Naléhavě potřebuji manžela
Maminko, měla by sis co nejdřív pořídit nového manžela! Opravdu hned!
Petra málem upustila šálek s kávou, a malá hnědá skvrna se rozlila po ubrusu s modrotiskovým vzorem. Položila šálek na stůl, odkašlala si a zadívala se na dceru zpříma.
Vysvětli mi to, prosím řekla tiše, s vypětím sil zůstávajíc v klidu. Jak tě tohle napadlo?
Holčička přešlápla z nohy na nohu, svěsila oči a zírala do rozcuchaného, starého perského koberce. Jitka se tvářila rozpačitě, ale v pohledu měla zvláštní tvrdošíjnost, jako když se v oparu snu snažíš připomenout si nesmyslnou logiku.
Víš co dneska jsem řekla tátovi, že už máš někoho nového povzdechla si těžce. Hrozně mě vyslýchal! Pořád se ptá, jestli už jsi si někoho našla! A pokaždé, když mu řeknu ne, začne do zblbnutí vykládat, jak strašně jsi udělala chybu, že jsi odešla od takového skvělého chlapa. Prý jsi nic nepochopila, když jsi se mě vzdala jeho jedinečnosti.
Podívala se matce do očí. Byl v nich smutek, zmatenost a zloba na tátu, která připomínala výčitky v podivném, všedním podzemí snů.
A on pořád tvrdí, že jednoho dne pochopíš svou chybu a vrátíš se. Stejně prý lepšího už nenajdeš. Tak jsem se rozčílila a řekla, že už někoho máš.
Petra si shrnula vlasy z čela a v duchu jí naskočil známý tón bývalého muže to věčné okázalé sebevědomí, to, jak se proměňoval každý rozhovor v monument vlastních zásluh.
Umím si představit, jak barvitě to maluje, utrousila s mírným úsměškem. Ještě pořád nerozdýchal, že jsem ho opustila Nějak mám podezření, že nutí, abys k němu chodila o víkendech, jen aby si mohl pohonit ego. Nejde mu o rozhovor s tebou, spíš chce slyšet nové drby a pochválit sám sebe.
Jitka si ztěžka povzdechla a spadla na pohovku, nohy pod sebe, ruce do středu. Mechanicky hladila látku potahu, snažíc se najít myšlenku, která by neutíkala jako voda v řece.
Myslím si to taky, přiznala, upřeně hledíc z okna na zasněžené střechy. Hodinu a půl poslouchám, jak je skvělý, a za ty zbylé minuty ho nezajímám. Ani se nezeptá, jak se mám ve škole, jestli něco nepotřebuju
Vyslovila to klidně, skoro znuděně, jako by popisovala ranní rituály v mlhavém snu: vstát, obléct se, jít do školy, úkoly, večeře. Otec byl vždy pánem hlavních rolí, ostatní pohybovali se jen u kraje jeviště.
Když si Jitka pokusila zmínit svou matematickou olympiádu, táta jen roztržitě kývl a zase přešel k tomu, jak geniální byl on sám v jejím věku. Šikovná, jasně, ale víš, já už tehdy Zbytek věty mizel v neuchopitelném oparu povídaček.
Jitka pokrčila rameny a vytěsnila myšlenky na otce. Pro ni byl otec vždy pohybující se v kruhu vlastního významu, rodina zůstávala na okraji světa. Cizí starosti pro něj jako by byly jen mlhavými kulisami.
Nemohla pochopit, jak to mamka vydržela tolik let. Asi kvůli ní jako havran, co sedí mlčky na větvi, aby nedonutil mládě být samo. Jitka věřila, že se táta časem změní, ale po rozvodu přišlo překvapivé zjištění: bez něj byl život klidnější; nikdo neparazituje na malichernostech ostatních.
Proč vlastně musím hned hledat nového muže? Petřin hlas zněl možná ostřeji, než chtěla. Tak jsi to řekla, no a co?
Když to táta uslyšel! Jitka se zašklebila a tiskla k sobě polštář. Nejdřív zblednul, pak zrudnul, a pak začal křičet tak, že přišla sousedka! Upřímně, měla jsem strach.
