Vy jste je znali? skoro nedýchám.
Sedám si na lavičku, paní mi pomáhá sednout.
Bydleli tu, v prvním vchodu. Tamhle mají okna ve druhém patře.
Rostl tu jeřáb, že?
Ano, dávno už pokácený. Dělali tady rekonstrukci. Žili těžce Lada s maminkou, potom matka zemřela Lada zůstala těhotná sama. Uklízela podlahy v našem domě. Do dvou pokojů brala studentky. Učila housle. Syn je slavný, teď už mají peníze.
A kde je dnes?
Přestěhovala se, nevíme.
Znovu mě přepadl smutek.
Tak se zeptejte dcery. Je tu, v jejich bytě, s rodinou. Odpoví vám, kde maminka je…
Dcera zde?
Ano. První vchod, druhé patro, rohový byt vpravo. Lada je slavná houslistka.
Konečná?
Ano! Slyšel jste…
Nohy mi změkly. Odvážím se, vyťukám zvonek. Zase se mi motá v hlavě, proč jsem myslel, že byt byl ve druhém vchodu?
Prosím! ozve se mužský hlas z domofonu.
Váhám.
Eee, já…
Ke komu jdete? hlas je netrpělivý.
Ke Konečným…
Poslouchám. Ale stále neotevře.
Asi omdlím, zhluboka dýchám, sbírám odvahu, Hledám vaši tchyni Ladu.
Dům se otevře.
Pomalu stoupám do druhého patra, proti mně už rychle sebíhá mladý muž.
Je vám opravdu zle?
Jen… adresu na Ladu…
Podpírá mě do bytu.
Nebojte, jsem lékař. Boty si nech, lehněte si na gauč.
Je mi trapně, ale přece se vyzuju a posadím, ne lehám.
A vchází ONA… Ta mladá žena, kterou jsem včera na ulici oslovil. Má domácí šaty, vypadá jako Lada tehdy, i její tvář je kopií. Bože, to je její dcera! Měří mi tlak, krevní puls, dávají mi přístroj na ruku.
Tlak máte vysoký, i srdce…, konstatuje manžel.
Měl jsem infarkt.
Zavolám záchranku, pošleme vás do nemocnice!
Ne, jen jsem unavený. Odpočinu a budu v pohodě.
Spíš ne, muž je přísný, dám vám injekci.
Odchází, s manželkou se dohadují. V pokoji se objeví kluk, asi osmiletý.
Pojď sem, mávnu na něj, Jak se jmenuješ, šéfe?
Vašík.
A příjmení?
Konečný.
Manžel přijde s injekcí, vyžene chlapce a léčí mě.
Omlouvám se. Dělám jen problémy… Ale potřebuji adresu k vaší mamince, Sáro! Jak se má?
Dáme vám čaj na tlak. Musíte odpočívat, právě se vaří. Máma máte ji rád? Znali jste se?
Ano. Býval jsem v tomto bytě, ale vpravo, tahle místnost byla někoho jiného.
Ano, náš obývák jsou dvě místa. Spojili jsme je před patnácti lety, když jsme odkoupili celý byt. Po práci v zahraničí na to byly prostředky. A teď jsme dali mamince nový byt…
Potřebuji ji vidět. Sáro, omlouvám se, ale jaký jste ročník?
Posadí se, sklopí hlavu, pak mi koukne do očí.
Jednaosmdesátý, červenec. A vy jste Václav? Jste můj otec?
Václav chytá za srdce tentokrát riziko spíš z dojetí. Dávku citů už těžko snáší.
Netušil jsem, Sáro, že jste moje dcera. Ale měl jsem to vědět…
Přesuneme se do světlé kuchyně, byt bych nikdy nepoznal.
Nemáte tu šváby?
Prosím?! To se nedá. Bojím se jich…, směje se.
Škoda. Vaše máma jich se nebála, vždy je honila žabkou.
Pijeme čaj. Snad po injekci, snad s dcerou a vnukem, o nichž jsem neměl tušení, si Václav jemně otírá slzy, tváří se, že smrkání je z horkého nápoje.
