Celý život jsme s manželem žili jen pro děti. Ne pro sebe, ne pro kariéru, ale výhradně pro ně – naše tři milované děti, o které jsme pečovali, obětovali jsme všechno, co jsme měli. A kdo by si pomyslel, že na konci této cesty, když už zdraví ani síly nejsou, co bývaly, zůstaneme sami – jen s bolestí a prázdnotou místo vděčnosti a péče.
S Jakubem jsme se znali od dětství – bydleli jsme ve stejném činžáku, chodili do stejné třídy. Když mi bylo osmnáct, vzali jsme se. Svatební hostina byla skromná, peněz jsme neměli nazbyt. Za pár měsíců jsem otěhotněla. Jakub tehdy přerušil studia, aby mohl pracovat na dvou místech – jen aby uživil rodinu.
Žili jsme chudě. Někdy jsme jedli jen brambory tři dny v kuse, ale nikdy jsme si nestěžovali. Věděli jsme, proč to všechno snášíme. Snili jsme o tom, že naše děti nepoznají bídu, kterou jsme zažívali my. Když se situace trochu zlepšila, čekala jsem další dítě. Bála jsem se, ale s Jakubem jsme ani na vteřinu neváhali – vychováme ho přece. Je to naše krev.
V té době jsme neměli žádnou pomoc. Nikdo nám nepřijel pohlídat, nikdo nás nepodporoval. Moje matka zemřela brzy, tchýně žila v jiném kraji a starala se hlavně o sebe. Žila jsem prakticky jen v kuchyni a dětském pokoji, zatímco Jakub mizel v práci od rána do noci, vracel se s unavenýma očima a rozpraskanýma rukama od zimy.
Ve třiceti jsem porodila třetí dítě. Bylo to těžké? Rozhodně. Ale nikdy jsme nečekali, že to bude snadné. Život nás nikdy nerozmazloval. Prostě jsme šli dál. Krok za krokem, přes půjčky a úmornou dřinu, jsme dvěma dětem koupili byty. Kolik bezesných nocí to stálo, ví jen Bůh. A nejmladší, která snila o medicíně, jsme poslali studovat do zahraničí. Vzali jsme si další půjčku a řekli si: „Zvládneme to.“
Roky utíkaly jako v rychlospádce. Děti vyrostly, rozletěly se do světa. Mají vlastní životy. A nám začalo stáří. Ne pozvolna a poklidně, jak bychom si přáli, ale náhle – s Jakubovou diagnózou. Slábl, doslova před očima mizel. Starala jsem se o něj sama. Žádné telefonáty, žádné návštěvy.
Nejstarší dcera, když jsem ji požádala, aby přijela, odsekla:
„Mám vlastní děti, mám povinnosti. Nemůžu.“
Přitom kamarádky mi pak řekly, že ji viděly v kavárně s přítelkyněmi.
Syn se vymluvil na práci, ačkoliv ten samý den zveřejnil fotky z dovolené v Chorvatsku.
A ta nejmladší – ta, kvůli které jsme prodali skoro všechno, aby mohla studovat v Evropě – odepsala, že se nemůže uvolnit kvůli zkouškám. A tím to skončilo.
Noci jsem proseděla u Jakubovy postele, podávala mu jejíDávala jsem mu lžíci po lžíci polévky, hladila jeho zvrásněnou tvář a modlila se, aby aspoň v těchto posledních chvílích necítil, jak ho ti, pro které žil, už dávno opustili.
