Hele, musím ti něco povyprávět, jak kdybych ti to říkala u kávičky. Tak si představ, že mám známého, jmenuje se David Novák, je mu čtyřicet, nikdy se neoženil. Pár let zpátky o něj stály všechny holky v Praze, fakt! Každá by chtěla mít chlapa jako je on vysoký, fešák, peníze mu nechyběly. Jenže ten čas se s nikým nemazlí, a co ti budu povídat, dneska mu zbyly už jen ty prachy. Po vlasech se mu jen stýská a břicho mu roste asi jako knedlík na svíčkovou. A on si toho byl moc dobře vědom, tak ho napadlo poprvé v životě vážně přemýšlet o svatbě. Jenže měl pochybnosti, jestli najde nějakou, co ho zvládne, protože jeho povaha je fakt složitá. Je protivný, přísný a dost drsný. A všichni v okolí to věděli holky, co mu dřív padaly k nohám, dneska vzájemně varují ostatní, ať se od něho drží radši dál. On pak pochopil, že šance má už minimální. Svěřil se kamarádům a ti mu poradili, co a jak a fakt, za pár měsíců byl ženatý.
Den po svatbě si David sedl doma s manželkou, jmenovala se Helena klasická česká žena, milá, ale chytřejší než vypadá. David na ni hned spustil: Budeš bydlet v mém bytě, a to by pro tebe měla být pocta. Všude musí být pořádek, o tom žádná. Helena se usmála a mile na něj koukla: A jak to myslíš? David jí vysvětlil, že je fakt přísnej člověk, a že si musí uvědomit, že když mu nebude po chuti, může o tohle všechno přijít. A hlavně ručníky mají být suché a pěkně zavěšené. Pořádek je základ. Jasné? Helena kývla a dala mu najevo, že poslouchá, ale v očích jí hrály čertíci.
Pak šli do kuchyně a David jí sepsal celý seznam, jak má co být. A Helena mu zase s úsměvem povídá: Dobře, miláčku. A v kolik vlastně chodíš domů? Na co to potřebuješ vědět? Abych věděla, kdy mám servírovat večeři. Ale nikdy nebudeš přesně vědět, kdy dorazím. Večeře prostě MUSÍ být vždycky včas na stole. A jestli mi jídlo nebude chutnat, bez okolků ho vyhodím a potrestám tě.
Helena pořád jen s klidem říká: Neboj, všechno bude, jak si přeješ. A ten její záhadnej úsměv mu celý den jen vrtal hlavou. Večer si David zajel na večeři do restaurace kousek od Václaváku, dal si něco fajnovýho chtěl Helenu vyzkoušet. Připravil si plán: aniž by ochutnal její jídlo, řekne, že je to hnus a že to nejí. Celý týden to zkoušel znovu a znovu.
Jednou dorazí domů, v bytě ticho. Je tu někdo? Vrátil jsem se. Z ložnice odpoví Helena, docela ledabyle: Jo, to jsem já, byla jsem tu, koukala na televizi a snad jsem u toho i usnula. Tak co večeře? Večeře? Aha, jasně, večeře… Tak pojď, podíváme se spolu. David už si v hlavě chystal svojí namemorovanou kritiku, když v tom Helena s klidem postaví na stůl talíř s chladnou, neslanou pohankovou kaší a říká: No tak, tady to máš. Kaše je studená, bez chuti. Jestli to nesníš, je to jen tvůj problém. Já prostě odejdu a už mě nikdy neuvidíš! Dobře, vtipkuju… Možná ještě jednou, ale určitě už s někým jiným než s tebou. A mimochodem, vím, že sis dal véču v restauraci. Příjemnou chuť k té pohance na plný žaludek.
David zíral překvapený jak nikdy. A Helena pokračuje: Chceš se ptát, proč jsem s tebou tak přísná a tvrdá? Je to jednoduchý. Prostě takhle to bude vždycky, jakmile se jednou rozhodneš neodpovídat mi na otázky. A teď do toho, pěkně sněz tu kaši až do dna. Čím dřív začneš, tím dřív to máš za sebou.
Helenu před svatbou varovali, jaký David je. Ale ona neutekla. Vždycky říkala Chlapi se nerodí hodní a něžní, těmi je uděláme až my, jejich ženy, pevně v rukou. A měla pravdu. David snědl celou kaši během pár minut a v duchu si řekl: Našel jsem tu pravou, na kterou jsem celou dobu čekal.Od té chvíle se doma už nikdy tolik nehádalo ale smích, špičkování a táhlé rozhovory zněly bytem každý večer. David sice čas od času mrzutě procedil něco o suchých ručnících, ale Helena jen mrkla, a byla klidná voda.
A když pak po letech seděl David na balkoně, vedle něj Helena s kafem v ruce a sluncem ve vlasech, napadlo ho, že všechny ty pořádkumilovné zásady, zvyky a role, co si kdysi tak tvrdě určoval, vlastně ztratily význam. Smál se sám sobě i s ní, a najednou cítil, že jí může říct všechno. Tohle byla jeho svíčková, jeho kaše, jeho štěstí trochu pikantní, trochu slaná, ale nakonec pokaždé přesně taková, jakou potřeboval.
Helena se mu podívala do očí a tiše dodala: A teď mi řekni, Davide nevadí ti, že dneska byly ručníky na zemi? David se zasmál a poprvé v životě řekl: Ne, Helčo. Vlastně mi to nikdy nevadilo. Jakože vůbec.
A tak tam spolu byli, ne dokonalí, ale přesně pro sebe akorát. Protože někdy stačí mít doma pohankovou kaši a člověk hned ví, že je vlastně úplně v pohodě.