Hledám energickou a svěží, ne vrstevnici: V padesáti už to není ono Pětapadesátiletý kavalír zatajil sedm let a břicho, ale urazil se, když zjistil věk ženy
Potřebuji ženu, která je maximálně dvaačtyřicet. A i to spíš jen, když vypadá na pětatřicet. V padesáti? To už je úplně jiná liga, Karle. Hledám někoho s jiskrou, ne svou spolužačku ze základky.
Já sám nejsem žádný Pavel Nový, ale uvnitř mi je osmadvacet. Navíc chlap s věkem jen zraje, kdežto žena však víš.
Seděla jsem s kamarádkou Milenou u vedlejšího stolu. Zašly jsme po tréninku do bistra na polévku a probíraly novou dietu, když nám rozhovor přerušil hluboký a sebevědomý mužský hlas.
Slyšela jsi? zasmála se tiše Milena. Cením se, říká. Takových na bazoši rozdávají po dvou.
Ticho, pousmála jsem se. Aspoň máme kulturní vložku. Je to jako divadlo.
Mezitím pokračoval dál:
Včerejší jídlo zásadně nejím. To je můj princip. Žena má denně vařit čerstvé. Zatím si zvládnu uvařit špekáčky, nespadl jsem z višně. Když budu mít vztah, tak chci pořádný: domácí sekaná, buchty, poctivou svíčkovou. A samozřejmě, aby byla štíhlá. Potřebuji kontrast: já seriózní chlap, ona drobná.
A děti? zeptal se nejistě jeho přítel, zkoumavě si ho měřil. Ty máš už dávno dospělé, vnoučata na cestě.
Potomky už neřeším, těch mám dost. Chci společníka pro duši i pro tělo. Aktivní a živelnou, ať se mnou chodí do lesa, na hory nebo aspoň na chatu.
Málem jsem se polila malinovkou. Na hory? Ten stěží dojdu ke kaštanu na rohu.
Vsadíš se, že se mě přijde seznámit? zašeptala jsem a mrkla na Milenu.
Fakt? Milena vykulila oči. Věro, ale tobě už není čtyřicet.
Ticho, přiložila jsem ukazováček ke rtům. Tohle bude experiment. Chci vidět, kam sahá mužský sebeklam.
Seznámení se uskutečnilo překvapivě snadno. Vyměnili jsme si čísla a večer už jsme psali, jako bychom se znali roky.
Na seznamce vystupoval vychytrale pod jménem Macho48.
Profilovka stará deset let zatažené břicho, drahé auto, upřený pohled do kamery.
Za pár dní navrhl Lubomír schůzku.
Dorazil v obleku, který zažil vrcholné časy v devadesátém devátém. Knoflíky na saku bojovaly s jeho břichem.
Věro, usmál se, odhalujíc nedokonalý chrup, dnes vypadáš fakt úžasně.
Děkuji, Lubo, sklopila jsem zrak. Ty také nejsi k zahození.
Šli jsme spolu ještě asi třikrát.
Pro mě to bylo herecké cvičení. Vyslechla jsem historky o jeho podnikatelském impériu (stánek s párky v rohlíku na tržišti), jak málem koupil Audi (ale raději investoval do skladu), nebo že domov dělá ženu.
Procházky v parku končily po sto metrech, kdy těžce funěl a přesvědčoval mě, že je to speciální dechové cvičení.
A pak přišel klíčový moment.
Po večeři, posílen mými komplimenty, se rozhodl pokročit dál.
Věro, řekl, když mě chytl za ruku, jsi ideální: štíhlá, hospodyňská, mladá. Mimochodem, musím se ti svěřit není mi osmačtyřicet.
Opravdu? zvedla jsem obočí. Kolik ti tedy je?
Pětapadesát, vydechl, napjatě čekajíc na mou reakci. Ale vypadám dobře, ne?
Ale jistě, Lubo! vykřikla jsem vesele. Maximálně na čtyřiapadesát. Miluju zralé muže je v nich životní moudrost.
Rozzářil se.
To jsem rád. Ženy nad dvaačtyřicet už nechci. Ta energie je prostě pryč. Ty jsi, Věro, jak čerstvý vítr.
Děkuji, miláčku, pohladila jsem ho po lysině. Taky mám malé tajemství.
Jaké zase? zbystřil. Děti? Dluhy?
Ne, jde o věk.
Lubomír očividně ztuhl.
Jak to myslíš? Tobě není čtyřicet?
Téměř.
Třicet osm? zkusil s nadějí.
Vytáhla jsem z kabelky občanku a podala mu ji.
Podívej se sám, Lubo.
Vzal ji, dlouho mlčky zíral na rok narození, počítal a pak úplně zbledl.
1975.
Padesát vydechl. Tobě je padesát?
Přesně tak. Kulatiny jsem slavila před dvěma měsíci.
Občanka mu vypadla z ruky. Zíral na mě, jako bych se změnila v ježibabu.
Ale to není možné Vypadáš
Jako žena, co chodí cvičit a nejí utopence večer k televizi.
To je klamání! vykřikl. Říkal jsem jasně do dvaačtyřiceti. To je můj styl! S vrstevnicí randit nemůžu.
Ale nikdy ti to nevadilo, že? Že by mi někde padal písek z bot? Vždyť jsi měl spokojenost.
Lubo zrudl.
Ale ta padesátka To už je skoro důchod.
Stáří začíná v hlavě, ne v občance, řekla jsem klidně a vstala. Já žiju na plný pecky. A víš, co jsem si uvědomila?
Co? podíval se na mě vybledlýma očima.
Že i v padesáti chci muže. Ne kombinaci komplexů, břicha a stánku na trhu. Můj oheň bys nerozdýchal. Shořel bys hned při prvním pokusu.
Vzala jsem si občanku a šla ke dveřím.
Věro! zavolal. Počkej! Co budeme dělat?
Co bychom dělali? otočila jsem se. Podle tebe jsme stejně staří. Ale ty chceš mladou. Tak ji hledej dál. Třeba najdeš nějakou, co špatně vidí.
Vyšla jsem z jeho útulného retro bytečku a zhluboka se nadechla večerního pražského vzduchu.
Dole v autě už čekala Milena.
Tak co? zeptala se, když jsem si sedla.
Otevřel karty, rozesmála jsem se. Hlavně když jsem mu ukázala občanku. Měl pohled, jako kdyby mu právě řekli, že Praha už není hlavní město.
A jak to skončilo?
On bude dál hledat mladou a já jdu slavit. Se svým normálním rande je mu pětačtyřicet a je mu fuk, co mám v občance.
A Lubomír dál visí na seznamce. Upravil si inzerát: Hledám ženu do 40 let. Poctivou!. Profilovka? Samozřejmě ta stará.
Proč si myslíš, že se někteří muži tak bojí vrstevnic? A má cenu lhát o věku kvůli vztahu, nebo je lepší říkat pravdu hned?