Vzpomínka na otcův hlas, zbytečně vysoký a přeskakující, sevřené pěsti, těkavý pohled Byl jako čajník, co se má roztrhnout pod tlakem.
Chtěl jméno toho chlapa a popis do detailu, pokračovala Jitka a štourala se na remínku. Odmítla jsem, prý si mě o to mama výslovně prosila Nejspíš ti brzy bude volat a scény.
Petra se otočila a opřela o okenní římsu. Čeká ji podivný den tenhle výkřik z otcova polosvěta se blíží jako noční mlha. Co už, řeklo se, nedá se vrátit.
Usadila se vedle Jitky a s povzdechem ji objala. Slova už vylétla, nelze je lapit zpět.
Proč jsi to vymyslela? oslovila ji tiše, houpajíc v náručí jako potemnělou dětskou vzpomínku. Mohly jsme mít klid. Teď zas scény a brebentění, nejraději bych si vypnula mobil.
Jitka se opatrně vysvobodila a posadila přímo tváří matce. Oči jí svítily upřímnou rozhodností.
Protože jsi úžasná! vyhrkla. Jsi krásná, chytrá, máš spoustu přátel a chlapům se líbíš! Myslíš, že to nevidím? A táta o tobě pořád říká blbosti a mě to nebaví!
Žena něžně přejela dceři prsty po vlasech, zamotaných jako vlnky ve snovém jezeře.
Chápu, zlatíčko řekla jemně. Myslela jsem, že bys nestála o to, abych měla někoho dalšího. Přece jen je to jen půl roku od rozvodu.
Tu větu vyslovila s úzkostí, jako by se bála zrady, nějakého dívčího stínu v očích dcery.
Nesmysl! fňukla Jitka s dospělou jistotou. Hlavně, ať jsi šťastná!
Křížila ruce na prsou, usmívala se. V tu chvíli vypadala až nečekaně dospěle, smířená i rozhodná bránit své stanovisko.
Petra se na ni podívala a strach pomalu mizel. Jitka mluvila s takovou vírou, až stíny minulosti ustupovaly jako sněžný přízrak.
Jsi šikovná, Jitko, usmála se Petra a objala ji. Děkuju, že na mě myslíš.
Dívka se stulila vedle mamky pod deku. Mezi nimi bylo najednou tepleji; jejich maličká rodina se rozrůstala v tichý, snový svět.
***
Petra seděla s hlavou v dlaních na pracovním stole. Řádky v tabulce se rozmazávaly, na spáncích jí bíle pulzovala bolest, která od rána rostla a rostla jako sněhová koule. Únavně si masírovala spánky, znovu a znovu, až byl pohyb skoro mechanický.
Nakonec zašla za kolegyní z kanceláře a poprosila, jestli by jí neskočila do lékárny. Po chvíli už zapíjela prášek vlažnou kohoutkovou vodou a snažila se soustředit se na faktury. Bolelo to příliš, každý zvuk ťukání klávesnice, chrčení tiskárny, smích někde ve vedlejší místnosti připomínal úder kladivem.
V tom se objevil hlídač. Výraz měl slušný a opatrně znepokojený.
Paní Petrová, přišel za vámi jistý pan Procházka, oznámil, pootevíraje dvéře. Trvá na schůzce. Přijdete dolů, nebo mu máme pomoci z budovy?
Petra strnula. Vztek a únava jí vyšplhaly po páteři jako ledová voda.
Jdu za ním, omlouvám se, nesla se jejím hlasem vzdálená unavenost.
V hlavě spílala. Pracovní den na prd, bolí ji hlava a teď ještě tohle! Proč jí nezavolal? Chce udělat scénu přímo v kanceláři, před svědky?
Šla chodbou pomalu, každý krok v ní rozechvíval kladívko bolesti. Vedle automatu na kávu se smáli dva kolegové, v zasedačce se tísnili manažeři nad barevnými schématy. Nervozita jí stahovala ramena, až vpadla do recepce.