Povíte mi, Sáro, jak jste žily s maminkou? Bylo to těžké?
Hej, kdo chtěl hrát dámu? Jdeme! Michaela odvede syna.
Jak ostatní, těžko. Mamka říká, že mé narození ji zachránilo. Do devíti let jsme měly podnájemnice, potřebovala peníze. Pracovala ve třech pozicích. Prý jsem byla šouflá, bojovala s tím od prvního dne. A zvykla si bojovat dál… Po revoluci už jsme žily samy. Byla silná. Říká, že můj táta byl zázrak, že jsem byla nechtěné, ale milované dítě… Ale nikdy vás nežalovala.
Já vám oběma moc dlužím! Opravdu!
A proč jste to tehdy ukončili? Mamka řekla, že osud a okolnosti. Prý vás čekala, pořád věřila ve shledání. … Ale zavolám jí! Čeká vás!
Ne, Sáro, nevolejte… Chci přijít sám, pochopte…
Ozval se Michal.
Jsem proti, ale lékař se nikdo neptá… Měl byste do špitálu. Až pak…
Dobrá, souhlasím. Vidíš, Vašíku, vzorně poslouchej!
Když jsem scházel s dcerou a vnukem, podíval jsem se mám najednou rodinu!
Cesta trvá krátce. Nový moderní bytový dům.
Tady. Chcete doprovod?
Ne, rád půjdu sám…
Když tak volejte z telefonu tchyně. Páté patro, byt sto osmnáct. Kód k domofonu tady. Nestresujte ji, prosím…
Svaly mě neposlouchají, kráčím, jako bych měl devadesát.
Konečně, sto osmnáct. Zvoním… Co říct, jak otevře kdo je tam? Snad Václav… Pozná…?
Dveře se otevřou beze slov. Změnila se. Vlasy méně bujné, tváře propadlé, ale stále je to ona, Lada. Dva dny jsme tehdy měli, dnes je mi jako bychom strávili život…
Dívá se na mě čeká, co vyřknu. A já mlčím.
Lado, já… promiň, nohy se mi zamotají.
Ať chtěl nebo ne, padá jí k nohám.
Klekne hned taky.
Václave, co blázníš, vstávej! Je ti zle? Tak takhle…?
Sedíme na zemi, držíme se za lokty, mluvíme přes sebe:
Našel jsem tě! Proč jsem tak dlouho čekal?
Nevím o dceři… Nevěděl jsem… Chápeš?
Klid, Václave. Nebylo jak vědět… Věděla jsem, že se jednou vrátíš.
Ne, měl jsem přijít dřív…
Pamatuješ, cos mi tehdy recitoval…
Naučil jsem se, že… “příroda se bortí, příboj se mění ve vlny, a zvuky zmlkají kvůli odloučení mě od tebe…” Ne o těchto verších. Lado, zavolám zeťovi. Je ti zle…
On je dole, přivezl mě.
Co…?
Dovezl mě k tobě…
A zanedlouho auto Michaela sviští k nemocnici. Držíme se za ruce, sedíme vzadu, zvenčí je slyšet v noci Prahu.
Nechci do nemocnice, Lado! Právě tebe nalézám!
Budu s tebou, já už tě neopustím…
A možná z lítosti nad ztracenými lety, možná radostí, že nakonec vše našel, ale plakal na cestě do nemocnice vždyť mohl, mohl přijít dřív…
Neplač, už bude dobře. Všechno bude dobré… konejší ho Lada.
Ano! Už jen spolu…
A aby ho uklidnila, recitovala další verše:
Skrytě kouzlím budoucnost, když je večer docela modrý, a předtuchuji druhé setkání, nevyhnutelné…
Přes Prahu ujíždí auto, spěchá do nemocnice, aby dotáhlo do konce to, o čem mohl Václav jen snít žít s ženou, kterou miloval a sdílet s ní své srdce.
Nezmeškal své štěstí. Stihl to…