Mirka Procházku zpozorovala hned. Pobíhal od pultu k vitríně, rukama překotně gestikuloval a neklidně se dohadoval s recepčními. Stálý personál už vypadal, že by byl rád, kdyby celý ten výjev skončil výzvou na policii.
Co chceš, Mirku? spustila rovnou Petra. Napětí maskovala klidem, ale uvnitř to vřelo. Hraješ si tu na herce, nebo to chceš rozjet až do příjezdu městské policie?
Procházka se otočil, celý rudý, oči mu planuly horečkou. Rozpřáhl prst jejím směrem jako člověk, co spatří fantoma.
Ty! vykřikl. Ty! Jitka mi všechno řekla! Půl roku po rozvodu a už máš nového chlapa?
V jeho hlase byla pachuť zoufalství smíšená s uražeností a žárlivostí; dosud doufal, že si dcera vymýšlí.
Petra pozvedla obočí, jako by přemýšlela, zda je to vtip.
Dlužím ti snad věčnou věrnost? odpověděla klidně. Je po všem. Možná bys měl připomenout, že jsi v manželství nebyl žádný svatý.
Mirka to na moment zarazilo. Svaly ve tváři povolily, ruka klesla do prázdna.
Lidem kolem bylo jedno, co se děje; svět se soustředil do pole ticha mezi dvěma starými partnery, kde tuhla stará hořkost.
Ty prostě koktal, ale Petra ho přerušila.
Nechci scény, Mirku, ráda se s tebou domluvím, ale ne zpíváním u recepce.
Žádné scény?! Teď uvidíš scénu!
Hlasem vřískal, a jeho rudé tváře a napnuté šlachy na krku vykreslovaly sen, z něhož nelze vyváznout ani třepáním. Roztahoval se a ustupoval, stínoval zlost a hněv.
Nedám svoji dceru žádnému cizímu chlapovi! hřímal, nevnímaje pohledy kolemjdoucích. Odebírám ti Jitku, nikdy ji neuvidíš! Nikdy!
Ale Petra jen pozvedla koutek úst.
Už jsi dohrál? zeptala se s lehoulinkou ironií. Vždyť hraješ jak klaun v cirkuse.
Co se tu děje?
Ostrý hlas ji vytrhl ze snění. Ve dveřích stál muž v elegantním obleku tmavě modré sako, vzpřímený, uvolněný postoj, pohled klidný a hluboký. Hlídači hbitě ustoupili; tohle byl někdo důležitý.
Nevstupujte do toho! vyšklíbl se Mirka a upřel na nově příchozího pohled žárlivé šelmy. To není vaše věc!
Muž udělal pár kroků vpřed a zastavil se na kraj snového obrazu. Klidně se usmíval, až Mirka začal podupávat. Zmocňovalo se jej neproniknutelné rozhořčení.
Soukromá záležitost je, když si to vyříkáváte v soukromí, pronesl muž, ale jestli křičíte po celé firmě, už je to veřejná věc a mám právo zasáhnout.
Petra mlčela, napětí v místnosti bylo hutné, skoro lepkavé jako asfalt za poledne přes letní horka. Nikdy by ji nenapadlo, že se Tomáš Kratochvíl, generální ředitel, ozve. Ale jeho klid byl uklidňující.
Procházka udělal krok k Tomášovi, ale jeho zlost narazila o chladnou zeď pevnosti.
Kdo myslíte, že jste, abyste mi něco nařizoval? sykel Mirka skrz sevřené zuby.
Tomáš se přitočil blíž k Petře a jemně ji objal kolem pasu. Byl to gesto teatrální jasné vzkazy pro všechny přítomné.
Kdo jsem? pronesl, hlas měl měkký, avšak tvrdě znějící ocelí pod povrchem. Jsem ten, kdo dělá Petru šťastnou. Křičíš na moji ženu a já ti odpustit nehodlám. Jestli ještě jednou použiješ Jitku jako zbraň, dočkáš se problémů, jaké si neodvážíš ani vymyslet.
Mirka ztrácel barvu. Už nevypadal hrozivě, ale jako dítě, které prohrálo boj o hračku. Zmateně zíral z Tomáše na Petru, bledl a pěstmi nervózně svíral mobil.
Šlak by ho trefil, rád by něco odpověděl, ale slova byla lepivá, zbytečná. Nakonec zamrmlal cosi nesrozumitelného a vypadl ze dveří jako vyvržené dřevo z Vltavy. Ještě ve dveřích vykřikl:
Alimenty ale nečekejte!
Ani o ně nestojím, povzdechla si Petra s úlevou. A Jitka už k tobě taky nemusí.
Až teď si uvědomila, že ruka nového předsedy pořád spočívá na jejím pase. Najednou byla celá červená v obličeji, nejistě pohlédla stranou a jemně se vyprostila.
S lehkým úsměvem se dívala na svého zachránce:
Děkuju, Tomáši. Netušíte, jak moc jste mi pomohl.
Podíval se na ni, v očích mu hrálo hřejivé světlo.
Nechceš si o tom promluvit u oběda? navrhl, otevřeně.
Petra krátce zaváhala, strach, že se chová unáhleně, ale zvědavost zvítězila Tomáš byl slušný a bylo jí s ním dobře. S úsměvem nabídla ruku.
Dotek byl překvapivě příjemný, pevný, jakoby táhl dvě duše dál do světa za polozavřenými víčky.
Později spolu seděli v malé kavárně v centru Prahy. Jemné tóny akordeonu, vůně štrúdlu, rozptýlené světlo a pocit, že každé setkání může být sny podmaňováno dál a dál.
Během rozhovoru se Petra dozvěděla, že Tomáš ji má rád už dlouho aniž by tlačil, živila tuhle zvláštní náklonnost. Když dneska zasáhl, nemohl zůstat stranou.
Dlouho jsem se odvažoval tě oslovit přiznal, kroutě si lžičkou v hrnku kávové usazeniny. Připadalo mi, že se potápíš v těžké době, nechtěl jsem tě zranit.
Petra poslouchala beze slova, s úsměvem jako v polospánku.
Dnes, když jsem viděl tu scénu Tomáš kývl hlavou. Už se nedalo dál přihlížet.
Bylo to zvláštní. Nikdy by si nebyla představila, kam až může takový bizarní, snový den vést.
***
Za tři měsíce, na jaře, měla Petra s Tomášem svatbu. Večer v malém pražském kostelíku s výhledem na Hradčany. Plné stoly cukroví, smích, legrace surrealistická pohádka.
Jitka byla šťastná, radila mamce s šaty, rovnala závoj i střevíčky, kontrolovala, zda má vše na svém místě. Oba novomanžele při obřadu pevně objala.
Jsem za vás šťastná! špitla, oči jí zářily jako lampiony prázdninových poutí.
Jasně však řekla, že Tomáši tati říkat nebude. Mám ho ráda, ale táta je táta, bylo její večerní vyznání.
Tomáš chápavě kývl. Hlavně, že vše spolu.
Bývalý byl na svatbu pozván (spíš z recese). Petra váhala, ale nakonec poslala pozvánku bez jediného slova navíc.
Mirka na svatbu samozřejmě nešel. Místo toho ale postupně obvolal všechny, koho znal z minulosti.
Představte si, ona mě pozvala na svatbu! Po všem tom, co jsme spolu prožili!
Reakce byly vlažné, pobavené, tolerantní. Nikdo už jeho drama nechtěl poslouchat. V duchu se ztrácel mezi přízraky vlastní ukřivděnosti a pocitem, že vše podstatné už v životě minul.
Během týdne už i Mirka utichl. Zůstal mu jen pohled na starý hrníček, pohlednice, pár opuštěných šatů ve skříni Svět kolem pokračoval v tiché, snové pouti dál.
Mezitím Petra, Tomáš a Jitka žili svůj nový rytmus společné večeře, nedělní procházky pod Petřínem, hádky o pohádky v televizi, tiché i veselé surrealistické chvíle, kdy se život lehce prolínal s tím, co je možné jen v tichých snech nad řekou.